5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Máme dětem předávat vlastní světonázor?

Máme dětem předávat vlastní světonázor?

Autor: Eva Labusová | Datum: 21.3.2012 | Vydání: 4/2012

„Co jsou ty Velikonoce?,“ může se vás třeba právě letos poprvé zeptat vaše dítě. Snad máte odpověď pohotově na jazyku. Nebo vás potomek podobnou otázkou zaskočí?

Máme dětem předávat vlastní světonázor?

Svátky jara, kdy zajíčci schovávají na zahradě malovaná vajíčka… Silný příběh o smrti a vzkříšení výjimečného muže, který dal svým životem vzniknout jednomu z největších světových náboženství… Nebo máte v zásobě ještě jinou odpověď?

Většina přemýšlivých rodičů si dříve či později položí otázku, v duchu jakých nadčasových hodnot hodlá vychovávat své děti. Pokud jsme sami vyznavači některého z ucelených světonázorů, pravděpodobně své potomky jaksi automaticky a od raného věku směrujeme na stejnou cestu. Nakolik je však žádoucí, abychom dětem své přesvědčení bezprostředně předávali? Jakým způsobem tak máme činit? Kde je hranice věku a svobody, za níž dítě o sobě rozhoduje samo? Nebo ještě jinak: Nakolik můžeme očekávat, že nás děti budou v našich názorech na případnou duchovní cestu poslouchat a poté i následovat?

Laskavé vedení a dostatek pozornosti, ne násilí

Dotazování se po podstatě bytí nedílně patří k dětství. Děti jsou v tomto ohledu až překvapivě vnímavé. Kolikrát nás až zamrazí z jejich intuice, ze schopnosti pojmenovávat věci bez předsudků.

Jako rodiče můžeme a máme potomkům předkládat svá přesvědčení a své vize, neměli bychom ale na ně vyvíjet nátlak. Naším úkolem je dítě dle našeho nejlepšího svědomí mravně ukotvit a nabídnout mu směr duchovní životní cesty, zároveň bychom ale nikdy neměli zapomenout na to, že naši potomci nejsou náš „majetek“ a nejpozději v dospělosti se sami rozhodnou, kudy se nakonec v duchovním smyslu vydají.

Každý něčemu věří

Celkově panuje v naší spíše profánní společnosti v pojmech jako víra, náboženství, duchovní život či spiritualita poněkud zmatek. A v současné době také svoboda. Všichni, dokonce i ti, kteří o sobě tvrdí, že jsou ateisté, určitý světonázor nakonec vyznávají: „Jde o bytostnou zavázanost člověka vůči něčemu, co ho přesahuje, co dává jeho životu smysl a řád, co určuje jeho systém hodnot, k čemu upíná svou naději nebo co je pro něj posvátné. Na místo, jež podle monoteistů patří Bohu, si člověk může postavit rovněž pravdu, ať už pojatou vědecky nebo jinak, či také pokrok, vlast, socialismus, lidstvo nebo cokoliv, čemu se dotyčný odevzdá a čemu slouží. V jistém odvozeném smyslu může být objektem uctívání i osobní kariéra, peníze, sex a podobně. Paleta náboženských prožitků i způsobů náboženského jednání je nesmírně rozmanitá a jejich sociální hodnota velmi různá,“ nalézáme vysvětlení v knize kolektivu autorů „Dětská klinická psychologie“ (vydalo nakladatelství Grada, 4. vydání, 2006).

Není pochyb o tom, že rodina, do které se narodíme, sehrává v probuzení a ovlivňování našeho spirituálního cítění velmi důležitou roli. Je na místě na toto myslet už při hledání životního partnera. O duchovním ovzduší, v němž budou jednou vyrůstat naše děti, zásadně rozhodujeme právě volbou druhého rodiče. Bývá fatální, pokud otázky společného pohledu na svět partneři před svatbou neřeší a když pak rozdíly vyplouvají na povrch právě i při výchově dětí.

Aktivně vést, nebo jen ukazovat směr?

Od příznivců liberalismu slýcháme, že dětem se v duchovním smyslu nemá nic vnucovat a že je třeba ponechat na nich, k čemu se přikloní, až budou jednou mít dost vlastního rozumu. Neboli že stačí, když je vedeme jen k obecné slušnosti a toleranci.

Problém je, že jako společnost už vůbec nemáme jasno v tom, co ona obecná slušnost a tolerance vlastně obnáší. Před lidmi i před zákonem se běžně dějí věci, které by ještě před několika desítkami let neprošly.

„Ve společnosti, která umožňuje tolik dekadentního a převráceného, hrozí, že nebudeme-li dětem sami nablízku s pevným vedením a stálým vysvětlováním, rychle se jich ujme někdo jiný. Chceme-li si udržet na své děti vliv, musíme počítat s tím, že nás to bude něco stát. Může to zasáhnout dokonce i naši kariéru, koníčky, vztahy s ostatními lidmi. Musíme zkrátka zvolit, co je pro nás na prvním místě. A protože tlaky jsou obrovské, nezřídka i z důvodů ekonomických, ty nejdůležitější věci včetně duchovního života se v mnoha rodinách nepozorovaně odsunou na vedlejší kolej a hlavní vliv na děti přebírá vrstevnická skupina či působení médií,“ varují v knize Průvodce křesťanským rodičovstvím H.Norman Wright a Gary J. Oliver (vydalo nakladatelství Samuel, 2004).

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 4/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola