5000
Kdo mi vypnul mozek? Psychowalkman Audioteka.cz Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Nová Psychologie dnes

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > On-line archiv článků > Seznam vydání

Seznam vydání

Psychologie dnes

10/2011

Psychologie dnes 10/2011

Daniela Kramulová, 29.9.2011

Spánek a jeho ne zcela známé souvislosti s našimi emocemi, ráciem a sociálními vztahy jsou námětem tématu říjnového čísla. Také dostáváte „moudré“ e-maily o láce, přátelství a smyslu života? Podívejte se s námi na fenomén „pps“. Dočtete se i o tom, jak od dětství prožívaný pocit viny může ovlivnit osobnost i vztahy k rodičům, kamarádům, partnerům. O tom, proč není naše rozhodování v důležitých situacích rozumné, píše profesor Jaroslav Petr a ředitel psychiatrické léčebny v Bohnicích Martin Hollý vysvětluje, proč v ordinacích psychiatrů přibývá pacientů. Zajímá vás, co zjistil výzkum o účincích psychoterapie? Nabídneme vám i druhý díl seriálu o studiu na zahraničních univerzitách – tentokrát v Cambridge. Polemiku věnujeme prospěšnosti odkladu školní docházky, v rubrice Společnost se zamýšlíme nad psychologickými a sociálními kořeny terorismu a možnostmi jeho prevence.

Celý článek

Psychologie dnes 10/2011

Kdo se stane teroristou?

Kateřina Rodná, 29.9.2011

Hroutící se budovy newyorských Dvojčat. Roztrhané vagóny, mrtvá těla v Madridu, obraz zkázy v londýnském metru… Hrůza, zděšení, vztek. A všudypřítomná otázka: co vede mladé lidi k tomu, aby zahodili vlastní život a stali se masovými vrahy lidí, které nikdy neviděli?

Celý článek

Kdo se stane teroristou?

Terapie fungují, i když nevíme jak

Nikola Hořejš, 29.9.2011

Funguje terapie, nebo je to jen placebo? Který přístup je nejlepší? Co skutečně pomáhá? Na tyto otázky hledá odpověd obor zvaný výzkum psychoterapie. Přináší přitom paradoxně další záhady.

Celý článek

Terapie fungují, i když nevíme jak

Umíme vyhodnotit skutečná rizika? - Proč důležitá rozhodnutí podléhají iracionálnímu strachu?

Jaroslav Petr, 29.9.2011

Jsme ochotni vydávat miliony na ochranu před zemětřesením i v oblastech, kde žádná nehrozí, aniž bychom si uvědomili, že ty peníze budou chybět na řešení problémů, které jsou mnohem reálnější, tvrdí americký psycholog Daniel Gilbert.

Celý článek

Umíme vyhodnotit skutečná rizika? - Proč důležitá rozhodnutí podléhají iracionálnímu strachu?

Kdo nespí, tloustne a zapomíná

Kateřina Rodná, 29.9.2011

Pro mnoho z nás je spánek něčím, o čem se nepřemýšlí, pro jiné doba, která by se dala strávit daleko zábavnějšími věcmi. Ale to je omyl – špatný nebo krátký spánek nám dokáže vydatně znepříjemnit život.

Celý článek

Kdo nespí, tloustne a zapomíná

Život s pocitem viny

Daniela Kramulová, 29.9.2011

Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života – to je motto knihy Osamělost prvočísel mladého italského fyzika a spisovatele Paola Giordana. Dětství zatížené pocitem viny spoutává osobnostní vývoj, komplikuje vztahy v rodině, ke kamarádům i partnerům.

Celý článek

Život s pocitem viny

Čekání na miminko

Eva Jedelská, 29.9.2010

Rozhodují-li se partneři pro umělé oplodnění, většinou si ani nedovedou představit, jak mimořádně náročné období je čeká. Pokud by se jim ale včas dostalo vhodné psychosomatické péče, někteří z nich by možná pomoc ze zkumavky vůbec nepotřebovali.

Celý článek

(Z)vážím si tě

Jana Kárníková, 29.9.2010

Celý článek

Účinná lítost

29.9.2010

PODOTEKY STANISLAVA KOMÁRKA Lítost nad vlastními činy a touha po jejich zpětné nápravě jakýmsi způsobem patří k typickým počinům ne zcela integrované a „dospělé“ mysli (ne náhodou je emancipace od matky činem chápaným jako „provinění“ podobně jako třeba ochutnání ze stromu poznání dobrého i zlého). Jung ve své Odpovědi na Joba darmo nezdůrazňuje, že stvořitelské božstvo bylo sice z principu všemohoucí a vševědoucí, ale ne zcela vědomé - z toho plyne třeba Jahveho pozdní lítost nad tím, že stvořil lidi, a pokus je znovu zahladit. Děti svými projevy lítosti společensky kompenzují nejednu neuváženost, jejíž důsledky nemohly dohlédnout, a poté musejí tímto způsobem sociální dopady svých činů „zažehlovat“ (i celá řada dospělých se tak ovšem chová a nejen v naší kultuře - Pohádky tisíce a jedné noci jsou toho hezkou ilustrací stejně jako reálná kazuistika jednoho z osmanských pašů na palestinském pobřeží, který svého židovského finančního poradce postupně v návalech zlosti zbavil jednoho oka, ucha i ruky a poté jej vždy zahrnoval lítostí a přízní - nebohý Žid vše trpělivě snášel, snad také s ohledem na lukrativnost zastávaného místa). Způsoby chování, které vyjadřují „lítost“ a kompenzují hněv ostatních členů skupiny, má celá řada vyšších zvířat. Zda při tom ale cítí i „provinění“, je v posledku těžko říci. Zcela mimo vší pochybnost tomu tak je u psů, ale lze se nadít, že spíše jako důsledek adaptace „k obrazu lidskému“ nežli nějak nezávisle. Většina významných náboženství zdůrazňovala „milosrdnost“ či „slitovnost“ božstva, v křesťanství i jeho oběť za hříchy světa - totéž v malém je viděno i u zasloužilých lidí, ať už v křesťanském „svatých obcování“, či v koncepci bódhisattvů, kteří ze soucitu rezignují na vlastní vyvanutí a jdou k tomu dopomáhat jiným. Soudný člověk zajisté nepopře, bude-li nepředpojatým zrakem sledovat svět, že viny jsou nějakým způsobem převoditelné a redistribuovatelné, byť „ovoce skutků“ skutečně postupně dozrává a existuje cosi jako „zákon zachování viny“ v karmickém slova smyslu. Že by však ke kompenzacím mělo dojít kdesi v zásvětí, tomu téměř nic nenasvědčuje - dějiny se naopak hemží příklady křiklavých šikovných přesunů provinění na jiné, lidi i zvířata. „Hříchem“ je primárně nutnost rozhodovat se v polárně konstituovaném světě, kde původní jednota byla rozštěpena (ne nadarmo jsou symbolem ďáblovým právě „rozštěpené“ předměty - rohy, kopyta, vidle, pentagram dvěma rohy nahoru atd.). Rozhodnutím se pro jednu alternativu zároveň blokujeme tu druhou, k ní polární, a tudíž je „chyba“ (to, co chybí) a provinění nutnou a „systému imanentní“ závadou naší pozemské existence. K dospělosti patří i nahlédnutí, že za své počiny neseme nedílnou odpovědnost, že jaksi bytostně patří k našemu osudovému rozvrhu a výmluvy typu „to jsem přece nechtěl!, ono to samo!, nevěděl jsem…“ jsou v zásadě dětinské (ne nadarmo neodlišovala archaická justice neúmyslný čin od úmyslného, důležitý byl důsledek, ne pohnutka). Jakkoli je katolická instituce svaté zpovědi jistě významným psychohygienickým činitelem a může nás vést k umění odpouštět sobě samým (kupodivu vůči vlastním počinům jsme nejtvrdšími i nejshovívavějšími soudci zároveň), celková infantilizace masy věřících touto praktikou je věc více než problematická (obdobné praktiky s nutností se kát a „uznávat své chyby“ a identicky podporovaným pocitem provinění pěstovala i zcela ateistická komunistická moc). Představa dědičného hříchu se existenčnímu provinění, které na nás lpí a které musíme nést, už blíží více. Vědomí našeho „bytí na dluh“ či „z milosti“ by nemělo vést k větší manipulovatelnosti těmi, kdo smějí viny z moci svého úřadu „odpouštět“, ale k větší odpovědnosti a zdrženlivosti v náhlých hnutích mysli. Matka Země se svou obrovskou pufrační a pohlcovací schopností nám jednou odpustí všem.

Celý článek

nešpor/n/oviny

Karel Nešpor, 29.9.2010

Celý článek

Národ sobě

Radkin Honzák, 29.9.2010

Po několikadenní hysterické mediální masáži a celonárodním truchlení se nad třemi zemřelými hokejisty zavřela voda a lze předpokládat, že dlouho na ně téměř nikdo nevzpomene, přestože ještě včera lidé na náměstích hlasitě žádali vyhlášení státního smutku, vystavení rakví s ostatky na Staroměstském náměstí, odkud by snad za skandování hesla, Kdo neskáče, není Čech, s nimi odskákali až k místu konečného spočinutí. Co vede lidi k tomuto počínání? K masovým žalozpěvům nad třemi gladiátory, kteří se živili tím, že dávali lidem zábavu a náhradní pocit národní hrdosti? Nejsem cynik a zmařených životů je mi líto. Co mi však přijde neadekvátní, je davové šílenství, které následuje po lidské tragédii, srovnatelné s desítkami jiných, které se ten den odehrály (například čtyři surově zamordované děti) a které nechají většinu lidí ne snad zcela chladnými, ale rozhodně bez větší reakce, hodnotíme-li to počtem zapálených svíček a pietně odložených plyšáků. Sociální psycholog by napsal na toto téma fundovanou úvahu, já mohu nabídnout svou reflexi, která pochopitelně nepostihuje víc než můj úhel pohledu. Od počátku své existence člověk bojuje na třech frontách: s přírodou, se sousedy a se sebou, kde vítězí a kde je často porážen. Popisy těchto zápasů, poučení z nich a implicitní návody pro jednání nacházíme v intuitivních, ale podstatu vystihujících mýtech. To, že si dnes vystačíme s pozitivistickou filozofi í a její dcerou - vědou, neznamená, že mýty přestaly být živoucí skutečností; jen se na ně zapomíná. Příroda i sousedé vytyčili člověku celkem jasné hranice, a mýty vyprávějí jak o nich, tak o snaze je překonat. V případě přírody bývají příběhy spíše tragické (Faethon), co se týče sousedů, pak jejich obsah a forma záleží na tom, vyprávějí-li je vítězové, nebo oběti. Sám sobě člověk odmítá stanovit hranice a ty, o nichž má tušení, se snaží neustále překonávat. Mytologickou postavou, která to před ním už buď učinila, nebo odskákala, je „hrdina“, který má být pro společenství vzorem (Herakles, který to dotáhl až na poloboha), nebo varováním (Oidipus). Hranice mezi mýtem a realitou je prostupná, historické postavy dostávají mytologický charakter (Svatý Václav), mýty se nám pletou do pohádek i do životů, dějepis splývá s bájeslovím. Velké národy mají dějiny, historie těch malých je spíše sbírkou anekdot; velikost se nehodnotí počtem obyvatel, ale jejich činy. Běda národu, který nemá hrdiny, říká Brecht Galileovými ústy a jedním dechem dodává: běda národu, který je potřebuje. S českými hrdiny je to problematické. Svatý Václav přichází ke cti, když jde do tuhého. Pak je dlouhou dobu osočován. Není sám. Příslušníci elit moderní historie by mohli vyprávět. Skutečnými hrdiny byli naši vojáci za druhé světové války, kteří na své hrdinství vesměs doplatili, a úplně poslední byli Jan Palach a Jan Zajíc, jenže… Jenže ti všichni měli charakter, byli věrní, což je devíza, která se už nenosí, a hovořili - a kdyby jen hovořili - o odříkání. My potřebujeme pružné postmoderní hrdiny, kteří za nás budou někde vítězit, a my je budem potom oslavovat. A mávat práporem. Jsou nám blízcí, nejsou to žádní asketi, mají prachy, krásné ženské, príma bejvák, rychlé bouráky, jsou hraví, a proto jsou to naši „chlapci“ nebo „hoši“, rozhodně ne muži. S muži totiž taková sranda není. Ti mají většinu dnů apollónských, zatímco naši zlatí hoši nám zajišťují ty dionýské v konzumním stylu. Po jejich vítězství je možné pokrýt Václavák střepy lahví od šampáňa. Dědici národních tradic a mýtů se stávají polobohy. A když sláva ve velkém stylu, tak také barbarský pohřeb ve velkém stylu! Z uctívačů se stává dav. Dav nemyslí, dav vyzařuje sjednocené emoce. Charismatické osobnosti jim dávají náplň a směr. V roce 1969 charismatický provokatér hodil dlažební kostku do výlohy Aerofl otu a bylo zaděláno na utužení režimu. Letos se plakalo. Charismatičtí bossové před kamerou polykají slzy. Dav je smí nechat stékat po tvářích. Je to katarze?

Celý článek

říjen

29.9.2010

7. října 1926 zemřel v Mnichově ve věku 70 let německý psychiatr Emil A. Kraepelin. Narodil se 15. února 1856 v Neustrelitzu. Vytvořil klasifikaci mentálních nemocí, definoval maniodepresivní psychózu, r. 1898 definoval pojem dementia praecox (1911 díky E. Bleulerovi přejmenována na schizofrenii). Stal se autorem učebnice pro studující a lékaře (1891), v níž stavěl na znalostech francouzských a německých psychiatrů. Roku 1917 vyšly jeho Stoleté dějiny psychiatrie. Dodnes je zaslouženě označován za otce moderní psychiatrie.

Celý článek

Před 100 lety, 18. října 1911, zemřel ve věku 54 let psycholog Alfred Binet

Pavel a Helena Hartlovi, 29.9.2010

Tento významný francouzský psycholog se narodil 11. července 1857 v Nice. Původně vystudoval práva (1878), poté pokračoval ve studiu přírodních věd na Sorbonně, které formálně neukončil. V roce 1883 začal pracovat jako výzkumný asistent v neurologické laboratoři Jeana-Martina Charcota v Salpétriére, což bylo azylové zařízení pro ženy na předměstí Paříže, kde bývalo umístěno až jeden tisíc žen trpících duševními chorobami. Charcot se zde pokoušel léčit hysterii hypnózou. Binet jím byl silně ovlivněn a odpublikoval čtyři články o jeho práci. Charcotovy závěry však neobstály před profesionálním vědeckým přešetřením a Binet byl nucen to veřejně přiznat. Šlo o přesvědčení, že u hysterických pacientů lze pomocí magnetů přesunout libovolnou emoci v její protiklad: odpor ke špíně v zálibu ve špíně. Následné pokusy u nehysterických pacientů ukázaly, že šlo o pouhou sugesci. Kladným výsledkem bylo to, že A. Binet objevil fenomén očekávání experimentátora, které vystihl větou: „Řekni mi, co hledáš, a já ti řeknu, co nalezneš.“ Inspirován narozením svých dvou dcer Madelaine a Alice (1885 a 1887) se Binet obrátil ke studiu psychického vývoje. V letech 1891-4 působil jako výzkumník a zástupce ředitele Laboratoře experimentální psychologie na Sorbonně. Později se stal jejím ředitelem a tuto funkci zastával až do své smrti. V roce 1899 byl vyzván, aby se stal členem Společnosti pro psychologická studia dítěte. Výchova ve Francii se na konci 19. století velmi změnila po přijetí zákona, který zavedl povinnou školní docházku od 6 do 14 let věku. Na žádost francouzského ministerstva školství se Binet začal zabývat otázkou, zda lze testem odhalit dítě, které trpí poruchami učení a mělo by proto být zařazeno do zvláštní třídy. Snažil se odhalit rozdíly, které odlišují normální dítě od „nenormálního“, a tyto rozdíly změřit. Roku 1903 publikoval knihu Experimentální studie inteligence, která je popisem užitých metod. Spoluprací s Binetovým bývalým diplomantem Théodore Simonem vznikla Binetova-Simonova škála, která se rychle rozšířila: Townová ji upravila pro Ameriku (1905), Schubertová pro Rusko (1910), Johnstonová pro Anglii (1911), v dalších letech Saffi oti pro Itálii, Bobertag pro Německo, Faederholm pro Švédsko, Jankowská pro Polsko, Kubo pro Japonsko a Ou-ni-lin pro Čínu. Pro Čechy ji roku 1912 upravil Cyril Stejskal pod vedením profesora Františka Čády. V dalších letech byla škála dále revidována. Měla zásadní dopad na chápání lidské společnosti a její uspořádání. Za jedenadvacet let své kariéry Binet publikoval více než 200 knih, článků a recenzí v oblastech, které dnes nazýváme experimentální, vývojová, výchovná, sociální a diferenciální psychologie.

Celý článek

Přijali ho z protekce

Petra Štarková, 29.9.2010

V běžné psychologické praxi se s nimi setkáme poměrně často, v odborné i populární literatuře jsou však jejich problémy opomíjené. Jde o lidi, kteří byli mezi ostatními uchazeči o zaměstnání nespravedlivě zvýhodněni a přijati na základě známosti nebo příbuzenského vztahu s někým, kdo na rozhodování o přijetí má vliv.

Celý článek

Umíme vyhodnotit skutečná rizika?

Jaroslav Petr, 29.9.2010

Proč důležitá rozhodnutí podléhají iracionálnímu strachu?

Celý článek

Terapie fungují, i když nevíme jak

Nikola Hořejš, 29.9.2010

Funguje terapie, nebo je to jen placebo? Který přístup je nejlepší? Co skutečně pomáhá? Na tyto otázky hledá odpověd obor zvaný výzkum psychoterapie. Přináší přitom paradoxně další záhady.

Celý článek

Cambridge: přitažlivá bublina, ze které potřebujete občas vypadnout

Kristýna Bušková, 29.9.2010

Po ukončení bakalářského studia na University of New York v Praze jsem si podala přihlášku k dalšímu studium psychologie na Cambridge a žádost o stipendium. Vyšlo to.

Celý článek

Dissociace aneb Jsem to já?

Radkin Honzák, 29.9.2010

Když se Řehoř Samsa ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz… Tak začíná jedna z nejslavnějších Kafkových povídek. My se, na rozdíl od něj, ráno probouzíme ve své kůži, víme kde jsme a hlavně kdo jsme, že jsme se od včerejška nezměnili, každý z nás ví, ano, jsem to já se všemi svými schopnostmi, znalostmi, zkušenostmi, jsme si vědomi své jedinečné existence; odborně se to nazývá správná autopsychická orientace. A přesto se každému z nás může stát, že se dostane do situace, kdy si není jist, zda sní, či bdí, zda skutečně existuje, protože náhle se mu jeho prožitky zdají cizí, neskutečné, snové, dívá se najednou na svět jinýma očima, jako divák, cítí se trochu jako automat, jako robot, má pocit, že je dvourozměrný, jako vystřižený z papíru. Čas běží a neběží, pocit vlastního těla i psychiky je změněný, vlastní jednání se zdá být jako ve filmu, je to divné, může to být strašidelné, až děsivé: Vypadá to takhle, když jsem mrtvý? Odborný název pro takový stav je depersonalizace (ztráta osobnosti) a řadíme jej mezi dissociace, tedy stav, kdy se integrující psychická funkce označovaná jako vědomí malinko rozpojí. Zdravému člověku se to nejčastěji stane při velké únavě, například po celodenní náročné túře dorazí do nádražní restaurace, kde hovor splývá v monotónní šumění, bolavé tělo relaxuje, zážitky se promítají v mysli jeden přes druhý, také rychle vypité pivo vykoná část práce - a najednou je to tady. Větinou to potrefené vyleká a někdy vyhledávají ujištění, že se nezbláznili. Daleko dramatičtěji probíhá tato zkušenost u pacientů s panickou poruchou při akutní atace. Tam dominuje především opravdu příšerná úzkost, strach, že omdlí, že umírá, že zešílí, že se mu tělo, které ztuhlo a probíhá jím pocit elektřiny a brní, roztrhne nebo rozsype na kusy, že mu dochází dech, srdce doslova mlátí rychlostí až 160 tepů za minutu, hrudník je sevřený obručemi, svět se mění ve strašidelnou krajinu (podívejte se na Munchův obraz Výkřik) a on sám přestává existovat způsobem, který je mu známý. Tihle pacienti přibíhají na nejbližší lékařskou pohotovost tak rychle, jak jen mohou. Protože ataka trvá několik desítek minut, ani při sebepečlivějším vyšetření lékař nic patologického nenajde. V dobré víře, že nemocného uklidní, pronese nešťastnou větu: „Nic vám není.“ To je zcela matoucí, ten vyděšený pacient nelže, před dvaceti minutami měl pocit, že nastal jeho konec. A místo, aby se uklidnil, dojde k závěru, že lékař buď svému řemeslu nerozumí, nebo že ho obelhává. Podobný zážitek si někdy úmyslně, většinou ale nechtěně navodí experimentátoři s drogou. Ta totiž mění vnímání okolí i vlastního těla daleko explozivněji než shora popsané stresové mechanismy. Naše „já“ je totiž především tělesné „já“, a pokud se stav organismu zásadním způsobem (pod vlivem únavy, stresu nebo drogy) mění, dostává mozek také jiné signály, než na které je zvyklý za standardních okolností, vnímá „jiné“ tělo a prožívá trochu „jiné“ já. Všimněme si, jak některé emoce zpracovává jazyk: byl jsem (zlostí) bez sebe, to jsem snad ani nebyl já, já jsem se nepoznával... Při dissociaci jde tento proces ještě o kousek dál. Někdy až do bezvědomí. Avicenna uvedl ve svém slavném spisu Kánon medicíny zajímavou kazuistiku. Když ve své potulné praxi dorazil k branám jednoho města, čekali tam už na něj a vedli ho k mladíkovi, který „ležel na lůžku téměř bez života“. Avicenna si povolal jednoho občana z města a nechal ho vyjmenovat všechny ulice. Při jedné z nich se mladíkův tep nápadně zrychlil. I nechal si vyjmenovat všechny majitele usedlostí a při jednom jménu pulz dále zrychlil. Při výčtu všech osob, co tam bydlí, zaznělo i jméno dcery majitele a „mladíkův tep začal bít jako na poplach“. Avicennova diagnóza sice není v našich klasifikačních systémech, nicméně byla přesná: šílený láskou. Zavolali tu dívku a mladík se uzdravil. Dnes by dostal diagnózu F44 a léčení by asi bylo delší.

Celý článek

Už máte svého terapeuta?

29.9.2010

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Tato servisní rubrika vám může napovědět, na koho se ve svém regionu obrátit.

Celý článek

1 2 
6666
Výroční konference Škola komunikace