5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > I dnes je v životě místo na zázrak

I dnes je v životě místo na zázrak

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 1.12.2010 | Vydání: 12/2010

Vánoční čas bývá často označován adjektivy kouzelný, tajemný… Jenže dnes si to často představujeme tak, že bychom měli pod stromečkem „vykouzlit“ co nejvíc dárků a tajemství se snažíme vědecky vysvětlit. Přesto je v našem životě stále místo pro zázrak, říká teolog a filozof Tomáš Halík. Zažijeme ho kdykoli, kdy jsme schopni žasnout a pocítit vděčnost…

I dnes je v životě místo na zázrak

Víme přesně, proč potřebujeme umět jazyky, pracovat s IT, vzdělávat se v určitém oboru. Lze podobně jednoduše říci, k čemu vlastně člověk v životě potřebuje duchovní rozměr?

Lze to říci velmi jednoduše: aby byl skutečně člověkem. Právě duchovní rozměr odlišuje člověka od všeho ostatního v celém kosmu. Nabídl bych tuto definici: duchovní je to, co souvisí s hledáním a prožíváním smyslu života. Člověk sám „je“ otázkou po nejzazším smyslu, není však sám sobě odpovědí, pro odpověď musí „překročit“ sám sebe, „jít do hloubky“ či „vystoupit výš“, podle toho, které z těch prostorových metafor sebepřesahování dáváte přednost. Proto je toto hledání smyslu srdcem veškeré kultury.

Přesto stále slyšíme, že duchovní rozměr v životě mnoha z nás chybí…

Nevěřím, že někomu tento rozměr absolutně chybí, to by opravdu klesl na animální úroveň; je to jakýsi „smysl pro smysl“, který podobně jako jiné smysly může být u různých lidí více nebo méně vyvinut, a buď vědomě kultivován, nebo zcela zanedbán či skutečně potlačen na minimum. Existují kulturní prostředí, která duchovní dimenzi života rozvíjejí, a jiná, která ji zanedbávají.

Náboženství jsou od nepaměti privilegovaným místem kultivace duchovního života. Tam, kde jsou ta tradiční vytěsněna ze života společnosti nebo pozbyla věrohodnosti, nastupují různé náhražky a pseudonáboženství. Některá jsou hodna úcty, třeba různé druhy umění, jiná jsou kýč, ještě jiná mohou být destruktivní. Ovšem existují i destruktivní podoby klasických náboženství, např. fundamentalismus a fanatismus.

Je v našem dnešním moderním životě ještě místo pro tajemno?

Pozor: nejrůznější „tajemna“, okultismy, duchařiny, ezoterika, New Age apod. považuji právě za směs kýče a karikatur duchovního života a jsem na ně dost alergický. Mohou někdy posloužit v koktavých počátcích duchovního hledání k tomu, aby si člověk uvědomil, řečeno slovy Švejka, že „existují věci mezi nebem a zemí, o nichž nemáme ani ponětí“, a aby uchránily člověka před primitivním materialismem, vulgárním pozitivismem a scientismem. Ale ezoterické příšeří je podobně škodlivým extrémem jako materialismus, je vulgarizací a diskreditací duchovní dimenze života. Víra, jak ji chápu, nedává „jistoty“, ale učí žít s tajemstvím. Na rozdíl od problémů, které lze vyřešit a být s nimi hotov a které jsou předmětem vědy, tajemství, jímž se zabývá filozofie a teologie, nemá dno – stále zve k novým a hlubším interpretacím a je pochopitelné, že často jsou ty interpretace ve vzájemném konfliktu, existuje mnoho různých cest a tato pluralita je legitimní. Moderní doba, která se otočila zády k tajemství a byla fascinována technickou racionalitou, byla logicky vystřídána postmodernou, která je dnes podobně fascinována spiritualitou, iracionalitou, „tajemny“ všeho druhu. Myslím, že je to zas extrém. Věřím s Benediktem XVI. v „novou alianci vědecké racionality a víry“, v kompatibilitu víry, která neodmítá kritické myšlení, a vědy, která neodmítá morální a duchovní rozměr života.

Slyšela jsem názor, že rodiče na Západě to mají o Vánocích snazší – řeknou dětem, že dárky naděluje kouzelný dědeček na saních Santa Claus. Ale jak vysvětlit Ježíška, když se zvídavé dítě začne ptát: Copak to mimino v jesličkách může běhat a nosit dárky? Anebo je to ten velký Ježíš, který je v kostele mrtvý na kříži? Nejsou-li sami vychovaní ve víře, nevědí, co vlastně říct. Co byste jim poradil?

Nejsem expert na náboženskou výchovu dětí, sám děti nemám a pracuji v Akademické farnosti s dospělými. Řekl bych, že je dobré rozdělit si kompetence – nechť je Santa Claus patronem těch komerčních Vánoc a nechť dítě Ježíš není taháno do výkladů supermarketů a zůstane uchováno pro ty, pro které Vánoce nejsou jen trumfováním se v množství dárků a přežíráním. Považuji za dost nebezpečné používat pojem „víra“ pro mýtopoetické legendy a vánoční mýty – pak se totiž může stát, že si někdo omylem myslí, že víra v Krista je něco analogického infantilní „víře na Ježíška“ poletujícího za okny. Spíš bych dětem asi řekl, že jim něco hezkého koupíme, protože společně na celém světě slavíme Ježíšovy narozeniny. Ale možná děti podceňujeme: zdá se mi, že děti podobně jako lidé archaických kultur si do jistého věku uchovávají báječnou schopnost žít paralelně v mýtickém i „reálném“ světě. Teprve někdy ve školním věku se tato schopnost ztrácí a dospělý už umí žít jen v jednom, nebo druhém a většinou navíc od toho mýtopoetického, není-li třeba umělec, ztratil klíče.

A jak se stavíte k prolínání různých křesťanských tradic a představ, z nichž vánoční Santa je asi nejviditelnější?

Je dobré mnoho věcí poznávat a mít otevřené oči, mysl a srdce pro vše dobré, ale také vědět, kde jsem doma. Duchovní guláše, zplichtěné stylem, jímž Čapkův pejsek a kočička vařili dort, vedou jen k duchovním průjmům.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 12/2010 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 1 / nových příspěvků: 1

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace