5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Být dospělým už mladé neláká

Být dospělým už mladé neláká

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 5.5.2010 | Vydání: 5/2010

Dnešní společnost považuje dospívání, hledání sebe sama i seberealizaci jedince za významné hodnoty a dává jim prostor, jaký nikdy v historii neměly, říká ředitel Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny profesor Petr Macek. Mladá generace vnímá dospělost často jako nudu a ani mnozí třicátníci se ještě nepovažují za dospělé.

Být dospělým už mladé neláká

Výzkumem psychologických a sociálních charakteristik adolescentů se zabýváte už tři desítky let. V čem jsou ti dnešní dospívající jiní než generace jejich rodičů?

Především se v posledních dvaceti letech mění životní styl všech generací a souběžně s tím i význam období dospívání a dospělosti v životě člověka. Hranice dospělosti se posouvají. Například v 80. letech minulého století člověk dokončil střední nebo vysokou školu – a co mu zbývalo než si najít práci, usadit se a založit rodinu? Nemůžeme to přitom svádět jen na fakt, že možnosti cestování byly omezené, vždyť on by klidně mohl ještě pět let hledat a střídat zaměstnání. Jenže to prostě nedělal. Kultura dospělých a společenský tlak nepřispívaly k tomu, aby mládí bylo vnímáno jako svobodný prostor, v němž si člověk může dělat, co chce, a usadí se, až se sám rozhodne.

V posledních letech jsme zejména v euro-americkém prostoru svědky celkového uvolnění v oblasti hodnot a společenského chování. Americký psycholog Jeff Arnett přišel v polovině 90. let s konceptem takzvané postupně se vynořující dospělosti (emerging adults), která představuje zcela samostatnou etapu ve vývoji člověka mezi dospíváním a dospělostí. Zahrnuje období zhruba mezi 20. a 30. rokem věku, které většina mladých lidí pocitově opravdu označuje jako „něco mezi“ (in-between). Je to čas možností a značné osobní svobody, kdy se dá nezávazně experimentovat, zkoušet, hledat vlastní identitu, pracovat na sobě, studovat, cestovat…

Je ta postupně se vynořující dospělost výsadou studujících? Mnozí mladí lidé mezi dvacítkou a třicítkou už přece pracují…

Jak zahraniční, tak i naše výzkumy ukazují, že se nejedná o výsadu studentů, i když je mezi nimi počet těch „in-between“ vyšší. Nicméně mezi mladými lidmi ve třetím desetiletí jejich života je více než třetina těch, kteří se ještě nepovažují za dospělé. To ukazuje, jak se změnily i ukazatele dospělosti. V předchozí generaci k nim jasně patřila například ekonomická nezávislost. Dnes se student částečně závislý na rodičích nepovažuje za dítě a zaměstnaný, soběstačný mladý člověk se necítí jako dospělý.

Existuje nebývalá individuální variabilita možností, jak si zařídit život – a všechny jsou považované na normální: nesezdané soužití, podnájem s kamarády, manželství, založení rodiny, život singles i bydlení s rodiči. Zmizel společenský tlak na to, co se má, a co nemá, co je dobré, nebo špatné.

Někteří psychologové upozorňují, že se v dospívání snižuje i revolta vůči rodičovské autoritě. Není to právě tím, že v benevolentnějším prostředí není vlastně proti čemu revoltovat?

Dnes se ve výzkumech opravdu potvrzuje spíše to, že jsou-li konflikty mezi rodiči a dětmi již dříve, v adolescenci se prohlubují. Pokud ovšem v rodině dříve konflikty nebyly, s dospíváním dětí se situace příliš nemění.

Měli bychom si ale uvědomit, že adolescence jako období určitého moratoria, hájení po dobu zkoušení, hledání a přípravy na povolání a na odpovědnost dospělých začala být akceptována až ve druhé polovině 19. století. A pohled na ni se od té doby změnil několikrát.

Jak?

G. Stanley Hall před sto lety psychologicky vymezil adolescenci jako období bouří a vzdoru, podobně psychoanalýza zdůrazňovala konfliktnost vztahů a pocitů. Ale jednalo se spíše o vnitřní boj než o viditelný odpor, o potřebu vymezit se vůči dospělým, ujasnit si, kdo jsem. V té době dospělí často představovali neotřesitelnou autoritu – proto byl pro dospívající vztah k nim tak ambivalentní a bouřlivý – na jedné straně mohl být plný negativních emocí, na druhé straně se jim chtěli přiblížit. Být dospělým byla žádoucí představa a hodnota.

V pojetí Erika Eriksona, tedy zhruba od druhé poloviny 20. století, je adolescence považovaná za samostatný vývojový úkol člověka, kdy si má ujasnit, kdo je, kam patří, čeho je součástí, co je pro něj v životě důležité – na základě toho se pak rozhodne, co bude dělat, a přijme závazky dospělého života. Od 80., 90. let už nejsou požadavky na „splnění“ tohoto vývojového úkolu na cestě k dospělosti tak direktivní, pro adolescenta je to ve větší míře než dříve volný prostor, který má sám aktivně a smysluplně naplnit. Zůstává možnost zkoušet a objevovat, ale mizí společenský tlak na rozhodnutí a brzké přijetí dlouhodobého závazku, jakým je vstup do manželství a založení rodiny nebo trvalá pracovní kariéra.

Kdybyste se před padesáti lety zeptali šestnáctiletých, jestli se těší na to, až budou dospělí, většina by pravděpodobně řekla, že ano. Když se zeptáte dnes, budou v odpovědi na tuto otázku často rozpačití. Dospělost v tradičním pojetí, tj. jako období stability a dlouhodobých závazků, už není u adolescentů tak atraktivním obdobím. Dospívající ji dnes v anketách označují jako stav strnulosti, konvencí do konce života, starostí…

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 5/2010
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace