5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Cítím, že Satan vítězí...

Cítím, že Satan vítězí...

Autor: Jana Abeslon Tržilová | Datum: 3.5.2013 | Vydání: 5/2013

Sedám si do křesla ve společenské místnosti přesně naproti kamerovému systému, který snímá veškeré dění. „Nemusíte se ničeho bát, budeme vás sledovat. Ale nesedejte si jinam,“ upozorňuje mě lékařka, zvedá se z křesla, loučí se s Ondřejem i se mnou a se slovy, že kdyby se mu udělalo špatně, mám rozhovor okamžitě ukončit, odchází.

Cítím, že Satan vítězí...

Nad bohnickou psychiatrickou léčebnou příjemně svítí ranní sluníčko, jehož paprsky jemně ozařují jednotlivé pavilony. Pod střechou každého z nich se léčí několik desítek pacientů. Co pacient, to jiný životní příběh. Někteří tu jsou z donucení, jiní dobrovolně, někteří s vyhlídkou na uzdravení, která pro ně znamená návrat do běžného života, popřípadě komunitní bydlení s psychiatrickým dohledem, jiní to tu mají spočítané na doživotí. Veteráni léčebny za sebou mají dvaceti i víceletou hospitalizaci. Už ani nevědí, jak se žije za branami. Budíček, snídaně, rozcvička, komunita, vizita, úklid, terapie, oběd, vycházka, terapie, svačina, terapie, večeře, večerka. Jejich dny se podobají jako vejce vejci. Sedm dnů v týdnu, třicet dnů v měsíci, dvanáct měsíců v roce. Tak jsou na to zvyklí, tak jim to vyhovuje. Jejich onemocnění si je přeměnilo k obrazu svému. Svět „duševně nemocných“ je nám „duševně zdravým“ velmi vzdálený a těžko pochopitelný. Dělí nás od sebe bariéra racionálního uvažování, odlišuje nás jiný životní styl, jiné žebříčky hodnot, jiné vnímání reality…

Ondřej

„Jak je vám?“ ptá se ošetřující lékařka osmadvacetiletého Ondřeje. Před pěti lety v afektu kuchyňským nožem podřezal otce, který na místě zemřel, i matku, která jako zázrakem přežila. A odpustila mu. Je to přece její syn. „Ale jo, docela dobře. Jen kdyby se mi pořád neprotáčely panenky. A ráno mě dost bolela hlava,“ říká jakoby v transu. „Vy jste byl na propustce, jak bylo?“ pokračuje lékařka v konverzaci. „Dobře. S bratrem jsme u Český Lípy chytali ryby. Chytil jsem dva kapry, jeden měl 47 centimetrů, druhej 55. Hned jsme si je upekli, bylo to fajn.“

Ondřej přivírá oči, jako by usínal, a ruce si strká do kapes svých kostkovaných kalhot. Je to docela hezký a sympatický kluk, na první pohled bych ani neřekla, že trpí závažným duševním onemocněním. Jeho stisk je pevný, pohled do mých očí přímý. Pak se mu ale z ničeho nic začínají protáčet panenky a je evidentní, že je duševně nemocný. Není schopen udržet pohled a místy mi připadá, že ztrácí bezprostřední kontakt s realitou.

„Je to tu strašný. Pořád tu do mě cpou léky, je mi hrozně špatně,“ začíná, aniž bych mu položila jedinou otázku. „Občas mám strašný hlasy, který nedokážu ovládat, mám chuť všechno rozmlátit a rozsekat. Ty injekce, který mi dávají, jsou hrozný, ale nedá se nic dělat, musím je brát. Pak si ale zakouřím a je to v pohodě,“ pokračuje a z ničeho nic mění téma. „Jednou bych chtěl mít svůj vlastní byt. Momentálně by mi ale stačila pěkná ženská, kterou bych si posadil do klína a pěkně si s ní užil.“ Ondřej zavírá oči a obličej mu rozzáří příjemný úsměv.

Ptám se ho, jestli ví, kvůli čemu je v léčebně. „Zabil jsem otce, matku jsem chtěl zabít taky, ale ta přežila a od té doby se léčí. Prej mám paranoidní schizofrenii. Já si ale myslím, že ji nemám.“ Na otázku, proč tedy zabil svého otce, odpovídá: „Pořád mě nutil jít k psychiatrovi. Nedal mi pokoj, pořád do mě ryl, že moc piju, že nejsem normální a že se musím léčit. Já ale nejsem blázen a nikdy jsem jím nebyl,“ zvedá mírně hlas. „Nepatřím sem a nikdy jsem sem nepatřil!“

Ondřeji, na co jste při tom, když jste zabíjel tatínka, myslel?

„Na nic. Věděl jsem jen, že to musím udělat.“

Co jste cítil bezprostředně potom?

„Neskutečnou euforii a štěstí. Ulevilo se mi.“

Litujete toho, co jste udělal?

„Lituju. Dnes by tatínkovi bylo šestačtyřicet let.“

Maminka vám prý odpustila...

„Odpustila. Vídáme se tak jednou do roka, trávíme spolu Vánoce a podobně. Ona je totiž vážně nemocná, stále se z toho léčí.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 5/2013 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (1 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace