5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > V příběhu pro děti by měl být hrdina

V příběhu pro děti by měl být hrdina

Autor: Marie Těthalová | Datum: 4.4.2012 | Vydání: 4/2012

Ivona Březinová se už jako malá chtěla stát spisovatelkou. Její sen se vyplnil, když se jí narodily děti. Nyní má na svém kontě celou řadu knih. Povídala jsem si s ní o knížkách pro malé i velké, o rozvíjení fantazie i o kauze související s její knihou Začarovaná třída.

V příběhu pro děti by měl být hrdina

Co pro vás znamená knížka, příběh?

Kniha pro mě vždy byla možností prožít něco, co bych ve svém životě prožít nemohla, nedokázala, a někdy třeba ani nechtěla. Je to způsob, jak se na určitý čas ocitnout v cizím prostředí, stát někým jiným, spoluprožívat jeho problémy, bát se, závidět, plakat nebo mít z něčeho ohromnou legraci. A pak zavřít knihu a být bohatší nejen o informace, ale i o zážitky a pocity.

Potřebují malé děti příběhy?

Všichni je potřebujeme. A už odmalička se učíme s nimi zacházet. Je to způsob, jak poznávat svět, ale i sám sebe. Příběhy jsou všude kolem nás, ať už vymyšlené nebo skutečné. Některé se nás dotýkají víc, jiné méně, ale už tím, že nás obklopují, tvoří příběh z nás samých. Proto si malé děti tak rády vymýšlejí. A v jejich příbězích se může dít naprosto cokoli.

Nejsou už dnes „papírové“ knížky pro děti přežitkem?

Já myslím, že ne. Kniha je svým způsobem hračka. Něco jako panenka, autíčko nebo plyšový medvídek. Elektronické knihy se víc podobají hrám. Budou interaktivní, ale přece jen tak trochu „za sklem“. Věřím, že si tato dvě média nebudou konkurovat, ale doplňovat se. Příběh je v obou, jen jinak zabalený, a tedy uzpůsobený jiné chvíli.

Někteří dospělí si myslí, že stačí dětem pustit příběh v televizi. Jaký je váš názor?

Nejsem sice nadšený zastánce televize, ale ani její zásadní odpůrce. Sdílený zážitek ze společně sledovaného televizního nebo filmového příběhu může být informačním i citovým obohacením. Ale důležité je, abychom si pak o shlédnutém příběhu společně povídali. Pouhé stisknutí tlačítka televizoru a usazení dítěte před obrazovku většinou nestačí.

Myslíte, že u společného čtení s rodiči nebo s učiteli hraje roli i sociální rozměr čtení?

To, co jsem říkala o společném sledování filmu, platí i o společném čtení. Zvlášť u začínajících čtenářů, pro které je úkon čtení ještě pořádná dřina a občas potřebují vystřídat. Chvilku čtu já, chvilku ty. Příběh vnímáme společně, společně ho prožíváme a můžeme si pak o něm povídat. Pokud se to podaří, jsou to pro obě strany nezapomenutelné chvilky.

Co by podle vás měl obsahovat správný příběh pro děti? Jaké „ingredience“ by v něm neměly chybět?

To je asi velmi individuální. Každý touží prožít něco jiného. Proto je taky dobře, že na světě existuje taková spousta knih. Ale je důležité, aby v příběhu pro děti byl hrdina, s kterým se dítě chce identifikovat, chce se mu podobat, chce dokázat to, co on, i za cenu velkých překážek.

Ve svých knížkách se nebojíte náročných témat. Třeba vaše Lentilka pro dědu Edu dětem moc pěkně vysvětluje problematiku Alzheimerovy choroby. Mám ale zkušenost, že někteří autoři nebo nakladatelé se náročným tématům vyhýbají, protože mají obavy, že je děti nezvládnou. Jaký je váš názor? Mají být dětské knížky „pouhým“ pohlazením pro duši?

My dospělí máme někdy tendenci děti podceňovat. Říkáme si „to nepochopí, to je pro ně moc náročné, moc složité, nebo smutné a stresující“. Ale děti naopak dokážou spoustu věcí vycítit i mezi řádky. Není nutné vždy uhrabávat cestičku a horečně z ní odklízet všechny nástrahy světa. Důležitější je ukázat, že ta cesta někam vede a že za dosažení cíle se musí bojovat, i když to někdy bolí. Ale nemyslete, že je jednoduché takové příběhy psát. Když jsem sbírala materiál pro knihu Lentilka pro dědu Edu, chvílemi jsem si myslela, že to snad ani nepůjde napsat. Kniha o Alzheimerově chorobě a pro pěti-, šestileté děti? Bláznovství! A vidíte, povedlo se to. Jsem ráda, že Albatros při vydání té knize důvěřoval, stejně tak jako knize Kluk a pes, která vypráví o třeťákovi na vozíčku. Vůbec to není žádné bolestínské čtení. Naopak je to kniha plná legrace a silného přátelství.

Velké emoce vzbudila čítanka, kde byla ukázka z vaší knihy Začarovaná třída – mám na mysli tu pasáž o romských dětech. Hodně mě zarazilo, jak se k věci postavilo ministerstvo školství. Přišlo mi, že tam čítanku museli vidět z rychlíku, jinak by nemohli tvrdit, že jde o rasistický text. Jak vnímáte tuto kauzu? Měla jste možnost mluvit i se zástupci romské organizace, která diskusi vznesla?

Když se ta kauza objevila, nechtěla jsem věřit svým očím a uším, tak postavené na hlavu se mi to celé zdálo. Vždyť Začarovaná třída je zařazená do mezinárodního registru knih bojujících za rasovou snášenlivost! Přesto byla ukázka z čítanky vyřazena. Byla tím vyslovena nedůvěra učitelům, kteří moc dobře vědí, jak s takovým textem pracovat. Samotnou knihu necítím potřebu obhajovat, zanedlouho – koncem dubna – vyjde počtvrté, tentokrát v nakladatelství JaS, a ve slovenském a snad i romském překladu v nakladatelství Perfekt. Čtenáři si tedy mohou udělat obrázek sami.

Mluví se o tom, že české děti málo čtou, vytýkají nám to i mezinárodní srovnávací studie. Máte nějaké tipy, jak malé děti přivést k zájmu o knížky, příběhy?

Já si nemyslím, že děti zas tak málo čtou. Možná je těch nadšených čtenářů míň, ale pořád je pro koho psát. Pravda ale je, že když se pro dítě nestane četba radostí, může se z něj stát celoživotní nečtenář, člověk, který ve svém životě přijde o spousty příběhů. Proto je tak důležité začít včas. Předčítat a vyprávět, naslouchat koktavému slabikování a nechat si líčit dětské sny. A společně prožívat příběh za příběhem.

Má na to, jak si dítě utváří vztah ke knize, vliv i atmosféra u něj doma? Co když rodiče sami nečtou…

Dítě má tendenci napodobovat činnosti, které vidí kolem sebe. Vycházejí z toho i výrobci hraček – od kuchyňského nádobíčka pro panenky až po plastové šroubováky a kladívka. A je úplně jedno, jestli vaří táta a maminka vrtačkou vyvrtává díru, aby mohla na zeď pověsit obraz, nebo jestli si role vymění. Pokud dítě vidí, že si maminka bere do kabelky na cestu do práce knížku, že tátův noční stolek je plný knih, které se neustále mění, že se rodiče těší na klidnou chvilku s knihou, pochopí, že čtení je něco příjemného a hlavně naprosto běžného a přirozeného, že je to součást života. Pak si dítě samo prohlíží leporelo nebo i časopis, který drží vzhůru nohama, proto později i dobrovolně zkouší číst, protože chce být jako maminka a tatínek, připadat si dospělý a důležitý. V tomto období nápodoby je ideální šance k vytvoření vztahu ke knize. Pak je naděje, že se ze čtení stane potřeba a celoživotní radost. Pokud se doma nečte a nejsou po ruce jiné vzory, je situace o mnoho složitější.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 4/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!