5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Žiju s patologickým lhářem

Žiju s patologickým lhářem

Autor: Eva Tomková | Datum: 2.11.2012 | Vydání: 11/2012

Patologické lhaní se těžce diagnostikuje a je téměř neléčitelné. Pokud někoho takového znáte, gratulujeme. Je to vzrušující obohacení klidných vztahů, které kolem sebe jinak máte. Ale jestli s takovým člověkem žijete, pak upřímnou soustrast.

Žiju s patologickým lhářem

Martin se oženil před jedenácti lety. „Už před svatbou se stávalo, že na otázku, kde byla, mi Jana odpověděla, že v papírnictví, a přitom byla v potravinách,“ napsal o svém vztahu s mýtomankou 38letý muž z Brna. „Vymýšlela si i v situacích, kde ji muselo hned být jasné, že na to přijdu. Třeba když šla s kamarádkou do kina, řekla mi, že byla na jiném filmu, než doopravdy byla. Prostě začal jsem si věci ověřovat a zjistil jsem, že mi lže v naprostých hloupostech, jako by ji to bavilo. Chtěl jsem s ní o tom mluvit, ale nějak to nešlo. Občas se rozbrečela a jindy z toho zkrátka vybruslila.

Za pár let, to už jsme byli svoji, začala mít velké problémy. Například při jednom pohovoru v práci řekla, že umí plynule francouzsky. Oni ji vzali a ona naštěstí zpanikařila a všechno mi řekla. Že jim lhala a že ani neví proč. Byl jsem se poradit za svým kamarádem psychologem a ten mi řekl, že tohle léčit nejde a že mám před sebou dvě cesty: buď od ní odejít, anebo se stát spolupachatelem. Miluju ji, takže jsem se stal spolupachatelem. Zavolal jsem do té práce, kde byl problém s francouzštinou, a řekl, že manželka musela jít na operaci a do práce nenastoupí. Moje žena se na mě dívala s otevřenou pusou, a když jsem položil mobil, objala mě a od té doby jsme nejlepší přátelé, spolupachatelé. Domluva zní takto: já jí pomůžu ze všech průšvihů a ona bude se mnou mluvit o své nemoci. Vím, že lže i mně, ale po jedenácti letech se naučila, že může za mnou kdykoli přijít a říct: „Víš, jak jsem ti před rokem řekla, že jsem ty peníze utratila za šaty, tak nebyly to šaty, ale halenka.“ A já ji pochválím a zajdeme na večeři. Myslím, že je pro ni velkou úlevou, že to vím. Nastudoval jsem si, co se dalo, a snažím se jí poskytovat všechno, co ji na lhaní vzrušuje. Snažím se jí dávat dostatek obdivu, věnuju naprostou pozornost všemu, co říká, aby neměla pocit, že si mě musí získat šokujícími informacemi, které si vymyslí. Vím, že teď vypadám jako dokonalý muž, který je chudák. Ale není to pravda. Žít s takovým člověkem, jako je moje žena, je naprosto fascinující. S nikým si nepopovídám tak dobře jako s ní. Jít s ní do společnosti je naprostý požitek, nemusím se za ni stydět, bravurně ovládá konverzaci, je vtipná a lidé ji mají rádi. Dívat se s mou ženou na film nebo poslouchat hudbu je umělecký počin. Dokáže díky své fantazii dát všemu několik rovin a je schopna interpretovat cokoli, na co ukážu prstem. A hlavně její nemoc je naše společné tajemství, které známe jen my dva a několik našich přátel. A já miluju ty momenty, kdy mě těsně před usnutím chytne za ruku a zašeptá: ‚Dneska jsem ti lhala jen třikrát.‘ A já na to: ‚Já vím.‘ A pohladím ji po vlasech.“

Nemůžu přestat lhát. Zklamal bych je

Syndrom patologického lhaní poprvé popsal v roce 1981 psychiatr Anton Delborck a zařadil ho mezi regulérní psychické poruchy. Nejde o klasickou lež za účelem vylhat se z nepříjemné situace nebo zlepšit si pověst či vyždímat z dané situace všechno, co se dá, pro osobní prospěch. Mluvíme-li o patologickém lháři neboli mýtomanovi, jde o člověka, který lže, aniž by z toho měl nějaký hmatatelný užitek. Dokonce lže i ve chvílích, kdy by pro něj jednoznačně bylo jednodušší a výhodnější říct pravdu. Je závislý na smyšleném světě a nepravdivých informacích. Prožívá naprostou frustraci, když je nucen mluvit pravdu a popisovat skutečnou realitu.

Jen si představte, jak musí vypadat mozek patologického lháře po několika letech jeho dobrodružného života. Kolik detailních informací navíc musí zachytit. V jakém neustálém stresu musí být, když si s někým povídá, aby se nedostal do slepé uličky. Možná řeknete: Tak ať začne mluvit pravdu. Ale patologickému lháři stojí tyhle stresové situace za to. Zvykne si a užívá si, že má svůj svět a dokáže postavit a rozbít světy ostatním.

Co vlastně stojí na počátku zrození patologického lháře? Důvody můžou být různé, ale většinou začíná vše v dětství. Představte si dítě, na které nemají rodiče čas, které není oblíbené ani ve škole a ničím nevyniká. A jednoho dne se rodiče zeptají: Jak bylo ve škole? A dítě ze strachu, že se rodiče dlouho zase na nic nezeptají, a z touhy je alespoň částečně zaujmout, začne vyprávět příběh o teroristickém útoku na jejich školu. To je počátek patologického lháře. Rodiče brzy zjistí, že to není pravda, dítě potrestají, ale moment kdy naslouchali s otevřenou pusou, už dítě nezapomene a bude to chtít zažít znova a znova. Být středem pozornosti, stát se důležitým, šokovat a pobavit, to všechno jsou hnací síly proto, aby člověk nemluvil nudnou a obyčejnou pravdu, která nikoho nezajímá. I kdyby v průběhu svého života chtěl patologický lhář přestat s lhaním, není to možné. Jeho okolí je již zvyklé na neuvěřitelný svět, se kterým je spojen, vyžaduje zajímavé příběhy, vyprávění, humor nabitý detaily. Zkrátka patologický lhář nikdy nemůže najít sílu zklamat tyto lidi tím, že začne mluvit pravdu. Vždyť právě kvůli nim začal lhát.

Nezastavitelné lhaní v terapii

Příznaky patologického lhaní nejsou zatím zcela jasné. Lháři se liší intenzitou a hlavně „kvalitou“ lhaní. Tedy u některých poznáte velmi rychle, že v informacích, které vám předávají, nesedí čísla, data, patologický lhář je nervózní a vy máte během několika hodin jasno. Ovšem pozor, v tomto světě smyšlené reality existují naprostí „profesionálové“, kteří celý život prožijí tak, že nejsou ani jednou při své patologické vášni přistiženi. A pomoci zvláště takovým jedincům je velmi složité.

Představte si takovou terapii s patologickým lhářem. Terapie funguje na základě upřímného vztahu mezi terapeutem a jeho klientem. Jak ovšem muže být takový vztah upřímný, když na jedné straně sedí patologický lhář, který není schopen mluvit pravdu před svou rodinou, přáteli a velmi pravděpodobně ani před svým terapeutem? A navíc patologický lhář musí přijít dobrovolně. „Když terapeutovi klient lže, tak mu terapeut logicky musí dávat nepoužitelné interpretace a doporučení,“ konstatuje psychoterapeut Roman Pešek.

Ti velmi zkušení patologického lháře poznají. Ale jsou známy případy, kdy byla terapie vedena s patologickým lhářem dva roky a terapeut nepoznal nic a měl obrovskou radost, jak jeho klient dělá pokroky. Základní příznak většiny mýtomanů je totiž schopnost odhadnout, co ten druhý chce slyšet, a říct to nejen v pravý čas, ale také to říct se správnou mimikou a tónem hlasu. Takže jak chcete vlastně patologickému lháři pomoci?

Přiznat se na papíru

Někteří terapeuti začali používat metody tzv. „zpětné terapie“. V praxi to vypadá tak, že klasická terapie skončí o deset minut dřív a následně si patologický lhář vezme papír a tužku a zapíše všechna data a informace, které na terapii řekl nepravdivě. Přichystaný papír je pro pacienta jasným signálem, že jeho terapeut počítá s tím, že v ordinaci nezaznívá jen pravda. To je pro patologického lháře samozřejmě nepříjemné zjištění, protože vzrušení přichází právě z toho, že před ostatní staví vylhaný svět. Nic nečte nahlas, odchází a přeložený papír nechává na stolku. Se svou pravdou v reálném světě se nesetkává a toto vyhnutí se konfrontaci pravdy s jeho lží mu dodává odvahu napsat na papír co nejvíc pravdivých informací. Pro terapeuta tedy práce začíná až po klientově odchodu. Má pro svou terapii dva zdroje informací.

Jiní terapeuti začali při terapiích používat videotechniku. Klienta nahrávají během každého sezení (samozřejmě s jeho souhlasem) a během terapie mu často kladou stejné otázky a čekají, zda patologický lhář odpoví stejně. Terapeuti se například ptají na detaily v nějaké historce. Předpokládají, že kdyby byla pravdivá, dokáže ji člověk zopakovat pokaždé stejně, protože ji prožil. Ale patologický lhář to nedokáže. Pak videosnímky ukáže svému klientovi a řekne: „Tady jste mi řekl, že ten ručník byl fialový, o dvacet minut později, že byl modrý, a na konci terapie, že byl bílý.“ Patologický lhář je tak postaven před realitu a uvědomí si, že lhal. Běžně si to totiž neuvědomuje. Patologický lhář, který trpí touto diagnózou více než dva roky, následně nedokáže rozeznat příběhy a historky, které se skutečně staly, od těch, které si vymyslel. Samozřejmě že příběhy, které se skutečně staly, dokáže mnohem lépe zopakovat než ty, které si vymyslel. Ale i tak se velmi často dostává do nepříjemných a trapných situací v komunikaci s ostatními. Jenže v čase se rozdíly stírají, jak vysvětluje Roman Pešek: „Kdybyste se někoho zeptala na událost, kterou zažil, dejme tomu, před rokem, tak vám za rok řekne něco a za další dva roky vám tu samou událost zase trochu zkreslí, aniž by si to uvědomoval. Vlastní paměti prostě moc nemůžeme věřit.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 11/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (1 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace