5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Barbara Nesvadbová - Mít dítě je obrovská zodpovědnost

Barbara Nesvadbová - Mít dítě je obrovská zodpovědnost

Autor: Mirka Koníčková | Datum: 24.6.2009 | Vydání: 7/2009

Byla jsem Bohem políbená těhotná, vůbec jsem si nepřipustila, že by mohl nastat nějaký problém. Chodila jsem do práce, hopsala si vesele po schodech a nenapadlo mě, že by něco mohlo být špatně… Říká známá spisovatelka a novinářka Barbara Nesvadbová, které vychází nová knížka povídek a fejetonů Brusinky.

Těšíte se na léto?

Já teď mám každé jaro a léto permanentní prázdniny. Odstěhovala jsem se ze středu Prahy a už čtvrtým rokem bydlím na vsi, v domě se zahradou, blízko Vltavy. A když se třeba pozdě večer vracím z práce, nebo když jdeme brzy ráno z domova, tak ta voda, teplo a zahrada jsou pro mě absolutně nabíjející a uklidňující a sálá z toho všeho velká dávka energie. Nikdy bych tomu nevěřila. Vždycky jsem byla městský kavárenský povaleč, který přírodu ne přímo nesnášel, ale fakt neměl rád. Nechtěla jsem si lehnout do trávy, že mě sežerou mravenci, v lese jsem se bála. Dneska to naopak vyhledávám, moc ráda chodím se svým psem Garpem na dlouhé procházky. Takže léto asi budeme většinou trávit doma. Hlavně to budou naše poslední bezstarostné prázdniny, protože pak začne Bibča chodit do školy, a to mi nastane hrozné martýrium, to si teď ještě vůbec neumím představit.

Já také ne, můj syn totiž také v září nastupuje do první třídy.

To je strašné, umíte si představit, jak budeme vstávat v těch sedm hodin a dělat jim to kakaíčko? Navíc my to máme z Měchenic do Prahy docela daleko. Bibča udělala přijímačky na fakultní školu do Drtinovy ulice, což je úžasné, protože je to hned naproti naší redakce, ale to vstávání bude hrozné. My jsme totiž spavci. Já pracuji v noci, většinou tak do dvou do tří do rána, a pak spíme do půl deváté. Plus to učení! Teď začala s tím, že má trochu trému ze školy a že se musí učit. Tak jsem jí nakoupila různé ilustrované encyklopedie a další knížky, každý večer to probíráme a ona se opravdu učí. Zato já zjišťuji, že mám díry v učivu prvního stupně na základní škole! Třeba kolik má tělo kostí? Kolik svalů? Já si to nepamatuji!

Vypadá to, že bude pečlivá a svědomitá.

Nevím, jestli je to dobře, protože si myslím, že ti, kteří mají všechno tak trochu „na háku“ jsou na tom lépe. Já, když jsem dostala asi v šesté třídě na základce svoji první trojku, brečela jsem asi dva dny. Byla jsem hrozný šprt. Pořád jsem měla samé jedničky, zlomilo se to až na gymplu. To jsem pak zase hrozně „zpeneřila“, myslím si, že tehdy moji rodiče museli opravdu trpět. Což je další věc – ty děti teď jdou hrozně rychle do puberty. Včera mi vyprávěla známá příšerný příběh o tom, jak kamarádka její dcery otěhotněla v deváté třídě na základce. V devítce!

Na podobné starosti ale máte ještě čas, ne?

No já nevím, Bibča mi běhá po zahradě, tam chodí Martin Smejkal, takový hezký blonďák, a ona mi povídá: Hele maminko, to je moje nová láska, políbil mě pod třešní, to je můj novej kluk.

S dcerou si čteme každý den dvě hodiny

Co ráda dělá?

Já myslím, že úplně nejradši si se mnou čte. Pravidelně, nejmíň dvě hodiny denně si spolu čteme a čteme všechno, co je možné si vypůjčit v knihovně, od Medvídka Pú až po Kocourka Modroočka. A když přijdeme do knihkupectví, tak tam nejsou skoro žádné dětské knihy, které bychom neměly aspoň dvakrát přečtené. Také ráda tancuje, hodně ji baví moderní tanec. Vůbec je pohybově nadaná, což má asi po Karlovi, protože to já moc nejsem. Tanec mě sice také baví, a ještě lyžování, ale tím to hasne. Miluje klavír, tak si teď vydyndala, že bude dvakrát týdně chodit na klavír, a domluvily jsme se, že když jí to vydrží bavit půl roku, tak jí ho pořídím domů.

Čím chce být, až bude velká?

To byste se musela zeptat jí, ono se to mění. Teď říká, že spisovatelkou, naplánovala dvě knížky, které chce napsat. První se bude jmenovat Racčí škola a bude prý o tom, jak si rackové představují, že pojedou na tábor a budou se tam doučovat matematiku, která jim ve škole nešla… A pak chce napsat knížku Hlavolam, čímž mě úplně dostala, protože říkala: Maminko, to bude taková knížka, bude se jmenovat Hlavolam, jako Rubikova kostka, a na konci se vdáš, jo? A já jsem dlouho přemýšlela, jak to vlastně myslela (smích). Nějakou dobu chtěla být zubařkou, chvíli baletkou, ale poté, co viděla Labutí jezero, začalo jí přeci jen připadat trochu jako dřina stát pořád na špičkách. Ale to jsou ještě takové ty nekonkrétní sny. Já jsem také chtěla být baletkou, milovala jsem Harapese, tak to máme podobné.

Zlobí vůbec někdy?

Asi ne. Nevzpomenu si na chvíli, kdy by zlobila. My spolu máme moc milý vztah, někdy jsem na ni protivná já, třeba když nestíhám, tak na ni někdy prsknu a ona se hned stáhne a mně je to pak líto. Ona opravdu nezlobí, není odmlouvačné dítě. Jediné, co spolu řešíme, je jídlo, protože já jsem vegetarián a ona to ode mne samozřejmě chytla, což podle mne není dobře. Já totiž strašně špatně jím, nemám správné stravovací návyky, takže jím přes den saláty a v noci čokoládu. A ona to u mne bohužel vidí, a když jí vnucují pravidelnou stravu, někdy trochu nastanou konflikty, kdy mi řekne: A proč já to mám jíst, když ty to nejíš?

Se střídavou péčí nesouhlasím

A co ráda dělá s tatínkem, jaký mají vztah?

My si o tom moc nepovídáme, nechci být taková ta zvídavá osoba. Naštěstí je náš vztah relativně v pohodě, nepodléháme žádným náladám a nejsme ti hysteričtí rodiče, kteří se přetahují o dítě, to už máme naštěstí za sebou. Když to někdy pozoruji ve svém okolí, připadá mi to tak strašné a tak moc bych těm lidem chtěla pomoct, protože to je peklo na zemi pro mámu, pro tátu i pro to dítě. A co spolu dělají? Já vím, že spolu pravidelně jezdí na fotbal. Karel má teď se svou partnerkou nové miminko. Jeho druhá dcera Karolínka je o jedenáct měsíců starší než Bibi a holky se spolu hodně kamarádí, což je skvělé.

Jak se díváte na model střídavé péče?

Já s tím vůbec nesouhlasím. Možná by to mohlo fungovat u starších dětí, které si to samy vyvzdorují a chtějí. Ale já osobně si neumím představit, že bych měla dva domovy. Sama jsem ze šťastné rodiny, a proto mě to vůbec nenapadlo… Vůbec mi nedošlo, jaká obrovská zodpovědnost to je, mít dítě. Ale možná, že kdyby mi to došlo, tak bych ho třeba nikdy neměla, možná bych se tak bála, že bych si ho nikdy nepořídila. Já byla Bohem políbená těhotná, vůbec jsem si nepřipustila, že by mohl nastat nějaký problém, pořád jsem chodila do práce, hopsala si vesele po schodech a nenapadlo mě, že by něco mohlo být špatně. Říkala jsem si: tak jo, tak porodím dítě a půjdu zase brzy do práce. A pak jsem ji porodila a najednou přišel útlum a já jsem si říkala: ale já nechci, já nechci pracovat. Chci být se svojí dcerou. To mi ale v průběhu těhotenství vůbec nedoklaplo.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 7-8/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola