5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Nesmím bonbony. Do školky ale můžu!

Nesmím bonbony. Do školky ale můžu!

Autor: Marie Těthalová | Datum: 3.9.2008 | Vydání: 7/2008

I malé děti mohou trpět celoživotní poruchou, kterou vyvolala skutečnost, že jejich tělo neumí správně hospodařit s cukrem. I když je jejich život s cukrovkou určitě o něco těžší než ten, který vedou zdravé děti, není důvod, proč by si neměly hrát a chodit do školky tak jako ostatní.

Cukrovka je poruchou zpracování a využití glukózy, která patří mezi jednoduché cukry. Nejde o cukr, který si sypeme do kávy; glukózu najdeme v ovoci, zejména v hroznovém víně. Glukóza je také hlavním cukrem, který najdeme v krvi člověka, a náš život se bez ní neobejde. Je „palivem“ pro naše buňky, bez ní bychom nemohli sportovat, běhat, ale ani myslet. Hladinu cukru v krvi nazýváme glykemie a můžeme ji zjistit pomocí vyšetření z jediné kapky krve. Glykemie se během dne mění, po jídle stoupá, ale působením inzulinu se po určité době vrací zpět na původní úroveň.

Všechno hospodaření s glukózou nám řídí především hormon inzulin. Když se jej v těle tvoří málo nebo na něj organismus neumí dobře reagovat, člověk onemocní cukrovkou. Malé děti trpí především diabetem 1. typu; při něm beta-buňky, které se nacházejí v pankreatu, přestávají tvořit inzulin. Neonemocní proto, že jsou tlustší než ostatní, ani za to nemůže zvýšená konzumace sladkostí. Nikdo to nezpůsobil. V Čechách je přibližně 2 000 dětí a dospívajících, kteří mají cukrovku 1. typu, při němž si musejí píchat inzulinové injekce. Podle MUDr. Jaroslava Škvora, který má děti s diabetem v péči, se v každém okrese najde několik dětí, jež mají tuto formu cukrovky. Tyto děti si sice do života přinesly jistý předpoklad, který zdědily od rodičů, ale člověk s touto dispozicí může projít celým životem, aniž by se u něj cukrovka kdy projevila. Možná se vám, stejně jako mně, zdá, že je to nespravedlivé, a je vám dětí s cukrovkou líto. Více než lítost ale tyto děti a jejich rodiče potřebují pochopení a účinnou pomoc.

Opatrnost, ale ne strach

Když bylo Honzíkovi 5 let, šel na pravidelnou preventivní prohlídku k lékaři. Při rutinním vyšetření se zjistilo, že má diabetes 1. typu. Jeho maminka Lidka Těžká vypráví: „Honzíkovi jsme vysvětlili, že mu v bříšku něco chybí a že si to musí prostě píchnout a bude zase všechno dobré. Taky jsme mu jemně řekli, že bez inzulinu umře. Bral to statečně, ještě mě uklidňoval, že to spolu zvládneme. V nemocnici si i sám odebral kapku krve z prstu na měření glykemie, a dokonce si i píchl inzulin. Byl moc šikovný.“ Malý klouček ještě chodil do školky; po krátké hospitalizaci, kdy se rodina učila zacházet s do té doby neznámými, novými věcmi, se vrátil mezi kamarády. Nebylo to úplně optimální. „Honzík jedl ve školce s dětmi, ovšem jídlo mu odhadovali, odvažování odmítli. Jak nemoc pokračovala, už to dál nešlo jen tak odhadovat a brala jsem Honzíka domů před obědem, protože mi nedovolili chodit do jídelny a vážit mu jídlo. Udělali jsme ve školce osvětu, kdy jsme dětem vysvětlili, co Honzíkovi je, ukázali a nechali jim osahat glukometr,,píchačku‘ na odběr kapky krve i pero s inzulinem. Děti jen zíraly s otevřenými pusinkami, ale protože jsem chodila každý den před obědem píchat Honzíkovi glykemii a inzulin, tak si zvykly a ptaly se na to, co chtěly vědět,“ vypráví paní Těžká, jak to ve školce chodilo.

Pochopení a zájem ze strany vrstevníků ale nestačí; u učitelek bohužel rodiče „narazili“. „Učitelky moc nespolupracovaly a snažily se mít každý den za sebou bez ztráty,hvězdičky‘; já však nemám ráda změny, tak jsem se to navzdory problémům s podáváním svačiny snažila vydržet. Ovšem na začátku dalšího školního roku se problémy vyhrotily; po velkém,výstupu‘ ohledně jídla, kdy na mě učitelky doslova zvedly hlas, jsme během dvou dní školku změnili,“ pokračuje vyprávění Honzíkovy maminky. V nové školce jde všechno „jako po másle“, Honzík se účastní všech aktivit, a dokonce jel na školku v přírodě, ovšem s doprovodem maminky. Pořád ji má malinko „za zadečkem“, protože mu v poledne chodí měřit glykemii a odvážit jídlo a stále je v pohotovosti na telefonu, ale jinak se zapojuje do dění stejně jako ostatní děti. „Snažím se udělat vše pro to, aby Honza své zdravotní omezení pociťoval co nejméně. Hodně sportujeme, děláme spoustu aktivit, jezdíme na kole, na lyže, na vodě, prostě není nic, v čem by nám diabetes zabránil, jen nám to zkomplikoval. Musím ale přiznat, že mě diabetes a jeho výkyvy hodně ničí, stejně jako neustálé dokazování, že s diabetem jde dělat vše. Ovšem co dám Honzíkovi do života, s tím bude žít,“ končí své vyprávění Honzíkova maminka.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 7/2008
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!