5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Škola, kde se nešikanuje, neexistuje

Škola, kde se nešikanuje, neexistuje

Autor: Marie Těthalová | Datum: 4.5.2012 | Vydání: 5/2012

Naivní představa, které z pochopitelných důvodů podléhají učitelé i vedení škol, a dokonce i rodiče. Když se pak se šikanou setkají, je to pro ně šok. O různých formách šikany, její prevenci a léčení jsem si povídala s psychologem Davidem Čápem.

Škola, kde se nešikanuje, neexistuje

Co si představíte, když se řekne šikana?

Na jedné straně bezmoc, smutek, lítost, pláč, izolaci dítěte od ostatních, na druhé straně to, že šikana je hodně zbulvarizované slovo, které se používá v situacích, kde by se používat vůbec nemělo. Tímhle slovem šermují děti, rodiče, učitelé, často ho slýcháme v médiích, ale to až v případě, kdy je ubližování hodně extrémní. Šikana jako taková je opakované a záměrné ubližování někomu, kdo nemá možnost se bránit. A může jít jak o fyzické, tak i o psychické ubližování.

A může se tohle ubližování dít komukoli, myslím bez rozdílu věku?

Bude to znít smutně, ale ano, je to tak. Šikana se může objevit téměř ve všech sociálních skupinách, některé její formy je možné pozorovat i v mateřských školách a ošklivě si ubližovat dokážou i obyvatelé domovů seniorů. Někteří lidé také mají zkušenost s ubližováním na pracovišti; pokud si ubližují kolegové, mluvíme o mobbingu, a v případě, že ubližuje nadřízený, se jedná o bossing. Domácí násilí lze také charakterizovat jako šikanu.

Jaké prostředí je „ideální“ pro vznik šikany? Kde se jí „nejlépe“ daří?

Obecně platí, že šikana se nejvíce vyskytuje v hierarchických, hodně „utažených“ systémech, kde platí tvrdá pravidla a přestupky proti nim jsou krutě trestány. Zní to možná absurdně, ale takovéto prostředí je jakýmsi podhoubím pro vznik šikany. Aby v něm bylo možné přežít, je „potřeba“ ubližovat někomu dalšímu. Určité podhoubí pro vznik šikany se vyskytuje i v systémech, kde nejsou nastavena žádná pravidla, kde je svět nesrozumitelný. V každé sociální skupině vznikají nepsaná pravidla, která možná vůbec nikdo nevysloví nahlas, ale všichni členové skupiny chápou, že tohle chování je pravidlo. A pravidlem se může stát ubližování slabším stejně jako jejich zastávání. Takže pokud je tým veden krutou rukou, nebo naopak bez zájmu a nic se tam neřeší, není to v pořádku.

Pozorujete souvislost mezi věkem dětí a výskytem šikany? Na kterém stupni školy je její výskyt nejčastější?

Kdybychom se bavili o kyberšikaně, tedy o šikaně s využitím informačních technologií, uvedl bych výsledek výzkumu Minimalizace šikany z roku 2009, kde jsme pozorovali výraznou souvislost s věkem, nebo spíše s mediální vybaveností dětí. Na druhém stupni a na střední škole mají prakticky všichni k dispozici „velmi chytrý“ telefon i počítač s přístupem na internet. U klasické šikany není souvislost s věkem až tak výrazná, nicméně nejčastěji je šikana popisována opět na druhém stupni a na středních školách. S šikanou hrubší podoby se častěji setkáváme na odborných učilištích. Dalším specifickým prostředím je ústavní výchova, což ale neznamená, že ústavní výchova je přímo živnou půdou pro šikanu. Ale také jde o „utaženější“ systém, z nějž děti nemohou jen tak vystoupit.

Na jednom učilišti jsem se setkala s tím, že učni šikanovali jednoho pedagoga. Stává se, že se šikana obrátí vůči učiteli? Jak časté to je?

Stává se to, ale učitelé o tom z důvodů, které jsou srozumitelné, nechtějí hovořit. Pokud jde o konfliktní stav ve třídě nebo o spor mezi třídou a vyučujícím, tak o tom mluví. Ale jsou-li opravdu obětí šikany, tak stejně jako jiné oběti šikany moc nemluví o tom, co se jim děje. Je dobré vědět, že obětí se může stát kdokoli, stejně jako agresorem.

Jak poznám, že je některé dítě šikanováno? Pokud na něm tedy nevidím modřiny a krev.

Učitel si může všimnout varovných signálů, toho, že dítě viditelně mění svoje chování. Někdy se šikanované dítě nezapojuje do činností, jindy se za každou cenu snaží vstoupit do děje, což někdy my učitelé komentujeme tak, že dítě otravuje ostatní. Ono se ale jen snaží získat pozornost ostatních. Dalším, a celkem jasným signálem je, že se dítě přestane bránit útokům. Je přirozené, že si děti ve třídě nadávají, že se pošťuchují nebo o sobě mluví sprostě, ale v okamžiku, kdy většina útoků ve třídě směřuje na to jedno dítě, které se jim nijak nebrání, už rezignovalo, je to zásadní signál, že se děje něco špatného. Dítě také může být zamlklejší než dříve, nebo se mu zhoršil školní prospěch či častěji chybí.

Rodiče si mohou všimnout toho, že dítě chodí ze školy a do školy jinudy, že se vyhýbá místům, kam dříve chodilo, nikdo za ním nechodí nebo se vyhýbá škole jako takové. Několikrát jsem se setkala s tím, že škola rodiče vehementně ujišťovala, že u nich žádná šikana nikdy nebyla, není a nebude. Co říkáte na takováhle ujištění?

Takovým ujištěním prosím nikdo nevěřte (zdůrazňuje). To je naprosto pochopitelná marketingová snaha školy. Rodič chce mít jistotu, že o jeho dítě budou ve škole dobře pečovat, že se mu tam nic nestane. Takže takováto snaha školy o co nejlepší dojem je naprosto pochopitelná, ačkoli nejspíše neříká pravdu či přímo lže. Šikana není něco, co se „stane“, ale je to model chování, který se může vyvinout velmi snadno. A někteří vyučující jej přehlížejí, protože si nejsou jistí, jak by měli zasáhnout.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 5/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!