5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > O dvanácti měsíčkách

O dvanácti měsíčkách

Autor: Alena Kutílková | Datum: 5.3.2008 | Vydání: 3/2008

Klasické vyprávění o zlé maceše a dvou dcerách nás může inspirovat, abychom si povídali o tom, co je správné a co není, i o tom, jak se správně chovat k druhým lidem.

Byla jedna matka a měla dvě dcery. Vlastní, Holenu, velice milovala, zato Marušku, nevlastní, ani vystát nemohla. Maruška byla mnohem krásnější než její Holena a to macechu velice trápilo. Hodná Maruška neznala svou krásu a nemohla pochopit, proč se na ni matka tak velmi hněvá, kdykoli na ni pohlédne. Maruška musela všechnu práci v chaloupce dělat sama, Holena se jen parádila a v chaloupce odpočívala. Maruška ráda pracovala, ale věčné nadávky od macechy a Holeny ji tuze mrzely. Nedalo se však nic dělat. Macecha s Holenou byly den ode dne horší, a to jedině proto, že Maruška byla čím dál krásnější, zatímco Holena ošklivější. Jednoho dne si matka pomyslela: „K čemupak by mně to bylo, abych si nechávala hezkou nevlastní v domě; až přijdou chlapci na námluvy, zamilují si Marušku a nebudou chtít Holenu.“ Od toho okamžiku se chtěla macecha ubohé Marušky zbavit. Hladem ji trápila, bila ji, a přesto se Maruška stávala den ze dne krásnější.

Jednoho dne, bylo to v polovině ledna, zachtělo se Holeně vůně fialek. „Jdi, Marušo, a přines mi z lesa kytici fialek, chci je mít za pasem, abych si k nim mohla čichat!“ rozkázala sestře. „Ach bože, sestro milená, copak tě to napadlo; kdo to kdy slýchal, aby pod sněhem rostly fialky?“ „Ty smolnožko usmolená, co ty máš co povídat, když já ti rozkážu? Rychle jdi, a jak nepřineseš z lesa fialky, zabiju tě!“ vyhrožovala jí Holena. Vtom už macecha nebohou Marušku vystrčila ven ze dveří a pevně za ní zavřela.

Maruška šla s pláčem do lesa. Bořila se do vysokého sněhu, dlouho bloudila, trápil ji hlad, zima s ní třásla. Tu vidí před sebou světlo. Jde blíž, až přijde na vrch hory. Na vrcholu hory hoří veliký oheň a kolem něj dvanáct kamenů. Na kamenech sedí dvanáct mužů. Tři jsou bělovousí, tři jsou mladší, tři ještě mladší a ti tři nejmladší jsou nejkrásnější. Nemluvili, jen tiše seděli a do ohně se dívali. Těch dvanáct mužů bylo dvanáct měsíců. Leden seděl nahoře, vlasy a vousy měl bílé jako sníh a v ruce držel kyj. Maruška se ulekla, zůstala chvíli v udivení stát, ale pak se osmělila a řekla: „Dobří lidé, nechte mě u ohně ohřát, zima mnou třese.“ Leden pokývl hlavou a zeptal se děvčete: „Pročpak jsi přišlo, děvče moje, a copak tu hledáš?“ „Jdu na fialky,“ odpověděla Maruška. „Teď není čas chodit na fialky, vždyť je sníh,“ řekl Leden. „Vždyť já vím, ale sestra Holena a macecha mi poručily přinést z lesa fialky. Když je nepřinesu, zabijí mne. Pěkně vás prosím, strýčkové, povězte mi, kde je najdu.“ Tu se zdvihl Leden, popošel k nejmladšímu měsíci, dal mu kyj do ruky a řekl: „Bratříčku Březne, sedni si nahoru!“ Měsíček Březen sedl na kámen a mávl kyjem nad ohněm. Vtom okamžiku vyšlehly plameny ohně výše, sníh začal roztávat, pod mladými stromky se zazelenala travička a bylo jaro. Pod křovím pod lístky rozkvétaly fialky.

„Rychle trhej, Maruško, rychle,“ kázal jí Březen. Za chvíli měla Maruška velikou kytici fialek. Bratrům pěkně poděkovala a rychle se vracela domů. Divila se Holena, divila se macecha. „Kdepak jsi je natrhala?“ ptala se zlostně Holena. „Tam vysoko v lese rostou, pod keříčky, dost jich tam je,“ pravila Maruška.

Za pár dní se Holeně zachtělo jahod. Zavolala si Marušku a přikázala jí, aby jí donesla sladké jahody. Maruška šla s pláčem do lesa. Dlouho ve vysokém sněhu bloudila, až uviděla velké světlo. Přišla zase k tomu velkému ohni, okolo něhož sedělo dvanáct měsíčků. Leden seděl stále nahoře. „Pročpak jsi zase přišlo, děvče, copak tu hledáš?“ ptal se jí Leden. „Jdu na jahody,“ odpoví Maruška. „Ale vždyť je zima a na sněhu jahody nerostou,“ řekl Leden. „Vždyť já vím,“ smutně povídá Maruška, „ale sestra Holena a macecha přikázaly přinést jahody, jinak mne zabijí. Pěkně vás prosím, strýčkové, povězte mi, kde je najdu.“ I zdvihl se Leden a řekl: „Bratříčku Červne, sedni si nahoru!“ Měsíc Červen sedl na kámen a máchnul kyjem nad ohněm. Vysoko vyšlehl oheň, prudkým žárem ve chvilce roztál sníh, země se zelenala, stromy se obalily listím, ptáčkové začali zpívat a bylo léto. Než se Maruška nadála, bylo všude plno jahod. „Rychle sbírej, Maruško, sbírej!“ Maruška za chvíli měla jahod plnou zástěrku. Pěkně poděkovala a pospíchala domů.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 3/2008
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!