5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Smysl pro rytmus a tóny máme od narození

Smysl pro rytmus a tóny máme od narození

Autor: Marie Těthalová | Datum: 3.9.2008 | Vydání: 7/2008

Každý z nás, i ten, kdo má pocit, že si do života donesl absolutní hudební „hluch“, si občas zpívá, brouká nebo třeba jen poťukává do rytmu. O tom, čím je pro člověka hudba a rytmus, jsme si povídali s muzikantem a pedagogem Ondřejem Tichým.

Co znamená hudba v životě dítěte?

Hudba má několik rovin; my ji vnímáme jako umění, jako něco, co je pro nadané. Ale když se zastavíme u toho, jak hudba vznikla, uvědomíme si, že vždycky byla součástí života. Pat-řila k běžnému rozhovoru, konverzaci. Každá hláska, vykřiknutí, vyjíknutí, dupnutí, tlesknutí, bouchnutí nese svoji informaci. My máme díky těmto zvukům možnost pochopit, co nám děti sdělují. To se ovšem bavíme o úplně základní rovině; samozřejmě využíváme nástroje, učíme děti říkadla, rytmizujeme… Pokud ale nevyjdeme z tohoto obecného postoje, nikam se nedostaneme.

Hudba je podle mě zásadní v tom, že může zprostředkovat komunikaci v období, kdy dítě ještě nemluví. Také nám pomáhá vyjádřit to, co slova nedovedou; zvláště když děti ještě mají úzkou slovní zásobu a nedokážou nám sdělit, co potřebují. A s tím máme ostatně potíže i my, dospělí. Proto jsem dospěl k názoru, že jsme vlastně všichni ještě děti. Hudba je prostě zázrak; kdysi jsem četl úsloví o tom, že nám Bůh dal hudbu proto, abychom k sobě měli blíž. Myslím, že to platí na sto procent; osobně si ani nedokážu svůj život bez hudby představit.

Když se řekne hudba, většina z nás si vybaví noty.

Přechod od přirozené hudby je dnes opravdu prezentován přes noty – to, co někdo napíše, je potřeba interpretovat, a pokud to dítě zahraje jinak, tak je to špatně. Pokud ale hudbu vnímáme jako něco, co je nám vlastní, tak není nic špatně. Cesta k notám je dlouhá…

Pokud děti necháte úplně volně hrát, což je zpočátku náročné, máte pocit, že vás odvezou… Dvacet dětí kolem vás začne dupat, třískat… Ale pokud to vydržíte a necháte je „hrát“, tak od určité chvíle – pokud jste tedy dospěli k nějakému souznění – je ten randál přestane bavit a začne se vytvářet určitá rytmická struktura. Můžeme to doplnit o melodii, ale na to hlavní si děti přijdou samy.

My se dětem někdy snažíme implementovat naše představy – tohle je písnička a teď se ji musíme naučit. Ale jejich cesta k tónu je ještě dlouhá… Proto je podle mě podstatné vnímat jedinečnost každého dítěte, jeho projevy, to, jak u hraní dýchá, stojí, jestli je uvolněné… Pokud dětem pomůžeme zaradovat se, umožníme jim být spontánní, uvolněné, aby mohly vyjadřovat to, co opravdu chtějí, získává společné vyluzování zvuků rozměr muzikoterapie. Hudba dětem pomáhá nalézt nebo obnovit spontaneitu a rovnováhu v životě, uvolnit se… Také podporuje lepší „vstřebávání“ poznatků; ostatně ve starém Řecku se matematika a fyzika vyučovaly zároveň s hudbou. Hudba byla součástí života tehdejších lidí…

Klasická hudební výchova v našich školách vypadá tak, že učitelka hraje na klavír a děti zpívají. Když vás poslouchám, začínám uvažovat o tom, jestli má takové pojetí hudebky pro děti význam.

Určitě má. Ono vůbec nelze říci, že je něco dobře a něco zase špatně… Vždycky záleží na konkrétním učiteli a konkrétním žáčkovi. Učitel může i klasickou hudební výchovou zprostředkovat velký zážitek a uvolnění. Možná však tohle pojetí zužuje přístup dětí k hudbě. Jako bychom dětem dali tužku s papírem a řekli mu, ať nám nakreslí strom, ale že ho musí složit ze čtverečků a trojúhelníčků. To by pro ně bylo dost náročné. Něco takového dokáže zkušený malíř…

To, že hudbu zužujeme na výsek daných skladeb a technik, vnímám jako nešvar. Carl Orff vždycky říkal, že bychom měli pracovat se vším, co máme kolem sebe; my to bohužel omezu-jeme do roviny not, interpretace a intonace. Zapomínáme i na tak základní věc, kterou je dech, přirozené nadechnutí a vydechnutí…

Občas slýchám, že někdo zpívá nebo hraje falešně. To je možná i problém naší školy – sledujeme výsledek.

Ono je ale nutné tyhle věci sledovat, aby ta „hudební produkce“ měla nějaké hranicea vývoj. Nemůžeme jen tak ťukat a dupat, to bychom zůstali na rovině hry. Nicméně intonace, rytmus a vnímání harmonie se odvíjí od toho, jak se cítíme my dospělí. Děti někdy doslova kopírují naše emoce. Když přijdeme naštvaní, děti to okamžitě vycítí a ovlivní je to.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 7/2008
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!