5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Co se můžeme naučit od umírajících? - Dobrovolníci v hospici Cesta domů

Co se můžeme naučit od umírajících? - Dobrovolníci v hospici Cesta domů

Autor: Boleslav Keprt | Datum: 2.7.2008 | Vydání: 7-8/2008

Navzdory obecné tabuizaci smrti v naší společnosti existují lidé, kteří se dobrovolně a bez nároku na mzdu věnují doprovázení umírajících v hospici. Proč to dělají? Rozhodl jsem se na to zeptat hospicových dobrovolníků.

Ze závěrů výzkumného projektu Podpora rozvoje paliativní péče v ČR vyplynulo, že tři čtvrtiny lidí umírají v nemocnicích, léčebnách dlouhodobě nemocných a domovech důchodců - tedy v institucích, kde by 80 % respondentů umírat nechtělo. Pouze 1 % ze 100 000 lidí každoročně umírajících v ČR má možnost umírat v instituci, která pro to dokáže vytvořit podmínky důstojné konci života, tedy v hospici.

Marie de Hennezelová, psycholožka doprovázející již mnoho let umírající ve Francii, popisuje ve své knize Smrt zblízka - umírající nás učí žít i to, jaký vliv na ni samotnou doprovázení má: „Má důvěra v život se tím zvětšila. Žiju bezpochyby intenzivněji, uvědoměleji… cítím v sobě více života než předtím… Neboť toto důvěrné seznámení se smrtí, tato meditace o ní, ze mne neučinily deprimovanou a morbidní osobu, ale naopak mi daly silnou chuť do života, touhu po radosti, zvědavost na vše. Načerpala jsem zde nesmírnou energii.“ A co říkají čeští dobrovolníci?

Skutečný život tady a teď

Hovořil jsem celkem se sedmi dobrovolníky z hospice Cesta domů. Šlo o lidi ve věkovém rozpětí 41 až 54 let, všichni měli své rodiny a chodili do zaměstnání. V rozhovorech jsem se zaměřil zejména na to, co ze své zkušenosti doprovázení umírajících vnímají jako přínos. „Nebylo by košer, kdybych řekl, že je to jenom pro ty lidi, že jim chci pomáhat. Já z toho mám hodně zkušeností, které jsou nezaplatitelné,“ vyjádřil se jeden dobrovolník. Další konkretizovali toto obohacení tak, že jim situace doprovázení pomohla uvědomit si realitu smrtelnosti: „Cítím se spíše obohacená. K posunu došlo v uvědomění si, že se to může stát mně, že to nemusí bejt vzdálená budoucnost a že by se na to měl člověk připravovat… vnímám to velmi pozitivně po všech stránkách.“ Jiný dobrovolník sděloval: „Smrt nebo prostředí, kde někdo umírá, člověka vtahuje do života, tady a teď‘.“ Další pak vysvětlil, jak mu doprovázení umírajících otevírá reálný pohled na život, jak se to pro něj stává přechodem do reality: „Když člověk chce a otevře se tomu, co zažije tam v těch rodinách, tak se víceméně může sám měnit jako ta rodina. Nejenom ten umírající musí začít ten život vnímat nějak jinak… já si tou změnou můžu procházet neustále, i když neumírám, a to je pro mě úžasný dar.“ Tento dobrovolník o tom hovořil jako o nejreálnějším pohledu na život. Taková zkušenost se tedy může stát branou k prožívání reality oproštěné od nánosů představ a idejí, které jsme často bez uvážení přejali za své.

Tohoto v dobrém slova smyslu šokujícího dopadu na naše vnímání lze dokonce využít k záměrné restrukturalizaci svého života. Autor knihy Žijte naplno Stephen Levine předkládá strategie, jak zkvalitnit svůj život: máme prožít rok života, jako kdyby to měl být náš poslední rok. Opírá se přitom o své zkušenosti s doprovázením umírajících, kteří sdělovali, co všechno by dělali jinak, pokud by měli alespoň rok života navíc. Někteří by si ve svém středním věku například koupili hudební nástroj, po kterém odjakživa toužili, další by se konečně odstěhovali na venkov (nebo do města) a jiní by si konečně troufli změnit profesi. Společným jme- novatelem všech bylo, že by zpomalili životní tempo a začali prožívat život vědoměji.

Podobně dává kontakt s umírajícími, kterým se životní dráha zkrátila na několik posledních hodin či dní, doprovázejícím dobrovolníkům jinou perspektivu času a tuto změnu vnímají příznivě. Skrze tuto perspektivu se již nezaobírají nepodstatnými věcmi a mnozí z nich plánují věci v kratším časovém horizontu: „Najednou jsem viděla, že jsou důležitější věci a že nemá cenu kvůli těmhletěm věcem ztrácet čas.“ Jedna dobrovolnice mluvila o obrovské radosti ze života, že je vnitřně klidnější a vyrovnanější a má schopnosti udělat si víc času na svoje koníčky než dříve.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 7-8/2008
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace