5000
Rodina a škola 2014 Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Děti a my > Ukázky > Zkuste myslet na školu jinak

Zkuste myslet na školu jinak

Autor: Václav Mertin | Datum: 24.11.2005

Po prázdninách mají patrně všechny děti dostatek energie i plno dobrých úmyslů zvládnout učení lépe než loni. Podobně i rodiče si přejí, aby se letošní školní rok obešel bez větších starostí. Jenže jak toho dosáhnout?

Na dobrá předsevzetí většinou rychle zapomínáme. Je to také proto, že si často něco přejeme bez ohledu na reálné možnosti. Zkusme tedy uvažovat o škole, o možnostech dítěte, o rodičovském přínosu ke vzdělání, o samotném vzdělání i o našich předsevzetích trochu jinak, abychom zvýšili pravděpodobnost, že alespoň některá dokážeme naplnit.

Řada rodičů se přichází do pedagogicko-psychologické poradny zeptat, jaké má jejich dítě studijní předpoklady, schopnosti, úroveň rozumových dovedností. Potřebují to prý vědět proto, aby věděli, jak moc mají dítě do učení nutit, jaké na ně mají mít nároky, jak je mají trestat za případné školní neúspěchy nebo jestli je mají nechat být, pro jakou školu se mají rozhodnout apod. Tyto na první pohled racionální rozvahy pokládám za velmi nebezpečné.

Nehledat předpoklady, ale možnosti pomoci

Nikdo z nás nemůže popřít rozdíly mezi jednotlivými dětmi v rozumových předpokladech. Není možné překročit omezení daná biologickými podmínkami každého z nás. Jenže kdo ví, kde jsou hranice těchto podmínek? Má vůbec cenu o nich spekulovat? Výzkumné údaje nadmíru jasně ukazují, že změny jsou u dítěte možné ve všech oblastech – jak ve směru pozitivním, tak i negativním. Proto se rodiče či učitelé nemají příliš zabývat předpoklady dítěte, ale mají především hledat možnosti, jak mu pomoci se zlepšit. Mnohem víc by se tedy měli soustředit na to, co ovlivnit lze a co mohou změnit právě oni. Jde o to, nezabývat se tím, co neumíme poznat a dokonce ani dobře uchopit, ale zaměřit veškerou pozornost a síly na to, co měnit lze a co umíme.

Jenže z čeho mají rodiče vycházet při posuzování dítěte a co mají následně dělat, aby zvýšili svůj vzdělávací přínos? Úplně nejdůležitější je sledovat, jak dítě reaguje na naše podněty a na společnou práci. Za pozornost stojí i průběh dosavadního vývoje, který ukazuje, co dítě dokázalo a co tedy pro nás představuje odrazový můstek do budoucnosti. Samozřejmě je pro adekvátní posouzení výkonnosti nutné brát v potaz dosavadní podmínky a to, jak dítě konkrétní činnost baví a jaký má pro ně význam. Pokud se dítě něčemu vyhýbá, těžko se můžeme divit, že se z toho skoro nic nemůže naučit.

Rodiče také často říkají, že u svého dítěte nejsou dostatečně objektivní, že je nemohou dobře posoudit, že je vidí asi lepší, než je ve skutečnosti. Určitě to tak je, ale na tom není nic špatného, bylo by skvělé, kdyby to tak opravdu fungovalo u všech rodičů, protože efekt očekávání působí velmi silně. Dítě se stává takovým, jakým je vidíme. A jestli je vidíme jako dobré, šikovné, úspěšné, velmi pravděpodobně skutečně takové bude. A že ještě dnes takové není? Nevadí, zcela určitě se s naší pomocí takovým stane. A tzv. objektivní pohled odborníků je do značné míry mýtus. Pro budoucnost bychom se tedy měli soustředit na to, aby dítě pokračovalo v rozvoji, překonalo stávající úroveň a dále se zlepšovalo.

Rodiče jsou první a nejvýznamnější učitelé svých dětí

Stále znovu se vrací otázka, zda mají rodiče vzdělávat své děti. Jak by mohli učit své dítě, říkají někteří odborníci, když zpravidla nejsou pedagogové, matematici, dějepisci, češtináři, dokonce ani speciální pedagogové či psychologové? Nebudou se ve svém působení křížit s požadavky a metodami školy či dokonce školní vzdělání kazit?

Když dítě chodí do keramického kroužku nebo sportovního oddílu, tak se zpravidla rodiče zajímají o to, jaké byly jeho výsledky, co potřebuje za pomůcky, kde mají příští zápas, jak mu to jde, jestli nezlobí, a to je asi všechno. Rodiče nemohou proniknout přímo do samotné hry a tréninku, nemohou s dítětem plně sdílet všechny zážitky. Rozhodně s ním doma neplácají z hlíny figurky a asi ani nehrají pravidelně hokej. Zodpovědnost předali trenérovi nebo vedoucímu kroužku. Když se dítěti nedaří, tak prostě se sportem přestane a nic se neděje. A většina z nás se stejným způsobem chová k tradičnímu vzdělávání dítěte. Také zde je předáme do péče odborníků, sledujeme jeho prospěch, zajímáme se o to, co se ve škole učí, učíme se s ním doma apod. Ale od vstupu do základní školy, možná už od mateřské školy, nesdílíme s dítětem podstatnou část jeho objevování, pokroků, zákrut poznávání, radosti z objevů, nejsme v něm přímo angažováni. Školní učení jde trochu mimo nás.

Přitom i za vzdělání jednoznačně zodpovídají rodiče. Minula doba, kdy odborníci vyřešili všechno za nás, dokonce bez naší spoluúčasti. Podstatné znalosti, vědomosti i dovednosti se dítě naučí doma, od rodičů, kteří se mu alespoň průměrně věnují. Dokonce i v oblastech, ve kterých vzdělává škola, přispívají rodiče k rozvoji dítěte rozhodující měrou. Škola je bez fungující, pomáhající a spolupracující rodiny ztracená. Takže rodiče by měli své dítě vzdělávat a mnozí to také dělají. Jen je třeba říci to nahlas a otevřeně. Rodiče jsou první, nejvýznamnější a nejdéle působící učitelé dítěte. Se vzděláváním nečekají až do pěti nebo šesti let, ale začínají s ním vlastně okamžitě po narození.

Rodinné vzdělávání nemá prázdniny

Rodinné vzdělávání probíhá každým okamžikem, kdy jsou rodiče a dítě spolu, kdy si povídají, kdy něco společně dělají. Rodiče vzdělávají celým svým životem, všemi svými aktivitami, ke kterým má dítě přístup. Neexistuje činnost, která by nemohla sloužit k obohacení, a tedy ke vzdělávání dítěte. Rodinné vzdělání nepotřebuje známky ani poznámky nebo zápisy do třídní knihy. Slouží potřebám života. Mnohem víc v sobě zahrnuje radost a společné potěšení a mnohem méně strach z chyby a ze selhání. Jak převést tyto obecnější věty do každodenního života?

Rodiče by měli sdílet celý svůj život s dítětem. Tak mu předávají své znalosti života, názory, postoje. Rodinný život představuje přirozenou dílnu vzdělávání. Někdy je obtížné pochopitelně sdělit dobu strávenou v zaměstnání, když náplň práce není leckdy příliš srozumitelná ani druhým dospělým, k řadě činností nelze dítě vzít, leckdy je velmi složitý kontext. Koneckonců i rodič má právo na soukromý život, takže některé okolnosti zůstanou dále skryty. Naprostá většina životních událostí, včetně těch nejbanálnějších, však poskytuje dost podnětů, které je škoda nevyužít. Důležité je mluvit s dítětem o všem, co přináší život dospělých i život rodiny. Neměli bychom však zapomínat, že učení probíhá výběrově. Mnohé z toho, co dítěti řekneme, zmizí v nenávratnu. Protože však dopředu nevíme, co to bude, měli bychom mu nabízet co nejvíc a spoléhat, že alespoň některé naše zkušenosti zůstanou uchovány pro jeho další život. Vzpomeňte si, jak fungují vaše vlastní vzpomínky z dětství. Najednou se vám vybaví slova, která pro vás před 30 lety neměla žádný význam a získala ho až nyní.

Někteří pedagogové i psychologové namítají, že vzdělávání poskytované rodiči nemůže překročit určitou míru konkrétnosti, že je příliš utilitární, pragmatické. Jde o hluboké neporozumění. Rodič sděluje dítěti životní hodnoty, názory na život. Hovory dětí s rodiči směřují leckdy k základním otázkám bytí, k podstatě člověka.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  děti a MY č.4


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Objednejte si starší čísla Děti a my Rodina a škola