5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Štíhlý ideál, tlustá realita

Štíhlý ideál, tlustá realita

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 1.4.2010 | Vydání: 4/2010

Podle údajů Světové zdravotnické organizace je na světě zhruba 300 milionů obézních lidí, kteří jsou ohroženi závažnými zdravotními komplikacemi obezity, jako je zvýšená rezistence na inzulin vedoucí k rozvoji diabetu, kardiovaskulární choroby, metabolický syndrom atd. Nadváhu má šestina populace, tedy asi jeden bilion obyvatel. Poprvé v historii prý chodí po Zemi více lidí s nadváhou než podvyživených.

Štíhlý ideál, tlustá realita

Výrazná tloušťka nepatřila ani v historii k opěvovaným ideálům. Staří Řekové odsuzovali jak nadměrnou štíhlost, tak tloušťku. Sokrates ji považoval za nemoc, již navrhoval léčit tancem. Zatímco kult plných tvarů můžeme sledovat snad jen na Rubensových obrazech, adorace štíhlé postavy provází náš kulturně historický prostor s menšími přestávkami prakticky od počátku letopočtu dodnes – vychrtlými středověkými světci a světicemi počínaje přes diktát korzetů a vosích pasů, oblibu „oduševnělé krásy“ spojované s tuberkulózní křehkostí až po pověstnou modelku Twiggi. Reklama a média ve druhé polovině minulého století kult hubené postavy nestvořila, jen díky svým komunikačním možnostem přispěla k jeho masovému rozšíření a zvýšila tlak na přijetí extrémní štíhlosti jako normy.

Psychologické průzkumy opakovaně ukazují, že tloušťka bývá spojovaná s negativním hodnocením. Tlustí lidé jsou daleko častěji než hubení považovaní za líné, bez vůle, vychytralé, požitkářské, ale i méně šťastné, méně úspěšné či vážněji nemocné.

V generacích našich prarodičů se naopak tradovalo tvrzení, že tlustí lidé jsou také veselí a dobrosrdeční, a z dobových vývěsních štítů se usmívali kulatí hospodští. Dlužno ovšem poznamenat, že tenkrát nebyly případy obezity zdaleka tak četné, a zároveň ze strany zaměstnavatelů neexistovala u takového množství profesí přísná měřítka na fyzický vzhled, jako je tomu v současnosti.

Psycholožka Katarina Filasová, která se setkává s obézními klienty přicházejícími se zakázkou „chci zhubnout“, potvrzuje, že jsou to lidé, kteří se usmívají a žertují daleko častěji než ti, kteří deklarují, že potřebují řešit partnerské problémy, nízké sebevědomí, sociální fobie… „V prvních chvílích se zdá, že jejich hlavním zájmem je psychologa dobře pobavit. Popis svých potíží s obezitou prokládají humornými historkami. Často mám dojem, jako by za tou veselostí skrývali vlastní zranitelnost,“ říká.

Tajemství správné motivace

Po letech tichého ignorování začínají na zvyšující se počet lidí s nadváhou reagovat renomované firmy vyrábějící oblečení, obuv, sedací nábytek. V nových dopravních prostředcích bývá několik nadstandardně širokých sedadel, aby nemuseli korpulentní spoluobčané čelit kritickým pohledům, že se do vymezeného prostoru nevejdou. Na straně druhé přibývá snah pomoct osobám s výraznější nadváhou a obezitou zhubnout, probíhají výzkumy v oblasti motivace, které by měly lépe zacílit komunikaci změn ve stravování a pohybovém režimu směrem k této cílové skupině.

Jednou z možností je využití psychologických teorií motivace a behaviorální změny. Například americké autorky Bess Marcus a LeighAnn Forsyth v publikaci Psychologie aktivního způsobu života zajímá, jak motivovat k fyzické aktivitě obézní klienty, aby je od pohybu, který jim zpočátku nepřináší žádné velké uspokojení, neodradily. Vycházejí z modelu připravenosti ke změně, jenž rozlišuje pět stadií: v první fázi se člověk pohybuje naprosto nedostatečně a nemá v úmyslu na tom cokoli měnit. Ve druhém stadiu jsou lidé, kteří se sice ještě příliš nehýbají, ale začínají vážně uvažovat o tom, že v nejbližších měsících začnou – uvažují o změně. Třetí skupinu tvoří ti, kteří občas něco aktivně provozují, ale nedostatečně intenzivně (pohyb je málo vydatný nebo málo častý). Čtvrté stadium znamená, že se člověk sice hýbe dostatečně, ale pohybové aktivity ještě nejsou v jeho životním stylu dostatečně „zabydlené“. V pátém stadiu jsou ti, pro něž se přiměřená pohybová aktivita stala součástí způsobu života. Procházení těmito fázemi má cyklickou povahu, pohyb přitom může probíhat oběma směry – ani u pátého stadia není stoprocentní jistota, že dotyčný si potřebnou aktivitu zachová. Úraz, nemoc, dočasné komplikace v rodinném či pracovním životě mohou podstatně zamíchat kartami…

Podle autorek je přitom pro lékaře, vedoucího kurzu snižování hmotnosti, osobního trenéra, pracovního komunitního centra aj. velmi důležité, aby vůči každému klientovi používal intervenční strategii a argumentaci odpovídající jeho aktuální motivační fázi, jinak se míjí účinkem.

Pro jedince v prvních dvou stadiích je typické přemýšlení nad tématem, zaujímání postojů, tedy kognitivní procesy. Proto doporučují „osvětovou“ strategii zaměřenou na zvyšování znalostí, uvědomování si rizik, důsledků, pochopení benefitů a rozšiřování příležitostí podporujících zdraví. Začneme-li člověka, který zatím není přesvědčen o tom, že i jemu osobně může být fyzická aktivita přínosná, rovnou nutit ke změně chování, nemáme šanci na úspěch. Behaviorální strategie se naopak uplatní u osob, které už s aktivní změnou alespoň částečně začaly. Ty je záhodno vést k tomu, aby si zajišťovaly sociální podporu pro své aktivity, aby za ně samy sebe odměňovaly, aby aktivně hledaly zdravější alternativy, dávaly si vlastní reálně splnitelné úkoly apod.

Na mě to nefunguje

Kognitivně behaviorální metody terapie redukce hmotnosti, u nás reprezentované například sdružením STOB, patří k nejúspěšnějším. Jejich cílem je klienta vést k většímu náhledu na vlastní stravovací a pohybové návyky a k postupné změně životního stylu. V posledních desetiletích se z historického hlediska poprvé masově snížily požadavky na každodenní fyzickou aktivitu, zvýšila se dostupnost potravin i pochutin a přes doslova explozi informací o hubnutí, nebo právě kvůli ní, má značná část populace zkreslené představy o energetické hodnotě jednotlivých druhů potravin, o přiměřené dávce pohybu, o účincích diet. mnohým jedincům racionální informace, přehledné tabulky, výživová pyramida či energetický semafor skutečně pomohou, stejně jako cvičení v prostředí, kde se nestresují mezi štíhlými a zkušenými frekventanty.

Přesto někteří lidé tvrdí: „Na mě to nefunguje.“ Dotyčný cítí, že „se chce“, aby zhubnul, ale není vnitřně motivován v této oblasti sám investovat. Jako by s jeho tloušťkou mělo větší problém okolí než on sám. Podle psycholožky Filasové může být u další skupiny lidí, na něž KBT nezabírají, hlavní problém ukrytý v psychice. „Nadváha a obezita může být důsledkem určité životní nerovnováhy – takový člověk má vysoké pracovní nasazení, hodně investuje do manželství, rodiny, jakoby se rozdává pro druhé a chybí mu pocit vlastního životního prostoru,“ vysvětluje. „Často sám vykonává činnosti, které po něm reálně nikdo nechce – nedokáže delegovat pravomoci, požádat o pomoc. Na něj samotného, na jeho koníčky a osobní rozvoj pak nezbývá čas. Chybí mu energie, nenabíjí ho radost z vlastního dokončeného projektu, z dodělané práce, protože v podstatě stále jen plní nutné povinnosti. Právě tyhle typy lidí se často odměňují jídlem. Pak si stěžují, že nemají pevnou vůli – jenže o vůli vůbec nejde. Pokud si vytvoří tak tvrdé podmínky, že jim jedině čokoláda umožní v nich vydržet, prostě se bez ní neobejdou. Když jim vyměníte čokoládu za kus jablka, zkolabují. Napřed je potřeba změnit ty podmínky, až pak přemýšlet o hubnutí,“ tvrdí psycholožka.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 4/2010
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace