5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Moje dítě je moc chytré! Co s tím?

Moje dítě je moc chytré! Co s tím?

Autor: Marie Těthalová | Datum: 24.10.2012 | Vydání: 11/2012

Je to paradox, ale rodiče dětí s nadprůměrnými rozumovými schopnostmi se leckdy potýkají se stejným problémem, jako mají rodiče dětí s handicapem. Kam s ním a co s ním dělat?

Moje dítě je moc chytré! Co s tím?

Maminka předškolačky Lenky o své dceři, jejíž nadání „úředně potvrdil“ i psycholog, říká: „Dcera od tří let plynně čte (ve školce předčítala pohádky o poledním klidu), od čtyř let píše tiskacím písmem několikastránkové příběhy. Už od čtyř let taky ráda sčítala, odčítala, je hrozně zvídavá.“ Jak dítě, které je nadané tak jako holčička v uvedeném příkladu, rozvíjet? Co jí nabízet? Dětský psycholog PaedDr. Karel Tomek říká: „Důležité je uvědomit si, že dívenka je na úrovni pětiletého dítěte, a nabízet jí aktivity a podněty na úrovni, která odpovídá skutečné úrovni jejího duševního vývoje. Existuje spousta chytrých her, stavebnic, hlavolamů a samozřejmě knížek. Trochu bych varoval před počítačem a naopak bych doporučil co nejvíce společných aktivit s rodiči, prarodiči, sourozenci. Příroda je nepřeberným zdrojem podnětů a otázek. Společné malování, muzicírování, to vše rozvíjí nadané dítě všestranně. Pro mimořádně rozumově nadané děti platí to, co pro všechny jiné. Nečekejte, až… Věnujte jim každou možnou minutu teď, v tuto chvíli. Postupně vás budou potřebovat stále méně, nebo spíše trochu jinak. To, co se zamešká v předškolním věku, už se nikdy nedožene. Ani u nadaných.“ Odborníka na nadání jsem se zeptala i na to, u jak starého dítěte může psycholog odhalit nadprůměrné rozumové schopnosti. „Psychologové se obecně brání vyslovovat příliš kategorické soudy ohledně rozumového nadání dětí, hlavně v předškolním věku. V každém kraji je minimálně jedno pracoviště pedagogicko-psychologické poradny, kde je vyškolený specialista, který je vybaven diagnostickými nástroji pro diagnostiku mimořádného rozumového nadání. V průběhu mladšího školního věku se už dá diagnostika provést s velkou mírou jistoty.“

Je chytrý, má „havaj“

Laici mají někdy představu, že nadané dítě se nemusí učit a že má všechno „zadarmo“ a že ho automaticky čeká úžasná budoucnost. Může to tak fungovat? „Opravdu to tak není. Dlouhodobé výzkumy ukázaly, že zdaleka ne každý mimořádně rozumově nadaný člověk prožije mimořádně úspěšný a hlavně spokojený život. Především struktura nadání je poměrně rozmanitá, těžko se najdou dva ‚stejně nadaní‘. Další faktor vyplývá z toho, že inteligence je složitá struktura. Kromě matematicko-logické a jazykové složky rozhoduje o úspěchu v dnešním světě významnou měrou inteligence emoční (citová), sociální i intrapersonální (tedy schopnost porozumět sám sobě, vyznat se v sobě). Rozumově mimořádně nadané dítě ‚předbíhá‘ své vrstevníky proto, že vnitřní nutkání poznávat je mimořádně silné. To zajistí, že se intelektovým činnostem věnuje mnohem delší dobu, než jeho vrstevníci. Proto dosahuje rychlejšího pokroku v této oblasti. V tomto ohledu se mozek ošidit nedá a bez práce koláče nejsou ani u mimořádně nadaných. Dalším podstatným faktorem jsou okolnosti a podmínky, za kterých vývoj mimořádně nadaného dítěte probíhá.,“ vysvětlil mi Karel Tomek.

Další představa, s níž se setkávám – někdy i u učitelek – je, že nadané dítě je prostě „malý Einstein“, kterého dětské věci nezajímají. Osobně si myslím, že rozumově nadaný předškolák je pořád dítě jako ostatní. A psycholog Tomek můj dojem sdílí: „Rozhodně, řada empatických rodičů nadaných dětí ani příliš neusiluje o jejich mimořádný rozvoj, protože cítí, že by to mohlo mít negativní důsledky právě pro prožívání krásného období dětství. Jistá potíž je v tom, že mimořádně rozumově nadané dítě si chce hrát jiným způsobem a má jiná témata, kterým nemusí vrstevníci rozumět. Vyhledává společnost starších dětí nebo dospělých. Vývoj dítěte není jen vývoj rozumu. Běžně může mít dítě náskok v oblasti rozumové a obtížně zvládat sebeobsluhu, komunikaci s ostatními nebo jiné oblasti. Člověk je komplexní osobnost.“

Setkávám se také s tím, že rodiče i učitelé mají představu, že nadané dítě se bude rozvíjet samo, že mu nemusejí nabízet žádné speciální podněty. Je to oprávněná představa? „Nadané dítě je z podstaty věci společenský tvor jako všechny děti. Má-li vyrůst ve spokojeného a pro společnost užitečného člověka, nesmí být ponecháno samo sobě. Skoro mám chuť říci, že neexistuje pro společnost nic nebezpečnějšího než mimořádně rozumově nadaný asociální jedinec. To je pohled sociologický. Ještě je tu pohled psychologický, ze strany dítěte samotného. Mimořádně nadané dítě je velmi frustrováno, pokud nemá dost podnětů k učení. Pokud mu nejsou nabízeny podněty ze strany rodičů a pedagogů, může se stát, že se v chování takového dítěte začnou projevovat příznaky společensky nežádoucího chování. Z výzkumů, které jsme mezi mimořádně nadanými a jejich učiteli dělali s kolegyní Evou Zelendovou, vyplývá potvrzení hypotézy, že mimořádně nadané děti jsou k učení puzeny mimořádně silnou vnitřní motivací. Pokud tato intenzivní potřeba učit se není dostatečně sycena, začnou se projevovat negativní reakce podobně jako u jiných deprivací.“

Nadaný nešika

Může se stát, že dítě, které je nadprůměrně rozumově nadané, bude v některých oblastech naopak pozadu za svými vrstevníky? „Stát se to může, není to nic výjimečného. Děti se nevyvíjí rovnoměrně a mimořádně nadaní nejsou v tomto ohledu výjimka. Mluví se o dvojí výjimečnosti. Některé děti mohou například být intelektově mimořádně nadané a trpět vývojovou poruchou učení typu dyslexie nebo některou z dalších podobných poruch,“ vysvětluje psycholog.

Někteří učitelé se někdy bojí, že když budou mít ve třídě nadprůměrně rozumově nadané dítě, nebudou mu stačit. Že budou prostě hloupější než on. A podobně někdy uvažují i rodiče. Je to oprávněná obava? Mohu dítěti, které má IQ přes 140, nabídnout něco zajímavého, i když nejsem tak chytrá jako ono? „Rozhodně to není snadná role. Mimořádně nadané dítě těžko snáší nepřesnosti ve vyjadřování, kterých je běžná řeč plná. Je pobouřeno nespravedlnostmi. Pamatuje si, když něco odporuje tomu, co se řeklo dříve… Pokud si to učitelé uvědomí, jsou schopni dítěti zajistit dostatek podnětů pro jeho intelektuální rozvoj. Nejde přece o to, soutěžit s dítětem, kdo je chytřejší. Dítě může mít znalosti, může mít schopnost logicky myslet, ale nemá a nemůže mít s pedagogem srovnatelné životní zkušenosti. To, co můžeme nabízet, jsou nová zajímavá témata, problémy, náměty k řešení spíše než hotové vědomosti.“

Setkala jsem se s tím, že učitelé někdy dítě, které je nadprůměrně rozumově nadané a je „napřed“ před spolužáky, chtějí „srazit hřebínek“, dát mu najevo, že není takový „borec“. Stalo se mi to například u dcery v první třídě; měla tehdy dostat z „výchovných“ důvodů horší známky, než si zasloužila – známky neřeším, ale tohle bylo nefér. Osobně si myslím, že to není v pořádku. Psychologu Tomkovi se taková strategie nelíbí. „Srážet kohokoli je špatně. V tomto případě stačí, aby bylo dítě kromě rozumového rozvoje i dostatečně sociálně inteligentní a uvědomí si rychle, jak se má chovat, aby ve škole nenaráželo. Jeho nadání se ve škole téměř neprojeví a dítě se naučí moc nevyčnívat. Časem se může mimořádné nadání téměř ztratit. Je to velká škoda.“

Rodiče nadprůměrně inteligentních dětí se někdy ptají, zda by jejich potomci měli nadprůměrně rozumově nadané děti chodit do nějaké specializované třídy nebo školy. Mají pro ně takové programy význam? „Neexistuje jednoznačná odpověď,“ vysvětlil mi Karel Tomek. „Podle mého je důležité, aby i mimořádně nadané dítě prožívalo své dětství v přirozené vrstevnické skupině. Nejsem propagátorem škol pro mimořádně nadané. To, co je pro tyto děti velmi užitečné, jsou různé formy obohacování výuky a možnosti, jak v oblasti svého nadání absolvovat přiměřenou, podněcující výuku. To současné předpisy umožňují a je to spíše otázka vzdělání pedagogů, organizace a samozřejmě peněz. Tyhle peníze jsou ale jedny z nejlépe investovaných.“

Občas se setkám s tím, že se z nadaného dítěte ve škole stane „podučitel“, který pomáhá spolužákům. Je to v pořádku? „Nic není absolutní. I nadaný žák se učí tím, že ‚učí jiné‘. Jen to musí být v přiměřené míře. Navíc se tím cvičí jeho sociální inteligence, a také se tím může upevňovat jeho postavení ve společenství třídy. Rozhodně se to ale nemá stát převažující formu jeho činnosti ve výuce.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Děti a my č. 11/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola