5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Dětem i dospělým chybí hlubina lidské bezpečnosti

Dětem i dospělým chybí hlubina lidské bezpečnosti

Autor: Mgr. Marie Těthalová | Datum: 13.5.2009 | Vydání: 5/2009

Dnešními dětmi a sem tam i dospělými někdy doslova zmítá neklid, nepokoj. Těkají od jednoho ke druhému a neumějí se uklidnit. O příčinách tohoto stavu a o tom, že každý člověk potřebuje, aby ho někdo objímal, jsme si povídali s psycholožkou Jiřinou Prekopovou.

O neklidných dětech říkáte, že jsou apokalyptickým poselstvím dnešní doby. Čím to je, že je dnes tolik dětí neklidných?

Je to tím, že se naše společnost materializuje a technizuje, což má ovšem svůj počátek už ve starém Egyptě, kdy lidé vymysleli kolo. Lidé se dnes mnohem více vážou na neživé věci, na televizi a počítač a na peníze, místo toho, aby se vázali na sebe navzájem. A děti to cítí, vnímají, že rodiče milují peníze nade vše. Rodiče se často hádají o to, co se bude kupovat, nebo žena od manžela očekává, že bude vydělávat víc peněz, že by se měl více snažit. Děti vidí, že se manželství rozpadají. I když jsou jejich rodiče pořád spolu, pozorují to třeba u spolužáků, a to je pro ně varovný, přímo apokalyptický příznak. Tolik rodin se rozpadne! Táta je pryč, máma má druhého, vzniká to, čemu říkáme patchworkové rodiny.

Pro dítě je v takové situaci, kde ztrácí bezpečí, možná bezpečnější uchýlit se k věcem, které dávají aspoň jistotu tím, že fungují.

Ano, přesně tak. Ono se tím i zklidňuje, třeba hraje počítačové hry, prosedí hodiny u televize. Jejich svět se pomalu stává místem, které je nepřátelské, a ono se může více spolehnout na počítač než na maminku. Rodiče jsou daleko nejistější, než bývali, nechtějí přejmout autoritativní styl svých rodičů. „Máš svobodu, můžeš si koupit, co chceš, rozvést se, s kým chceš,“ říkají si. Dětem i dospělým chybí to, čemu Komenský říkal „hlubina lidské bezpečnosti“. Ta má být v lidském srdci, ne v počítačových hrách.

Jim se tedy v tu chvíli onou hlubinou bezpečnosti stane počítač?

Ano, ale nenajdou v něm bezpečnost, jenom jistotu. Ten neklid a někdy i násilí jsou také voláním po komunikaci. Když se dítě s druhým bije, má alespoň nějakou odezvu, ví, že zasáhlo cíl. Děti jsou dnes opravdu na holičkách. Příčina neklidu, který u dětí pozorujeme, je velmi hluboko. Souvisí i s naší ambivalencí, říkáme si, pochvala, to ano, ale trest, to ne. Přitom zapomínáme na zákon polarity, že energie pro pozitivní síly se bere i v negativních věcech, musím přece vydechnout, abych se mohla nadechnout, abych se mohla najíst, musím dostat hlad. Ta ambivalence, nejasné ano a ne způsobí, že nejsme ani ryba, ani rak. Na rozdíl od toho je komunikace s technikou pro dítě určitou jistotou, dítě ví, co se stane, když zmáčkne knoflík.

Jak se z nevinného andílka stane dítě, které terorizuje své okolí, tedy malý tyran?

Tím, že se rodiče dítěti podvolí a dělají jen to, co dítě chce, a nedělají to, co nechce. Když třeba roční dítě chce slézt mamince z klína, ona ho nepodrží a podlehne jeho momentálnímu pohybovému impulzu. Děti jsou často jako úhoř, nemohou ani spočinout na mámině klíně.

A neumí se zatím ani samy zklidnit.

Ony přece ještě neumějí ani plánovat své chování, dělají to, co třeba kotě, které chce vylézt z pelíšku. Děti dělají, co je právě napadne, aniž by dostaly hranice, a tak se stávají neklidnými. Příčina je i v tom, že třeba máma vaří jen to, co dítě rádo, dítě jí třeba jen čokoládu v červeném balení. Dítě poroučí a máma s tátou poslouchají. Dítě má pak pocit, že je větší a že má rozhodující moc, větší než rodiče. A pokládá je pak za hamplmany, no jak se jim říká…, loutky!

Není to trošku tím, že si ani rodiče a učitelé nejsou jisti sami sebou?

No ano, je to tak. Můžu vám i říct, čím to je. V podstatě za tím trčí jejich neúcta k vlastním rodičům. Kdyby děti vychovávali tak, jak je vychovávali jejich vlastní rodiče, tak by to nemuselo být tak špatné. Ostatně jejich rodiče to ještě nedělali špatně…

I když tohle se jim asi moc nelíbí…

Nelíbí, ale vyrostli na tom. Ale oni nechtějí být jako rodiče, neváží si toho, jak je rodiče vychovali, a vyvyšují se nad ně, chtějí být lepší.

To je svým způsobem jejich egoismus.

Ano, a taky nenávist, neláska. „Chci být lepší než moje máma. Když bylo všechno, co mí rodiče dělali, špatné, tak takový nebudu. Nikdy nebudu tak surový jako můj táta,“ říkají si. Je v tom i pýcha, neúcta. Chtějí se někam vyzvednout, mít navrch, ale často se ocitnou pod svým vlastním dítětem, které jim vládne.

Vzpomenete si na nějakého „malého tyrana“?

Byl to třeba chlapec, který se narodil jako sedmé dítě po šesti sestrách. Byl to takový paša, měl kolem sebe harém… Když nastoupil do školky, byl tam najednou jedním z mnoha a nechtěl tam. Učitelka byla kamarádka jeho maminky, znala ho, a tak za ním přišla domů a řekla mu, že ho potřebuje. Že má ve školce děti, se kterými je spousta práce, a on jí může pomoct. Tak se sice nestal císařem, ale oženil se s císařovnou! A to šlo. Když šel do školy, cizí učitelka o něm nevěděla nic a tak se stal jedním z mnoha. Nemohl to vydržet, pořád se hlásil, a když si ho učitelka pořád nevšímala, jak by si představoval, vyskočil, utíkal k tabuli, nakreslil na tabuli čáru a povídá: „Tady píšeš ty a tady já!“ Děti se mu smály, tak nakonec vyběhl ven a zoufale bubnoval do okenních tabulek a křičel: „Ať jde pryč!“… Přijel doktor, dal mu léky a chlapec dostal diagnózu „školní fobie“. Potíž byla v tom, že ho nikdo nepřijímal takového, jaký byl, že ho doma posadili na jiné místo, než jaké mu náleželo. Na trůn.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 5/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!