5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Za naši civilizaci se nestydím

Za naši civilizaci se nestydím

Autor: Eva Jedelská | Datum: 30.6.2010 | Vydání: 7-8/2010

Během svých cest se Milena Holcová dostala k lidem různých kultur, ras i náboženství tak blízko, jak se to podaří málokomu. Žila s nimi v jejich chatrčích, jedla jejich jídlo, sdílela každodenní starosti. Její pohled na různá etnika je díky tomu prostý předsudků, ale také idealizace a iluzí.

Za naši civilizaci se nestydím

Myslíte si, že pocit provinilosti, kterým trpí naše civilizace vůči bývalým koloniím, především ale vůči Africe, není tak docela opodstatněný?

Věřím, že je překonaný a zbytečný. Samozřejmě nemůžeme pominout vliv otrokářství a drancování přírodního bohatství. Civilizovanost, kterou jsme se tam pokoušeli vnést, však byla záslužná. Země, kterých se západní civilizace nedotkla, dnes řeší problémy, které my máme už sto let za sebou. Když se ve dvacátém století země subsaharské Afriky začaly osamostatňovat, ať už to byla třeba Uganda, Zimbabwe, Tanzánie nebo Kongo, probíhal všude zhruba stejný scénář: První svobodné volby pod západním dohledem ještě proběhly jakž takž demokraticky. Ať už je vyhrál kdokoli, během několika let shrnul veškerou moc pod sebe, protivníky zlikvidoval a zemi během několika roků zdevastoval víc, než dokázali kolonizátoři za padesát let. A to nemluvím o kmenové nenávisti, která ničí polovinu kontinentu.

Když jsme poprvé přijeli do Zimbabwe, byla to prosperující země s bělochy ve vládě. V Harare jsem měla pocit, že jsme ve Švýcarsku. Teď jde všechno do háje. A „můžou za to kolonizátoři“ je pro Mugabeho báječná výmluva. Naproti tomu existují hrdé, svobodné země, které se nikdy nikomu nepodrobily. Afghánistán, třeba. Etiopie (až na krátkou válečnou epizodu s Itálií) také nebyla kolonizovaná. A co z toho má? Osmdesátiprocentní negramotnost, zničenou přírodu, neexistující infrastrukturu, periodické hladomory, nekontrolovatelnou kriminalitu. Demokracie většinu populace obtěžuje, protože je nepřehledná. Zvlášť v zemi, kde nefungují média. Mám chuť prohlásit, že historická konfrontace s naší civilizací se ukázala jako zdravá.

Ale pak jsou tu také země, které sice nebyly koloniemi, ale ani se nepokoušely o západně střiženou demokracii a fungují tiše a spolehlivě. Takovou „osvícenou despocii“ je možné potkat v Ománu. Sultánovi patří veškerá půda a jen on rozhoduje, jak se s ní bude nakládat. Lidi v Ománu mi připadali nesrovnatelně spokojenější než ti svobodní v Etiopii. Možná proto, že nenesou břímě odpovědnosti, což je určitě příjemné.

Čím víc zemí jsem navštívila, tím jsem v nějakém zobecňování opatrnější. Doufám, že mě neberete příliš vážně… jen tím chci říct, že se za naši civilizaci nestydím. Neměnila bych.

V dnešním superkorektním světě vyžaduje určitou odvahu si něco takového vůbec připustit, natož to říct nahlas.

Trošku mne pobuřuje názor, že přírodní národy jsou ty čisté, pravé, že oni jsou ti hodní, že tam ještě platí ty přirozené přírodní principy. Jenže jaké jsou to principy? Silnější sežere slabšího. Civilizace je tu od toho, aby tyhle přírodní principy kultivovala. Zůstaňme u té Afriky.

Cizince tady hned v prvních dnech udeří do očí všeobjímající nuda mužů. Většinou nepracují, tvoří hloučky, celý den posedávají pod stromem a řeší, proč to nejde, případně jak zbohatnout bez námahy. V jedné zambijské vesnici jsme zažili ilustrativní zkušenost: Strávili jsme tam několik týdnů, a protože jsme nevydrželi sedět s nimi celý den v chatrči a pozorovat, jak se posunuje stín, chodili jsme po okolí. Jednou jsme si stopli místního rodáka, inženýra, který si vzal Dánku a vystudoval v Dánsku zemědělství. Vrátil se, s velkým zápalem jezdil po vesnicích a říkal domorodcům: Tohle tu pěstujte, to tu půjde, nemusíte se o to moc starat. Byl zdejší, místní podmínky dokonale znal.

Tak jsme se vrátili k „našim“ a nadšeně hlásili: „Je tady takový chlap, zajděte za ním, dobře vám poradí.“ „Co rozdává?“ „Semínka.“ „Hmmm, semínka... A kde je?“ „Ve vedlejší vesnici.“ „To je daleko.“ „Za půl hodiny tam budete!“ „A dneska je moc horko, půjdeme zítra.“ „Zítra už tam nebude!“ „Hmm, ono by to tu stejně nerostlo...“

V téhle vesnici o sobě nějakých dvacet chlapů tvrdilo, že jsou učitelé. Učit neměli koho, tak jen periodicky chodili buší „na pracák“ a cestou nadávali, že se o ně stát nepostará.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 7-8/2010
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace