5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Ve školce se dítě poprvé setkává se světem

Ve školce se dítě poprvé setkává se světem

Autor: Marie Těthalová | Datum: 23.5.2007 | Vydání: 5/2007

říká americký spisovatel Robert Fulghum, se kterým jsme si povídali o všem, co nás napadlo.

Asi každá učitelka mateřské školy někdy četla vaši knihu Všechno, co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce. Jaké byly školka a škola, do kterých jste chodil jako kluk?

Žádná velká změna oproti tomu, jaké jsou školky dneska. Ale byly to doby předtelevizní, ještě jsme neměli počítačové hry, takže ten svět byl v tomhle jiný. Ve své nové knize Co jsem to proboha udělal? se vracím k otázkám, které dáváme dětem. Uvažuji pořád stejně, jako když jsem psal první knihu, význam učitelek mateřských škol je podle mne obrovský.

A v čem konkrétně?

Školka je místo, kde se dítě prvně setkává se světem, aniž by u toho byli rodiče. Musí se naučit spolupracovat s ostatními, není to jako v rodině. Ve školce se dítě naučí nejzákladnější věci.

A co školky vašich dětí?

Měl jsem rád jejich výkresy, líbila se mi výtvarná výchova a hudba ve školce. Jak děti rostou, tyhle věci pomalu ustupují, mizí z jejich života. Ve školce se nikdy neptáme: „Umíš to namalovat?“ To je zbytečná otázka. Říkáme, že jdeme malovat. A děti reagují: „Ano, jdeme na to“. Stejné je to se zpíváním. A tohle se mi na školkách líbí, to: „Ano, uděláme to!“

Jaké byly vaše dětské sny, co jste si nejvíc přál, když jste byl malý?

Na to se nepamatuju, to je už dávno.

A o čem sníte teď, jaká jsou vaše dnešní přání?

Vždycky jsem se moc rád učil něco nového, mým snem jsou nové věci, které se naučím. Letos se učím španělsky, hraju na flétnu a chci se naučit tančit tango.

Jakou roli mají v životě dítěte příběhy? Nemyslím nějaké velké „story“, ale obyčejná vyprávění o tom, co dělali babička s dědečkem, když byli malí, jak táta chodil na ryby…

Vždycky dětem říkám, aby mi něco pověděly, a vždy se něco dozvím. Příběhy jsou pro děti přirozené, ale my je o ně někdy připravujeme. Začneme jim psát vzkazy na papír, dáváme jim informace, a už ne příběhy. Tím, že vyprávím příběhy, oslovuji v dospělých to, co je v nich dětského. Stačí říct „kdysi dávno se stalo“ a každý si poposedne, našpicuje uši a se zájmem poslouchá. To je přirozeně lidská reakce. V mé poslední knize je příběh o tom, jak něco vyprávím vnoučatům. Lidi si myslí, že to jsou malé děti, ale ony jsou už docela velké!

Líbí se mi vaše „mateřské rady od otce“, neměl byste podobné rady nebo doporučení i pro učitele malých dětí?

Platilo by totéž.

Poměrně pravidelně navštěvujete Čechy. Co se vám u nás líbí a proč?

Těší mě pocity, které zažívám v českém prostředí. Je mi tu dobře, mám dojem, že tu jsem jakoby doma. Příjemné je, že stále víc lidí u vás už umí anglicky, takže se mi tu i dobře komunikuje s lidmi. A velmi mne těší, že moje knihy jsou v Čechách oblíbené, že tu mám čtenářskou odezvu.

Zaznamenala jsem, že se chystáte i mezi české skauty.

Já jsem byl vždycky skaut, můj nejstarší vnuk je také skaut, dokonce jsem o svém skautství napsal i příběh. Když mě roveři (tj. skauti ve věku od 16 let; jsou mezi nimi především vedoucí družin a oddílů – pozn. red.) pozvali mezi sebe a požádali mne, abych jim navrhl nový šátek, tak jsem to udělal. Proto mezi ně jedu.

Prošel jste řadou povolání, které vám bylo nejbližší?

Tak to je těžké pojmenovat, protože způsob mé obživy a způsob mého života se lišily, byly to dva různé světy. Každé zaměstnání pro mne bylo možností, jak se naučit něco nového a prožít i nějaké dobrodružství. A když se tyhle věci vytratily, tak jsem začal hledat něco nového. Ale musím říct, že mám vlastně jedno hlavní zaměstnání – jsem Robertem Fulghumem tak, jak to jen dokážu! V celé šířce, výšce, ve všech rozměrech. To je moje práce!

Překvapilo mne, když jsem se někde dočetla, že nemáte televizi, e-mail ani mobil. Bez televize bych se obešla, ale bez mobilu ani mailu si už svůj život neumím představit. Jak se vám bez nich žije?

Ve vašem povolání bych e-mail a mobil taky potřeboval. Ale v tom, co dělám já, to nepotřebuju. Vy taky nemáte v kanceláři pilu, abyste si mohla nařezat polena. Kdybyste to potřebovala, tak si ji pořídíte. Záleží na tom, bez jakých nástrojů se neobejdeme.

(Zvenku se ozývá pískot a křik, kolem hotelu, kde si s Robertem Fulghumem povídáme, prochází studentská demonstrace. S překladatelem Jiřím Hrubým vysvětlujeme, že jde o protest proti státním maturitám, a Fulghum nám říká, že v Americe vyvolalo zavedení státních maturit také velké protesty studentů. Po zbytek rozhovoru Fulghum sleduje zvuky demonstrace, a když skončíme, vybíhá z hotelu, aby se podíval, co se děje.)

autor fotografie: Miro Švolík

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 5/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!