5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Pracovním nástrojem učitele je jeho osobnost,

Pracovním nástrojem učitele je jeho osobnost,

Autor: Marie Těthalová | Datum: 5.9.2007 | Vydání: 7/2007

říká psychoterapeut Jiří Černý, se kterým jsme si povídali o tom, jak se ubránit vyhoření.

Jak se mohu průběžně „nabíjet“, abych vydržela náročnou, vyčerpávající práci s dětmi?

Myslím, že tohle je individuální záležitost. Každý člověk musí sám sebe natolik znát, aby věděl, co mu dodá nové síly. Jestli je člověk introvert, tak mu pomůže les a samota, extroverta les a samota naopak vyčerpají. Ten zase potřebuje společnost, lidi, potřebuje se dostat někam, kde se něco zajímavého děje a kde se bude mluvit o něčem jiném, než o čem se mluví v práci. A tohle si každý musí najít sám. Musí poznat sám sebe, znát se a umět si říct, že potřebuje právě ten určitý způsob. Měl by si i umět prosadit ten konkrétní způsob doplňování energie, který je pro něj tím pravým, leckdy i proti určité nepřízni okolí.

Mohl bys defi - novat to, čemu se říká vyhoření?

Syndrom vyhoření je neblahý stav, který postihne právě člověka pracujícího nejčastěji v pomáhající profesi, a to tehdy, když člověk nedbá na obnovení sil a jede nejen na doraz, ale i přes doraz. A to v těchhle profesích není zas tak těžké, ony mají velkou přitažlivost, člověka vtáhnou.

Práce se dřevem tě tak nevtáhne; je to sice krásná práce, dřevo pěkně voní, ale když máš „padla“, skončíš a jdeš domů. Víš, že dřevo nikam neuteče, zítra zase začneš hoblovat a bude to krásný. Ale práce s lidmi má tendenci člověka pohlcovat, a to na různé úrovni a různým způsobem. Když pak pracujeme na doraz a možná i víc, mohou se začít projevovat známky syndromu vyhoření, a to na různých úrovních: popsal bych to jako všestrannou, velkou a závažnou únavu. A je to tělesná, psychická, duchovní i sociální záležitost. Pochopitelně že tento syndrom má své stupně, pokud se člověk dostane až do těžkého stupně vyhoření, musí své profese zanechat, někdy jen na určitou dobu, ale někdy i napořád.

Je to tedy patologická záležitost, nedá se říci, že to k té práci s lidmi do určité míry patří?

Ano, tohle by se prostě nemělo stát. Jako by se truhláři nemělo stát, že si „ufi kne“ malíček, tak by se nám nemělo stát, že se (i díky své příliš velké ochotě pomáhat) dostaneme do stavu vyhoření.

Co bych měla udělat, když se dostanu do stavu, že vidím děti a není mi z toho dobře?

Taková situace je jednou ze známek syndromu vyhoření. Když mě ta práce nebaví, vidím klienta a zvedá se mi žaludek, nebaví mě odborné řeči na téma mé práce, jdu do práce jako robot a prostředí mě drtí, tak to už je hodně pozdě. To by měl člověk asi zachytit dřív, to už je alarmující.

A poradím si s tím tedy sama?

Myslím si, že do určité míry ano, když to zachytíš včas. Se syndromem vyhoření je to jako s nějakou tělesnou nemocí. S obyčejnou chřipkou taky nemusíš hned k doktorovi, ale neměla bys to podcenit. Záleží ale na míře toho ohrožení. Pokud už se únava a vyčerpání z práce rozvinou, je psychologická pomoc třeba.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 7/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!