5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Moje dítě je outsider

Moje dítě je outsider

Autor: Marie Těthalová | Datum: 17.3.2011 | Vydání: 4/2011

Každý nemůže být „jednička“ a vynikat mezi ostatními. Pokud se ale dítě cítí mezi spolužáky jako páté kolo u vozu, je smutné, protože ho ostatní neberou a škola je pro něj proto jen utrpení, rozhodně to není v pořádku.

Moje dítě je outsider

Podobné pocity trápí Jendu, školáka, který letos končí první stupeň. Jeho maminka říká, že je introvert a nikdy do kolektivu úplně nezapadl. „Časem si našel kamarádku ve třídě a snad ještě s několika dětmi se také baví. Kamarádí se spíš s holkama a s mírnějšími kluky. Je hodně klidný a mírný. Tělocvik je pro něj pohroma, občas brečí, že je zase tělák. Hlavně kolektivní hry jsou problém, tam to klukům kazí a dávají mu to pěkně ‚sežrat‘. Učení mu jde samo. Ale děti se mu posmívají nebo nadávají. On jim neumí oplatit stejnou mincí. Probírala jsem s ním i přestup jinam, nechce. Špatně se adaptuje. Zkusí přijímačky na gympl, ale já si říkám, jestli se tím něco vyřeší. Za učitelkou jsem byla. Vypadá ochotně, snaží se o tom (chování mezi spolužáky) s dětmi prý mluvit. Ale nějak mám poslední dobou pocit marnosti. Nechci, aby se školní docházkou musel protrpět. Je mi jasné, že on nikdy nebude hvězda nebo všemi oblíbený. Má také trochu komplikovanou povahu. Ale kdyby se aspoň tolik netrápil,“ popisuje synovy problémy ustaraná mladá žena. Jak by mohla své dítě podpořit?

Hlavní je láskyplné přijetí

Podle dětské a rodinné psycholožky Ladislavy Lažové je v takovém případě rodičovská podpora přímo povinnost. „Tak jako s dítětem sdílíme radost, musíme být pozorní, i když jde o trápení. Vlastně mnohem více. Je několik cest, jak dítěti pomoci. Ovšem je otázka, zda to mohou zvládnout rodiče. Záleží na jeho osobnosti, na anamnéze, na povaze rodičů, na životní filozofii rodiny, na charakteru problému ve škole a na tom, jak je závažný či ohrožující. Podstatné je postavení dítěte v rodině, podle toho se volí strategie. Obecně lze říci, že základem je důvěra v rámci rodiny a komunikace. Ptám se, proč je chlapec takový? Proč by si introvert neměl rozumět s dětmi? Znám děti motoricky velmi neohrabané, a přesto oblíbené. Děti se mu posmívají a nadávají mu. Proč? Proč by jim měl oplácet stejnou mincí? Agrese na agresi? Co spíš něco z asertivity? Na prvním místě bych probrala s chlapcem jeho problémy, jeho osobnost, povahu, způsob komunikace s dětmi. Je pravděpodobné, že se bude odkrývat jedna věc za druhou. Jsem zastáncem přístupu, že člověk musí být sám aktivní při cestě životem, je to velká škola. Rodiče to nezařídí. Láska a vztahy s lidmi se nedají koupit ani nařídit,“ vysvětluje. Její kolegyně z oboru, psycholožka PhDr. Jana Klumparová, si také myslí, že každé dítě potřebuje od svých rodičů podporu. „A to jednak psychickou v podobě pohlazení, objetí a důvěry, a samozřejmě také materiální, kterou může představovat fotbalový míč, útulná postel v pokojíčku nebo zdravé jídlo. Dítě jako Jenda potřebuje ujištění o tom, že ho máme rádi takové, jaké je, a že je originální a krásné. Spíše než slovy je dobré toto láskyplné přijetí vyjádřit gestem, postojem a vlastním nastavením důvěry v ně. Pokud takové dítě bude cítit od okolí důvěru, naučí se věřit samo v sebe a okolí mu tuto důvěru a uznání bude vracet.“

Ať se s tím popere

Nebylo by lepší dítě naučit, aby si své postavení ve skupině vydobylo pomocí loktů? Jana Klumparová říká, že strategie „umět se poprat“ nebo „pochlapit se“ jsou ve svém základu dobré, ale je třeba vytvořit dobré podmínky a nastavení pro jejich použití. „Od přírody jemné a citlivé dítě, uzavřené spíše do sebe, nenaučíte obraně typu ‚dej mu co proto‘. Ale můžete ho učit koncentraci na svou vnitřní sílu a klid, a s tímto nastavením před ním uteče i největší rváč ve třídě,“ říká. Ladislava Lažová upozorňuje na to, že snaha dítě „otužit“ a vybavit nějakými obrannými strategiemi může působit kontraproduktivně. „Jak chcete změnit osobnost člověka? Každý si přineseme na svět nějaké předpoklady a to nelze jen tak změnit.,“ varuje psycholožka před strategiemi, které nesouzní s přirozeným nastavením dítěte.

Musí se tedy dítě prostě smířit s tím, že to takové je, protože my jsme to taky přežili a vyrostli? „Ne, to mi připomíná totalitu; ať se děje cokoli, tak – s prominutím – držet hubu a krok,“ říká Ladislava Lažová. „Jaký by to byl hrozný vzor či návod pro budoucí partnerský, rodinný i profesní život? Naopak, základ je, aby dítě poznalo samo sebe, naučilo se rozebrat problém a aktivně hledat cestu v rámci svých schopností. Proč to brát tragicky a hledat cestu úniku? Je to přece možnost zrát, učit se, být sebevědomý, empatický a asertivní,“ myslí si Lažová.

Učit dítě nefunkční a nepřirozené strategie nebo je vést k pouhému přežívání se nevyplácí. Ale stojí za to pátrat, zda dítě netrápí nějaký problém, o němž nikdo neví. Ptala jsem se proto, zda se za těmito potížemi nemůže skrývat porucha učení či jiný handicap. Ladislava Lažová mi přisvědčila, že to je možné. „Ano, mám tu zkušenost, že se někdy objeví jako příčina potíží porucha učení. Měla jsem v péči podobného chlapce, myslela jsem si, že je to ‚maminčin mazánek‘, a on měl zatím výraznou poruchu učení a měl jedničky jen díky své neuvěřitelné píli. Podobné to bylo v případě úzkostného druháka, nikdo si nevšiml, že potíže souvisely s hodinami češtiny. Hodiny matematiky si doslova užíval, při češtině i plakal. Doma se vždy ujišťoval, zda mají češtinu či ne,“ popisuje případy ze své praxe psycholožka.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 4/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola