5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Herečka Monika Zoubková - Měla jsem těžký porod

Herečka Monika Zoubková - Měla jsem těžký porod

Autor: Mirka Koníčková | Datum: 23.9.2009 | Vydání: 10/2009

„V manželství je důležité ordinovat si společně strávený čas, chvilky bez dítěte, bez práce… Zajít si na večeři, do kina, na výstavu. Je skvělé, když si spolu sednete, povídáte si a zjistíte, že se pořád milujete.“

Jak jste si letos užili dovolenou?

Hned, jak manžel skončil sezonu, jsme vyjeli na Krétu. Tam jsme strávili týden a pak jsme byli na chalupě a hodně jsme jezdili na kolech. Malé jsme pořídili vozíček za kolo a mohli jsme cestovat všichni společně. Myslím, že se jí to líbilo, na dlouhé trasy to sice zatím není, protože se občas potřebuje proběhnout, ale jinak si tam spokojeně sedí a čte dětský komiks, zatímco manžel šlape - je vtipné je pozorovat.

Už vás ale zase čeká návrat k práci.

Teď to zase začne, ale bude to pomaličku, protože v Ordinaci v růžové zahradě už nejsem vedená jako hlavní postava, přibyla tam spousta nových. Tím, že jsem v seriálu na mateřské, medicína se mě teď netýká a probírá se jen můj soukromý život. Proto mám práce trochu méně. Ale začne mi divadlo a budu zkoušet dvě nové věci. První se jmenuje Pornohvězdy, je to muzikál v hlavní roli s Vojtou Dykem, Martou Issovou, Jakubem Prachařem a dalšími. Bude to zřejmě alternativní představení a mělo by se hrát v Roxy. A v Kašparu bychom měli zkoušet Běsi. Tahle sezona proto pro mě bude, co se týče divadla, trochu náročnější než ta minulá.

Hrajete radši v divadle, nebo televizi?

Baví mě obojí. V divadle je to každý večer jiný zážitek. Práce v televizi přináší určitě víc peněz, člověk se stane známějším a má pak více pracovních příležitostí. Ale natáčení v televizi je mnohem těžší v tom, že se musíte soustředit na určitý okamžik a točíte scény na přeskáčku, ne tak, jak jdou pak chronologicky za sebou.

Jak zvládáte skloubit náročnou práci s péčí o dcerku?

Když jsem začala natáčet Ordinaci, bylo Emmě sedm měsíců. Je pravda, že to bylo trochu náročné, protože jsem měla třeba patnáct natáčecích dní v měsíci, ale málokdy jsem tam byla celý den, většinou je to práce tak na šest hodin. Když se natáčí odpoledne, většinou to Emička prospí a myslím, že se pak na sebe o to víc těšíme. Protože nemám klasickou mateřskou, máme to tak, že když jsme spolu, tak si to pak maximálně užíváme.

Kdo vám s Emmou pomáhá?

Mám chůvičku Terezu, která pracuje v mateřské školce a zná Emmu od sedmi měsíců, a pak babičku. V hlídání o ni se střídají. Dřív mi pomáhaly hodně, teď je to dohromady tak osm dní v měsíci.

Změnil se váš pohled na lékařské prostředí, poté, co jste si to „vyzkoušela“ z druhé strany?

Hrát doktora je něco úplně jiného, než kdyby byl člověk skutečně lékařem. Je to podobné, jako když si malé děti hrají na doktora. Když jsme měli možnost se podívat do nemocnice nebo když mluvím s lékaři, kteří jsou při natáčení, cítím obrovský obdiv a teprve tehdy si dokážu uvědomit, jak je tato práce náročná. Oba mí rodiče jsou lékaři a já jsem vždycky považovala tuto profesi za náročnou. I přesto, že jsem si podala přihlášku na medicínu a zároveň na herectví, byla jsem nakonec ráda, že mi vyšlo herectví a nemusela jsem studium medicíny absolvovat.

Máte teď, díky své roli, u doktora protekci?

Že bych třeba měla možnost předbíhat, tak to určitě ne, dokonce mi jedna paní doktorka říkala, že mě schválně nechává čekat v čekárně, aby co nejvíc lidí vidělo, že k ní chodím (smích). Ale musím říct, že jsou na mne lékaři příjemní.

Pocit mateřství mi naskočil hned po porodu

Jak jste prožívala těhotenství?

Moje těhotenství bylo od začátku moc fajn, protože mi nebylo vůbec špatně, cítila jsem se dobře, hrála jsem do konce pátého měsíce a dlouho to na mně nebylo vidět. Nejlépe jsem se cítila kolem sedmého měsíce, ale protože jsem čtrnáct dní přenášela, byla jsem poslední měsíc dost unavená a říkala jsem si: Ať už porodím! A pak, když jsem porodila, uvědomila jsem si, že se mi totálně změnil svět. Lekla jsem se, co mě najednou čeká. Byla jsem šťastná, ale začala jsem mít zároveň obavy, zda to zvládnu. Zdálo se mi, že je toho tolik, co se musím kolem miminka naučit! A teď vidím, že na začátku to vůbec nebylo tak složité. Zato teď nestačím nic. Je totiž ve věku, kdy chce všechno sama vyzkoušet. Na začátku to vlastně byla velká pohoda (smích).

Jaký jste měla porod?

Velmi dlouhý. Rodila jsem dvacet dva hodin a poslední tři hodiny už jsem skoro rodit odmítala. Nakonec jsem i požádala o epidurál, který jsem předtím nechtěla, ale už jsem neměla sílu a bylo mi dost zle… Bylo to prostě náročné a v rozporu s tím, že se o porodu říká, jaký je to pro ženu úžasný okamžik. Já si jen vybavuji, že se mi zdálo, že je Emma hodně velká a že nepláče, ale to ostatní mi bylo v tu chvíli celkem jedno. Cítila jsem zklamání ze sebe a byla jsem strašně unavená. Ale pocit mateřství mi naskočil hned po pár hodinách, kdy jsem se trochu prospala, protože mi malou okamžitě po porodu vzali - zjistili, že má teplotu, a dva dny byla na pozorování v inkubátoru. Takže jsem ji v prvních hodinách neměla u sebe a byly to pro mne docela kruté okamžiky, protože mi nikdo nic neřekl, jestli je zdravá nebo co se stalo. Až druhý den mi doktor přišel říct, že je všechno v pořádku. A v té chvíli jsem si uvědomila, že jsem máma, protože jsem cítila tu strašnou starost, strach a nejistotu, co se s Emmou děje, až mě to překvapilo.

Kde jste rodila?

Rodila jsem v Podolí a byli tam velmi milí a ochotní. U mého porodu byla asistentka, která tuhle práci dělá už třicet tři let a byla to taková porodní bába, která ke mně přišla a říkala: Klidně si naříkejte, křičte, co chcete, mě nic neurazí! Prostě byla hrozně fajn. A překvapilo mě, že doktor přichází opravdu až v samotném závěru, v podstatě jen zkontrolovat, jestli je vše v pořádku. Přístup tam byl opravdu příjemný. Jediná vada na kráse, kterou jsem zaznamenala, byly uklízečky. Všichni ostatní, když vejdou do pokoje, pozdraví, zeptají se, zda třeba neruší. A pak přijde uklízečka, praští dveřmi, kopne do postele, ani se neomluví, to mě překvapilo.

Byl váš manžel u porodu?

Měla jsem u porodu manžela i dulu, byla to moje kamarádka. Měla jsem jí tam vlastně pro případ, kdyby můj muž „odpadl“. Nechtěla jsem být u porodu sama a vzhledem k tomu, že jsem rodila velmi dlouho, jejich přítomnost mi hodně pomohla. K dule jsem chodila už během těhotenství na těhotenské masáže, takže mě pak ani nebolela záda. Myslím si, že když nějaká žena nechce mít u porodu manžela, nebo manžel nechce k porodu jít, je dula dobrá alternativa. Mně například zaskočilo, jaká je to bolest, jak jsem někdy reagovala, třeba to, že jsem už v jednu chvíli myslela, že to vzdám. A protože nikdy nevíte, do čeho jdete, je určitě dobré s sebou někoho mít. Navíc před ženou se nemusíte vůbec ostýchat, takže z tohoto pohledu můžu dulu doporučit, i když manžela nenahradí.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 10/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola