5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Terapie fungují, i když nevíme jak

Terapie fungují, i když nevíme jak

Autor: Nikola Hořejš | Datum: 29.9.2011 | Vydání: 10/2011

Funguje terapie, nebo je to jen placebo? Který přístup je nejlepší? Co skutečně pomáhá? Na tyto otázky hledá odpověd obor zvaný výzkum psychoterapie. Přináší přitom paradoxně další záhady.

Terapie fungují, i když nevíme jak

Elegantní aula brněnské Fakulty sociálních studií nepřipomíná obvyklé ospalé konference. Přestože hosté jsou po obědě a venku se schyluje k dešti, většina přítomných studentů a psychologů napjatě sleduje pódium. Na něm sedí středobod veškerého zájmu, nejstudovanější dvojice v učebnicích psychoterapie – terapeut a jeho pacient. (Psychoterapeuti dávají přednost partnerskému označení „klient“.) Oba přišli na 3. Mezinárodní psychoterapeutické sympozium popsat svoji zkušenost z terapie, která nedávno skončila. Jeden po druhém divákům odhalují, jak se cítili, co pro ně bylo důležité a co si ze vzájemných setkání odnesli.

A jak se noří do svých zážitků, ukazuje se stále více, že terapeut i klient mají úplně jiný pohled na to, co vlastně v terapii pomohlo. Linie grafů, které ukazují jejich spokojenost s terapií po jednotlivých sezeních, se jen výjimečně shodnou. A dokonce

i každý z psychologů přítomných na sympoziu má hned několik vysvětlení pro to, co vlastně způsobilo, že klient je s terapií spokojený.

Jejich vystoupení dobře ilustruje, jak vypadá současný stav mladého (pod)oboru, který se nazývá výzkum psychoterapie. Kdokoliv někdy pozoroval terapeutické sezení, kde se odehrál rychlý úspěch, zažil ten pocit, že sleduje něco na pomezí magie, vědy, umění a přirozené lidské moudrosti. Čím více se ovšem na terapii díváme brýlemi vědeckých metod, tím více uniká mezi prsty a přináší nové hádanky.

Záhada první: Proč „to“ vlastně funguje?

Současné poznání o terapii lze shrnout jednoduše: víme mnohem méně, než si často myslíme. Je to asi jako kdyby se nemocnice plná lékařů vůbec nedokázala shodnout na tom, čím se podařilo vyléčit u pa-

cienta žloutenku. Určitě jsou takové záhadné nemoci i v lékařské vědě, ale je také spousta těch, kde se většina lékařů shodne, alespoň do té doby, než se objeví nový výzkum.

„Víme jistě, že psychoterapie funguje, ale zatím nevíme, co přesně vede k tomu, že je úspěšná,“ shrnul na konci své přednášky Ladislav Timuľák, jeden z mála Čechoslováků, kteří se věnují výzkumu terapie ve světě, konkrétně na dublinské Trinity College. Ve svých pracích detailně zkoumal, co se v terapii děje. Jeho studenti sledovali desítky hodin záznamů, aby označili momenty, které nakonec vedou k léčivé změně. I přes detailní analýzu je ale Timuľák skeptický, že touto cestou lze na otázku „co vlastně v terapii funguje?“ odpovědět. „Potřebujeme dobrou teorii, proč to funguje, a tu potom ověřovat,“ dodává.

Mario Pfammater, který zkoumá psychoterapii v univerzitní nemocnici v Bernu, je o trochu skeptičtější. „45 procent toho, jak terapie zafungovala, vůbec neumíme vysvětit, 25 procent závisí nejspíš na klientovi a jen 10 procent je ovlivněno konkrétní technikou terapeuta,“ shrnuje Pfammater závěry současného výzkumu. Také si myslí, že by se terapie měla vrátit k základům a alespoň sjednotit svůj slovník. Jinak hrozí, že výzkum nikam nepokročí a bude ostatním oborům k smíchu. Nejde tu jen o akademické obavy. Výzkum je zbraní těch, kteří chtějí psychoterapii podpořit, i těch, kteří ji kritizují. „Pojišťovny hledají, kde by ušetřily peníze na pořád dražší a dražší zdravotnictví. Pokud nemůžeme říci, jak terapie změnu přináší, budeme pod velkým tlakem, protože terapie se musí umět přesně zacílit,“ říká Pfammater. „Je v tom hodně politiky.“ Obava o osud psychoterapie je oprávněná. Už v minulých desetiletích se sváděla o psychoterapii usilovná bitva a výzkum byl bitevním polem.

Záhada druhá: Funguje, nebo ne?

Psychoterapie je z hlediska dějin poměrně mladý obor, někde na začátku dospělosti. Od svého vzniku na konci 19. století až do šedesátých let století minulého byla pod silným vlivem Sigmunda Freuda a jeho kolegů a žáků, a působila spíše jako radikální přístup, který je zahalen tajemným závojem a vzpouzí se suchému vědeckému zkoumání v laboratoři. Analytici prezentovali veřejnosti úspěšné případy pacientů a ty neúspěšné si nechávali pro sebe.

Představu, že veřejnost i pacient mají vědět, jak terapie přesně funguje, otevřeně vyložit „pravidla“, přinesly nové směry v padesátých a šedesátých letech. Psychoterapie v té době bojovala o svoje místo dokonce i uvnitř samotné psychologie. Významný psycholog Hans Eysenck se pokusil dokázat, že terapie nemá vůbec žádný účinek a přínos. Poprvé přitom využil pro kritiku výzkumnou metodologii. Srovnal dvě skupiny lidí s psychickými obtížemi – ty, kteří prošli terapií, a ty, kteří se léčili jinak nebo se neléčili. A dospěl k závěru, že obě skupiny dopadly v podstatě stejně. (Jak se terapie měří, přibližuje rámeček.)

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 10/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace