5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Boj o princeznu aneb patří boj do dětských her?

Boj o princeznu aneb patří boj do dětských her?

Autor: Hana Kušnírová | Datum: 21.3.2012 | Vydání: 4/2012

V srdci každého muže prý třímají tři velké touhy: podstoupit boj, prožít dobrodružství a zachránit krásnou paní. A to možná platí i o chlapcích a chlapečcích. Dáváme dětem prostor, aby se naučily bojovat? Má čestný zápas ve výchově místo?

Boj o princeznu aneb patří boj do dětských her?

V červenci loňského roku se objevilo na internetu video z Číny, v němž otec nutí malé děti, aby se brutálně praly. Otec je nadšeně povzbuzoval a opravdu nemilosrdný boj plný kopanců, úderů pěstí i proseb sedmiletého chlapce o ukončení považoval za součást výchovy. Svůj výchovný akt si pak natáčel kamerou... Jiný kraj, jiný mrav. Tady se zřejmě děti učí bojovat odmalička s heslem přežije jen silnější.

I u nás si řada dětí přináší z rodiny do kolektivu dětí informaci, že se hlavně nesmí dát a musí si svoje místo mezi dětmi, byť silou, vybojovat. Druhé skupině dětí je pro změnu vštěpováno, že bít se nemá a vše se urovná vysvětlováním, a nebo ústupem, a jakýkoliv náznak fyzické potyčky je rodiči těchto dětí potlačován.

Jakou cestou se ale vydat?

Agrese je jev, který se potlačováním ze světa dětí vyloučit nedá. Navíc, čím jsou děti mladší, tím spíše řeší své spory tělesně. (Pozor: agrese není vlastní pouze chlapcům, ale také dívkám.) Samozřejmě, je potřeba dětem ukázat jinou cestu řešení konfliktů. Je ale v pořádku maximálně kontrolovat a omezovat agresivitu dětí?

Ve školce se s nikým nehoň. Nepošťuchujte se. Ve škole se s nikým nebij. Nestrkej do brášky... A kdy dnešní děti slyší: Pojď si zakřičet, pojďme vyhlásit polštářovou bitvu anebo budeme zápasit? A přitom tyto hry děti, a především kluci, tolik potřebují. Šanci možná někdy dostanou děti, které navštěvují sportovní oddíly juda, karate či dalších sportů, kde fyzický kontakt se spoluhráči je součástí hry. Ale co ti ostatní? Většinu času tráví, a to především školní děti, vsedě v lavicích, v odpoledních organizovaných aktivitách, doma u televize. Domácí hry se často, ve snaze nedělat hluk nebo nic nezničit, omezují na skládání puzzle a dalších aktivit zaměřených „na hlavu“. Když už dítě potřebuje vypustit plyn, pro boje jsou tu počítačové hry nebo plastoví bojovníci. A tak se z dnešní výchovy pomalu a jistě vytrácí tělo a agresivita dětí se potlačuje na minimum.

Agresivní chování je součástí života

Agrese je přitom výzva a k přirozené agresivitě dětí je potřeba přistoupit kreativním způsobem. Přeorganizovaný čas (organizovaný a kontrolovaný dospělými), pasivní zábava a nedostatek času a prostoru pro obyčejné hry je důvodem toho, že řada dětí nezakusí své tělo. Ano, s miminky se mazlíme, lechtáme je, vyhazujeme do vzduchu, ale čím jsou děti větší, tím je her, v němž tělo hraje nějakou roli, méně a méně. Přitom pro všechny děti je fyzický kontakt při dětských hrách potřebný. Děti by měly zjistit, že pohlazení má jiné účinky než pevný stisk. Měly by se naučit správně rozeznávat pozitivní a negativní účinky v kontaktu s druhým člověkem. Děti často nejsou schopny používat svalovou sílu přiměřeným způsobem. A místo přátelského šťouchnutí přijde bolestivý úder, když dítě chce navázat kontakt s druhými dětmi.

V případě, že se tělo vytratí z výchovy, dítě se také nenaučí, že by mělo mít respekt vůči tělesné nedotknutelnosti druhých.

V herně mateřské školy se ozval velký křik. Pětiletý Štěpán mydlil hlava nehlava svého kamaráda Marka. Marek seděl přikrčený na koberci s rukama nad hlavou a křičel. Paní učitelka chytila Štěpána za ruku právě napřaženou k další ráně. Děti v herně ztuhli. Čekali trest, křik, pohlavek... „Štěpáne, myslíš si, že Marek si s tebou takhle chce hrát?“, zeptala se paní učitelka a zpříma se zadívala malému bojovníkovi do očí. „Vidím, že ty se chceš bít. Chce se ale bít Marek? Marku, chceš se bít se Štěpánem?“ „Nee!“ křičel schoulený klučina. „Jestliže se chceš s někým prát, bylo by dobré se ho zeptat, jestli chce s tebou bojovat. Marek nechce. Jestli ještě chceš, budu se bít s tebou já,“ navrhla odvážně paní učitelka. Překvapený útočník jen zalapal po dechu a špitl, že už se bít netouží. V dalších dnech se situace ještě několikrát zopakovala, ale po pár dnech paní učitelka zaslechla: „Chceš se se mnou bít? Ne? Tak si pojď stavět autodráhu...“. Děti začaly samy zvládat své i cizí útoky bez zásahu dospělých. A když bylo nejhůř, paní učitelka přistoupila k další hře: „Vyhlašuji boj. Kdo chce bojovat, budeme tady v těchto místech po sobě házet molitanové kostky. Trefovat se budeme jenom do nohou. Kdo hrát nechce, na toho házet nebudeme. Kdo hraje?“ Přihlásilo se pár odvážlivců, kteří s radostí po sobě házeli lehké molitanové kostičky, které nikomu nemohly ublížit. Ostatní děti je pozorovaly, nebo si šly prostě hrát po svém. Jestliže nějaký bojovník zaútočil mimo vymezený prostor, nebo na někoho, kdo hrát nechtěl, hru paní učitelka přerušila, případně ukončila. Po pár minutách bojovníci sami odpadávali a šli si hrát zase jinam. Legitimizace boje ukončila každodenní boje ve třídě.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 4/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 1 / nových příspěvků: 1

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola