5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Americká babička chůvu nedělá

Americká babička chůvu nedělá

Autor: Pavla Le Roch | Datum: 16.12.2005 | Vydání: 12/2005

Co se týče duševních schopností, do důchodu bychom klidně mohli až v 75 letech. Přitom svým postojem k životu může být člověk starý už ve čtyřiceti. O aktivním stáří, stereotypech a výzkumných zjištěních o stáří hovoří psychiatrička Tamara Tošnerová.

Kdy je podle vás člověk starý? Respektive, co ho dělá starým?

Odpovím oklikou. Jeden devadesátiletý pán má starosti typu: "Kam pojedu na vánoce? Každý rok jsme s přítelkyní jezdili na Kanárské ostrovy, a jí se teď nechce. Přece nebudu dřepět v Praze." Ve svých devadesáti letech vidí svět takto. Na návrh, aby navštívil Život 90, říká: "Mezi ty důchodce? Tam já nepůjdu." Se svou věkovou skupinou, tedy se stereotypy, které ji provázejí, se neidentifikuje. Záleží tedy především na způsobu uvažování. Samozřejmě jsou různé kategorie biologického věku, ale záleží na tom, jak se dívám na svět.

Čím se takovýto nestereotypní postoj starších lidí vyznačuje?

Především tím, jestli člověk projevuje o něco zájem. Jeho nedostatek svědčí o převzetí stereotypu. Pokud ovšem není depresivní, ale to je jiná kapitola. Když ale člověk nemá o nic zájem, není zajímavý ani pro společnost. Sedí pak u televize a baví se jen o tom, co viděl v televizi. Nemá vlastní náplň a žije životem někoho druhého. Televizní seriály a dnes i reality shows jsou pro to jako dělané. Třeba i mají rodinu, která přijde, aby je někam vzala, ale oni žijí seriálem a nechtějí být rušeni. Takto ale může být člověk starý i ve čtyřiceti. To není otázka biologického věku. Stáří má však negativní nádech jako cosi zkostnatělého a tato představa se odvíjí právě od stereotypů. Biologicky je člověk v jistém věku skutečně starý, ale například ten devadesátiletý senior, právník, se dodnes o věci zajímá a jeho řeči jsou přiměřené.

Je tento aktivní přístup k životu starších lidí spojený se vzděláním?

Je. Respektive spíš celoživotně s chutí se něco naučit. Jsou lidé, kteří se k formálnímu vzdělání nedostali, a přesto mohou být zvídaví. Na Kladně jsem objevila hornický skanzen, kde nás provázel asi 72letý pán, původně bezpečnostní technik. S odchodem do důchodu se zapojil do vytváření skanzenu, šel do archivů, vzdělával se, napsal o tom knihu, která dokonce vyhrála nějakou cenu. Dnes je nejen průvodcem, ale díky svým znalostem pomáhal i při stavbě metra.

Je ale otázka, nejsou-li to spíš výjimky.

Podle mě o aktivních starších lidech nevíme. Víme o těch, kdo se přizpůsobují špatně. Všechno špatné, negativní křičí. Proto mluvíme o negativním stáří, protože je vidět. Je ale třeba zvážit, kolik lidí nad 65 let skutečně potřebuje ústavní péči.

Kolik to je?

Pouhá čtyři procenta. K nim připočteme ty, kteří potřebují trochu dopomoci, ale nakonec je tu 90% lidí nad 65 let, kteří jsou zcela soběstační. My se ale na stáří díváme z hlediska těch čtyř procent. To je ta část starší populace, na které se utvářejí negativní stereotypy stáří, které je ubohé, špatné, závislé, rigidní.

Většinová společnost, mladší generace se přitom setkává spíš s lidmi mimo ústavy.

Ano, ale to si neuvědomujeme. Nahlas mluvíme o těch, kdo jsou na tom špatně. Kdo totiž mluví jako první? Zdravotníci. O kom hovoří? O těch čtyřech procentech. Dokonce zcela tendenčně generalizují něco, s čím se setkávají ve své profesi. Zdravotníci hlásí 20% starších lidí vyžadujících intenzivní péči. Je to ale opravdu tak? Podívejte se kolem sebe. Spokojených, soběstačných starých lidí je mnohem víc. Jen je není tolik vidět.

Jedním z mýtů je, že se starší lidé špatně učí něco nového. Sama ve své publikaci Ageismus uvádíte, že se pouze prodlužuje doba učení. Jak na prohlášení typu ,Já už se nic nového nenaučím' reagujete?

Nepřekvapuje mě, že to říkají. Zvlášť ženy, protože ty podle mě mají nižší sebevědomí. Muži to říkají méně. Jsou tvořivější. Ale taky jsou k tomu staletí vedeni, kdežto žena je vedena k tomu, aby se starala o rodinu a neměla vlastní zájmy. Často se ani nenaučí na počítači. Stará se o vnoučata. Ale vnouče vyroste, a co pak dál? Každá žena by i ve vyšším věku měla mít vlastní život.

S odchodem do důchodu mají lidé čas věnovat se zájmům a koníčkům, mohou je ale vnímat také jako podřadné činnosti a ztrácet tím pocit, že jsou pro společnost důležití.

Práce se podle mě trochu přeceňuje. Volnočasové aktivity, rozvíjené dlouhodobě ještě před důchodem však mohou setřít rozdíly mezi střední a starší generací. V posledních letech získávají prestiž. Dřív se skutečně považovaly za pouhé dolaďování. Na hrobech se třeba psalo "vdova po velkopodnikateli, továrníkovi". Dnes třeba ve Francii vidíte náhrobky s tabulkami s obrázkem rybáře, golfisty. Žádný generální ředitel.

A co ženy?

To je otázka, co k zájmům žen. Jakou dát na hrob tabulku? Že se staraly o děti? Háčkování je nezajímavé. Je pravda, že žen se zájmy, které ostatní upoutají, nejenom ve Francii tolik není. Snažím se je ale hledat. Vím třeba o jedné dvojici žen z Poličky, z nichž jedna byla zdravotní sestra a druhá šila prýmky. A těsně před důchodem začaly šít gotické oděvy. S nimi začaly jezdit po zámcích. Jezdily s krosnami, spaly poprvé v životě ve spacácích, na karimatkách. Přestala je bolet záda a byly najednou pro spoustu lidí zajímavé.

Velkou oblastí gerontopsychiatrie jsou demence. Jak rozšířený a rozsáhlý je skutečně úbytek kognitivních schopností starších lidí?

Pohled na stárnutí, jak na nemocné, tak zdravé, je zajímavý z úhlu prospektivních longitudinálních studií, v současnosti jich ve světě probíhá 37. Upozornila bych na tři z nich. První je Baltimorská longitudinální studie o stáří, která zachycuje celkový profil vybrané skupiny lidí od roku 1958. Z ní vyplynulo, že ženy s dřívějším nástupem menopauzy (například po operaci vaječníků) více podléhaly demenci. Toto mělo vliv na prevenci, kde se mohly uplatnit estrogeny. Vývoj jde ale dál a dnes zjišťujeme, že to není tak jednoduché, i když estrogeny hrají významnou roli. Takto jednostranně pojatá kauzalita se v současnosti nedoporučuje, ukázala se souvislost i s onkologickou problematikou. Pak jsou k dispozici dvě zajímavé švédské studie, např. studie Betula, probíhající pod patronací psychologů na Umea University od roku 1988, soustředěná především na kognitivní funkce (paměť, souvislosti vzniku syndromu demence). Studie zatím dospěla k závěru, že k poklesu kognitivních funkcí zdravých lidí dochází až v 75 letech! Kdybychom tuto informaci rozšířili v naší populaci, tak by nastal poprask. Vlastně bychom mohli klidně pracovat do 75 let, pokud se jedná o duševní schopnosti. Ne ale o tělo, které chátrá daleko dřív. Druhý, tzv. Kungholmen projekt pod patronací Karolinska Institut probíhající od roku 1987, který se věnuje stárnutí a možným spouštěcím mechanismům demence, dochází k podobným závěrům. Obě studie sledují i zdravý život. Hledají odpovědi na otázky, kdy dochází k demenci a kdy skutečně začínají poklesávat kognitivní schopnosti. Jediné, co chátrá z hlediska duševního, je touha pracovat. Je tu určité procento starších aktivních lidí, většině ale vládne televize, což platí mezigeneračně.

Někdy jsou ale lidé unavení, chtějí pasivní zábavu a do důchodu se těší, nebo ne?

Ženy se těší na vnoučata. Přimknou se k dceři a už je má zeť na krku. Co se týče jeho matky, je to složitější, protože snacha většinou ke své tchýni nemá vřelý vztah a doma ji nechce. Ale když mají dvě děti, mohou si je babičky rozdělit. Toto je ale převažující český model. V mezinárodním výzkumu (Německo, Česko, Turecko), na kterém se podíleli brněnští sociologové, se ukázalo, že německý model je jiný. Tam babičky pronajímají vlastní byty, jsou samostatnější. My máme blíž k Turecku. Starání o vnoučata v každodenní péči západ nezná.

Celý rozhovor naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č.12


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace