5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Integrace je tvořivý proces nejde sama od sebe

Integrace je tvořivý proces nejde sama od sebe

Autor: Mgr. Marie Těthalová | Datum: 8.10.2009 | Vydání: 8/2009

Zapojení dětí, které mají nějaký handicap, mezi zdravé vrstevníky, stojí podle psycholožky Lenky Filípkové rozhodně za to, navíc tím podle ní získají úplně všichni, kdo se na tom podílejí.

Integrace už dneska není „zakázané slovo“, téměř v každé škole najdeme dítě, které je integrované. Jak by ale měla integrace vypadat, aby splnila svůj účel? Aby se dítě doopravdy zapojilo mezi vrstevníky, nebylo jen vedle nich?

Integrace je dnes hodně moderní slovo, všichni o ní mluví, všichni integrují… Není to ale jen „módní výstřelek“, má opravdu velký smysl. Třeba u dítěte v předškolním věku zjistíme, že má nějaký handicap. V tomhle věku můžeme docela dobře stanovit diagnózu a určit, jak dítě speciálně rozvíjet. Nemůžeme však přesně stanovit, co všechno je dítě schopno z prostředí vstřebat. A tak by mohlo omezení jen na to speciální ublížit. Proto je dobře, když mu dáme možnost, aby si mohlo ze světa kolem sebe vzít co nejvíc. Právě proto je užitečné, když je v běžném prostředí.

Takže bychom se mu měli snažit dát co nejširší nabídku?

Ano, tak. Pokud ho rovnou dáme mezi děti s postižením, nevidí běžné projevy dětí, které se vyvíjejí normálně. A pak ani nemůže napodobovat věci, které dělají zdravé děti, nezná dětský slovník, spontánní projevy vrstevníků, zkrátka nezažívá situace jako ostatní děti, a to samo už ho může jistým způsobem omezovat v jeho vývoji. Z hlediska jeho vlastních projevů se pak může zdát, že se toho třeba moc nenaučí, ale pokud je integrované, má všechny tyhle věci k dispozici.

A jak to zařídit, aby integrace měla pro dítě smysl, aby mu přinesla něco nového, dobrého…?

Musíme především nejdříve zjistit, na čem můžeme stavět, taky ne každé dítě můžeme integrovat, třeba „snese“ jen částečnou integraci. Je třeba vysledovat, jestli je dítě společenské, na co reaguje, přemýšlet o tom, do jakých činností by se dítě mohlo spontánně zapojit. Některé děti s handicapem se dříve unaví, tak se musíme podle toho zařídit. Důležité jsou i možnosti školky nebo školy a pak také dětí. Podle mé zkušenosti hodně záleží na učitelce, na tom, jestli se jí do integrace chce a jestli má chuť o tom přemýšlet. Je třeba podotknout, že integrace jde obvykle nad rámec běžných povinností učitele. Často se učitel tomuhle úkolu věnuje pomalu zadarmo, ve svém volném čase zjišťuje, co a jak… Integrace je tvořivý proces, nejde sama od sebe. Musíme při ní hodně přemýšlet o tom, jestli má smysl právě pro to dítě, které integrujeme. Ovšem myslím si, že integrace má velký smysl i pro ostatní děti. Je dobře, když mají rodiče dětí s handicapem z čeho vybírat, aby mohli zvolit to, co je pro jejich dítě to pravé. Některému dítěti bude dobře ve speciálním zařízení, jinému svědčí plná integrace, další potřebuje kombinaci obou modelů. A proto je třeba zajistit co nejširší nabídku.

A co konkrétně zdravým dětem přinese integrace spolužáka s handicapem?

Především to, že si uvědomí, že do společnosti patří i lidé s handicapem. Naučí se, že tihle lidé mohou na něco reagovat jinak, že někdy potřebují pomoc… Ovlivní to i jejich hodnotový systém, možná si začnou vážit taky toho, že mohou běhat, číst, mluvit, dívat se na obrázky, kreslit… A najednou vidí, že jejich spolužák tyhle věci nedokáže, a že třeba taky někdy potřebuje jejich pomoc. Dostávají se tím do jiné role, jsou těmi, kdo mohou někomu pomoci. Integrace mění atmosféru v celé třídě, děti vidí, že si nemohou jen tak něco vymyslet, ale že by měly dávat pozor, co dělají, brát ohled na ostatní. To všechno se sice učí i v kontaktu se zdravými vrstevníky, ale tohle je jiné, místo přirozené dětské soutěživosti nastupuje empatie, pocit uspokojení z toho, že jsem někomu pomohl. To je myslím úžasné. Navíc když jsou děti malé, berou všechny odlišnosti jako samozřejmost, jako něco přirozeného.

Ono je vlastně nenapadá, že se od nich člověk s handicapem nějak výrazně liší, nepřemýšlejí nad tím.

Nebo jim to přijde normální. Řeknou si, že s nimi chodí chlapeček, který nevidí, nebo který vypadá trošku jinak, zeptají se na to, nějak si to přeberou, ale nepřijde jim to divné ani nějak nepřekonatelné. A tak si zvykají na to, že jsou mezi námi lidé s handicapem. Integrace často bývá větším problémem pro rodiče zdravých dětí. Mohou mít pocit, že učitelka nebude mít na jejich děti dostatek času, že dětem bude chybět stimulace, bohatý program, možná i to, že to jejich děti zatíží a bude je to zdržovat. Pokud se jedná o integraci dítěte s tělesným postižením, nebývá to takový problém. Větší obavy rodičů přináší situace, kdy se integruje dítě s mentálním postižením. Rodiče se bojí, že to jejich dětem nebude dělat dobře. Ale přitom to jsou jejich obavy, bojí se oni sami… Děti si zvyknou i na to, že mají mezi sebou dítě, které má nějaký výrazný tělesný defekt nepůsobící zrovna esteticky. Děti si toho všimnou, ale nějak to nerozebírají. Hodně přitom záleží na učitelce, na tom, jak zvládne situaci a jak to dětem vy světlí.

Proč je kontakt s člověkem, který má handicap, pro rodiče zdravých dětí tak těžký?

Postoj rodičů zdravých dětí hodně plyne z toho, že dříve lidé s postižením nebyli moc vidět. Proto jsou někteří lidé nejistí, nevědí, jak se mají k člověku s handicapem chovat. Taky nevědí, jak se chovat k rodičům dětí s handicapem, nedokážou být přirození, nevědí si rady…

Možná se i malinko stydí za to, že mají zdravé dítě. Radují se z toho, co se povedlo jejich dítěti, a přitom si uvědomují, že rodič dítěte s handicapem se takhle radovat nemůže…

Ano, dalo by se to tak říci. Velkou roli hraje i bolest z toho, že se může narodit dítě s postižením. I když jim samým se to nestalo, bojí se toho a tu bolest cítí taky. A mají takové zvláštní ohledy, myslí si, že se před rodiči dětí s handicapem nemohou pořádně radovat. A to nevyplývá z nějakého negativního postoje, spíše z naší nejistoty. Nejsme na něco takového zvyklí, nevíme, jak se v takové situaci máme chovat, jestli by bylo lepší se usmívat, nebo je namístě nějaká vážnost, soucit. A nejistota nás dovede k tomu, že z celé situace raději utečeme.

Pokud mám ve třídě dítě s handicapem, jsou dalšími klienty, i když možná nepřímými, jeho rodiče. I s těmi je třeba pracovat, vysvětlovat jim, co dítěti nabízíme. Jakou strategii zvolit pro to, aby rodiče naše nápady přijali a vzali je za své?

Integrace by měla začít tím, že se učitelka, která bude mít dítě s handicapem ve třídě, pobaví s rodiči. Ono by to tak mělo fungovat u všech dětí. Když dáváme dítě do školky, tak nás, kteří se podílíme na jeho výchově, je najednou více a měli bychom spolupracovat a nějak se doplňovat. A u dětí s handicapem to platí o to více. Nástupu do školky musí předcházet rozhovory rodičů a učitelky a integrace musí stát na vzájemné důvěře. Obě strany musejí vědět, že si mohou říct i to, že dítě něco zatím ještě neumí. A to mnohdy chybí, rodiče mají pocit, že by měli učitelce dokázat, že dítě něco přece už umí. Pokud se ve školce něco nedaří a přitom nám rodiče říkají, že tu věc dítě doma zvládá, je dobré se jich zeptat na to, jak s dítětem doma pracují.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 8/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!