5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Od flirtu ke znásilnění

Od flirtu ke znásilnění

Autor: Eva Jedelská | Datum: 30.6.2010 | Vydání: 7-8/2010

Prastará hra na vábení a unikání se snadno může vymknout aktérům z rukou. Neverbální erotické signály, které ženy vysílají takřka mimoděk, už dávno nemají svůj původní, jednoznačný účel. Mohou přesto muže přimět k sexuálnímu násilí?

Od flirtu ke znásilnění

Člověk, který vkročí do společnosti osob opačného pohlaví, se jako mávnutím kouzelného proutku změní. Jak uvádí doktor Albert Scheflen v často citované studii Quasicourtship behaviour in psychotherapy (Zdánlivé dvoření v psychoterapii), organismus hbitě započne s přípravou na případný sexuální styk: svalový tonus se zvyšuje, obličej vyhlazuje, tělo a hrudník vypíná a břicho zatahuje. Tyto změny lze podle něj nejlépe sledovat na pláži, v situaci, kdy se k sobě z dálky blíží muž a žena. Stačí ale pozorovat skupinku přátel třeba v kavárně – objeví-li se mezi samými kamarádkami muž, začnou se dít věci. Uvolněně zakulacená záda (a faldíky na břiše) se narovnávají, ruce prohrábnou vlasy, smích zazní zvučněji… a to i v případě, že dotyčný mládenec nepatří k příliš atraktivním „objektům“. Pokud ano, škála neverbálních signálů se ještě výrazně rozšiřuje. Pootevřené, navlhčené rty, nožka přes nožku, pohrávání s předmětem válcového tvaru (tužka, cigareta), rozepnutí knoflíčku či povyhrnutí rukávů (tedy odhalení jemné zranitelné pokožky krku či zápěstí), to už jsou gesta uváděná psychology jako příklad zřetelného erotického vábení. O hrátkách s obuví (vysouvání a zasouvání chodidla do boty, tedy jasná falická symbolika) či mnohoznačné hře pohledů ani nemluvě.

Může být takové počínání nebezpečné? Připusťme, že jen velmi zřídka nastává situace, kdy si žena nepřeje – byť jen zpola uvědoměle – udělat na muže dojem. Současně ale velmi zřídka uvažuje byť jen kouskem své mysli o tom, že by tenhle příjemný pingpong dovedla až do konce, tedy k sexuálnímu aktu. Flirt je hra, rituál a „realizace“ se jaksi nepředpokládá. Nebo je to z mužského pohledu jinak?

Může si za to sama!

„Nejdřív provokovala a pak najednou chtěla cuknout,“ hájí se často násilníci. „Říkala si o to,“ přisazují si svědci. Opravdu stačí minisukně nebo trocha přiopilého laškování, aby to potenciálního agresora přimělo k činu?

„Flirtování je více či méně výzvou pro každého muže,“ říká doktorka Laura Janáčková, vedoucí oddělení somatopsychiky VFN Praha. „Výběr opravdových sexuálních agresorů je však tak rozmanitý, že v žádném případě nelze říci, že běžné ženské chování vyprovokuje jeho zvýšený zájem. Přehnané upozorňování na sebe může zvýšit jeho pozornost a bezesporu patří k rizikovému chování. Nicméně oběti těchto mužů jsou i zcela nenápadné ženy, takže pocity viny za své chování po napadení násilníkem nejsou u žen na místě. Se sexuálním násilím se setkáváme i v partnerských vztazích, alarmující je 13 % českých žen, které byly někdy v životě k souloži přinuceny násilím, přičemž téměř polovina těchto činů byla spáchána stálými partnery těchto žen. Flirtování s násilníkem v těchto případech rozhodně nebylo primárním vyvolávajícím faktorem.“

Podobně problematiku vidí i Kristýna Ciprová z Gender Studies, koordinátorka programu Stop znásilnění: „Je to trend, který známe hlavně ze zahraničních statistik, ale lze o něm mluvit i v českém kontextu – ke znásilnění dochází nejčastěji mezi lidmi, kteří se znají. Ne v temném parku od číhajícího devianta, ale v rámci domácího násilí, partnerství nebo čerstvě rozvedeného manželství, kdy má bývalý pocit, že si zaslouží sex na rozloučenou.“

O erotických signálech a bezpečném chování neslyší v Gender Studies zrovna rádi. Mají totiž vcelku oprávněný dojem, že se tím zodpovědnost přesouvá z oběti na útočníka.

„Klademe si otázku, jestli se ona chovala bezpečně. Proč ale není pozornost místo toho upřená na člověka, který se násilí dopustil? Ptáme se: co by měla žena dělat, aby nebyla znásilněná. Ale měli bychom se ptát: jak to, že muži vůbec znásilňují?“ – vysvětluje Kristýna Ciprová. „Snažíme se na to dívat sociologicky. Problém není v tom, že by se žena chovala nevhodně nebo že by překračovala nějaké hranice, ale v tom, že muž má dojem, že násilí je za určitých okolností dovoleno. A stejný signál dostává i celá společnost.“

Když říká ne, myslí vlastně ano

Úpornou zakořeněnost některých primitivních myšlenkových i mediálních stereotypů opravdu lze jen těžko přehlédnout. Tyto perly kupříkladu předložil svým čtenářům pánský internetový magazín Xman v článku Velký průvodce letním sexem:

„Nenechte se zmást případným prvotním odmítnutím, ženy prostě velmi rády podléhají dojmu, že mají být dobývány. Nebojte se přitlačit na pilu, i když to možná není v běžném životě tak úplně váš styl. Nezapomeňte, že jste omezení limitovaným časem, a je proto třeba celý průběh akce zrychlit. Navíc ženy o dovolené sní o tom, že potkají vzrušujícího, nespoutaného a divokého chlapa…“

Zkusme domyslet celou situaci do důsledku. Blíží se konec dovolené v cizí zemi, míchaných nápojů v plážovém baru je dostatek a „nespoutaný chlap“, který se rozhodně nenechá zmást odmítnutím prostě „zatlačí na pilu“. Co udělat potom? Zavolat místní policisty, se kterými se postižená sotva domluví a kteří na ni (ostatně podobně jako ti čeští) budou hledět jako na ženu volnějších mravů? Žalovat delegátce? Nic takového. S největší pravděpodobností se nesvěří ani kamarádce, protože i ona bude přesvědčená o tom, že si za to „může sama“.

Způsoby, jakým o znásilnění informují média, významným způsobem tyto stereotypy podporují. Za „pravé“ znásilnění se považuje to, při kterém došlo k přepadení a k aktivní obraně. Poškrábaná oběť, pokrytá modřinami vzbuzuje účast a nikdo její zážitek nezpochybňuje. Je-li ale agresorem někdo, koho si žena sama pozvala do bytu a vypila s ním lahvičku vína, bývá v podtextu často cítit: No, a co čekala? „Tyhle případy jsou jen výjimečně hlášené, a není divu – když s takovouhle situací přijdete na policii, tak na vás bude nahlíženo o dost jinak, než když vás někdo přepadne na ulici,“ potvrzuje Kristýna Ciprová.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 7-8/2010
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace