5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Jak vnímáme čas? Rozhodují emoce

Jak vnímáme čas? Rozhodují emoce

Autor: Sylvie Droit-Volet, Sandrine Gil | Datum: 30.9.2010 | Vydání: 10/2010

Jedna hodina – pořád stejných šedesát minu. Proč nám jednou trvá celou věčnost a jindy uteče během chviličky? Právě to psychology zajímá: v čem spočívá náš smysl pro čas a jaké situace či nemoci naše vnímání času narušují? Proč nás mozek ve vnímání času občas tak klame?

Jak vnímáme čas? Rozhodují emoce

Během příjemné večeře s přáteli či ve chvílích, kdy se těšíme z přítomnosti milovaného člověka, čas utíká jako voda. Když se s přítelem hádáme nebo nás něco trápí, čas se nekonečně vleče. Naše uvažování, rozhodování, náš pohled na svět, to vše je určováno našimi emocemi. Právě ty nám umožňují vhodně se přizpůsobit okolnímu prostředí. Naše vnímání času se mění podle toho, s jakými lidmi se setkáváme, v jakém jsme vnitřním rozpoložení, jakou máme náladu. Emoce narušují frekvenci korových oscilátorů v našem mozku, a tak ovlivňují rychlost našich vnitřních hodin. Tím, že hodiny zrychlí či zpomalí, nám naznačí, zda je třeba si pospíšit, nebo máme-li naopak ještě dost času.

Na diskotéce má člověk občas dojem, jako by jeho srdce bilo v rytmu hudby. Podobně bylo dokázáno, že i rychlé pípání dokáže poplést vnitřní hodiny a zkreslit naše vnímání času. V naší laboratoři jsme zjistili i to, že pokud je člověk dostatečně empatický, jeho vnitřní hodiny se synchronizují podle rytmu hodin jeho bližních. Jinými slovy dojde k tomu, že se člověk přizpůsobí času druhého, „přejde“ na jeho čas. V přítomnosti starší osoby, která je pomalejší než my, tedy naše hodiny zpomalí a čas se natáhne. Stejně je tomu při komunikaci s malým dítětem. Matka, aniž by si to uvědomovala, přejímá jeho rytmus, mluví pomaleji, dělá pomalejší gesta. Přejímání času druhých tak představuje jednu z cest ke zlepšení sociální komunikace. Proto se také čas a řízení času nachází ve středu zájmu dynamiky komunikace.

Nejsou hodiny jako hodiny

Zmíněné vnitřní hodiny ale nejsou tytéž, které ovlivňují cyklus spánek–bdění a další pravidelně se opakující procesy v lidském těle a které označujeme jako biologické hodiny.

Tyhle vnitřní hodiny nám slouží k posouzení délky určité události nebo intervalu mezi dvěma událostmi. V každodenním životě se časovými úseky vědomě či nevědomě zabýváme neustále. Zpracovávání krátkých časových úseků (milisekundy) je zahrnuto v činnostech, jako je pohybová koordinace, rozpoznávání hlásek v řeči, vnímání hudby či vytváření rytmických pohybů. Odhad takovýchto úseků například umožňuje už novorozenci rozpoznat odlišný rytmus v hudbě či hráči tenisu upravit úder tak, aby odpálil míček zpět na protihráče. Díky hodnocení delších časových úseků (nad 1–2 sekundy) lze vytušit, jak dlouho ještě můžeme zůstat v posteli po zazvonění budíku, kdy už je potřeba zkontrolovat, jestli se koláč v troubě nepálí, či kolik máme času, abychom se na křižovatce podívali do mapy ve chvíli, kdy se na semaforu rozsvítí červená.

Podle francouzského psychologa Paula Fraisse si na úrovni tří až čtyřsekundových časových úseků začínáme ubíhající čas skutečně uvědomovat. Zpracovávání těchto časových intervalů vyžaduje zapojení četných oblastí v mozku na úrovni mozkové kůry, ale i na úrovni podkorové. Dlouhé časové úseky ke svému zpracování navíc vyžadují zapojení paměťových procesů a pozornosti. Nestačí totiž, abychom si pamatovali, kolik času již uběhlo. Musíme zároveň udržet svou pozornost soustředěnou na čas, který právě ubíhá.

Při strachu tikají rychleji

Vědci, kteří se spojitostmi mezi emocemi a vnímáním času zabývali, zkoumali zejména případ strachu. Vymysleli nejrůznější experimentální metody, které ho měly u pokusných osob vyvolávat. Při jednom experimentu se pokusné osoby nacházely na plošině, která se blížila k propasti, jindy zase měly skákat padákem nebo se ocitly tváří v tvář velkému pavoukovi, přičemž se jednalo o lidi, kteří mají z těchto zvířat panickou hrůzu. My jsme se v naší laboratoři spokojili s tím, že jsme zkoumaným osobám přehrávali nepříjemné zvuky. Ale ať už byly použité experimentální metody jakékoli, všechny výsledky potvrzují, že člověk prožívající strach nebo stres ubíhající čas nadhodnocuje – například ten, kdo trpí arachnofobií vnímá čas, po který se dívá na pavouka, jako mnohem delší, než ve skutečnosti je (a zároveň se mu zdá delší než pozorovateli, který se pavouků nebojí).

Když máme strach, zvýší se nám srdeční tep, začneme zrychleně dýchat a silně se potíme. Tyto fyziologické reakce jsou doprovázeny uvolněním dopaminu v mozku, což se následně projeví aktivací vnitřních hodin. Dopamin tedy hraje významnou úlohu jednak ve fungování vnitřních hodin, ale také v tom, jak na úrovni neuronů vznikají emoce. Představuje tak zřejmě pojítko mezi naším emoci-onálním stavem a tím, jak vnímáme plynutí času.

Automatické zrychlení vnitřních hodin způsobené strachem vychází z toho, že se náš organismus přizpůsobuje okolnímu prostředí, jak fyzikálnímu, tak sociálnímu. Když jsme ohroženi, radí nám rozum jednat co nejrychleji. Silné emoce nás tedy pravděpodobně na toto jednání připravují. Pokud se ocitneme v potenciálním nebezpečí, naše vnitřní hodiny zrychlí a subjektivní čas (doba odhadovaná naším organismem) je kratší než čas objektivní (doba naměřená na hodinkách). Vnitřní hodiny nás takto klamou právě proto, abychom mohli rychleji reagovat, v tomto případě utéct nebo se bránit.

Pokud pokusnou osobu, která je ve stresu, vyzveme, aby stiskla tlačítko na dobu pěti sekund (což odpovídá například 50 impulsům vnitřních hodin), dojde k tomu, že je pustí dříve. Spoléhá se totiž na rytmus svých vnitřních hodin, a tak pro ni tento časový úsek uplyne rychleji.

Nedostatek pozornosti, nebo horší paměť?

Když nás pohltí něco zábavného (malování, vaření či kutilské práce), máme dojem, že čas ubíhá rychle. Tento fenomén byl v psychologii podrobně zkoumán pomocí tzv. podvojných úkolů (dual-task), kdy má zkoumaná osoba posoudit dobu trvání podnětu, přičemž ale zároveň plní ještě jiný úkol. Čím více pozornosti druhý úkol vyžaduje, tím je doba trvání podnětu vnímána jako kratší – jakmile se na čas přestaneme soustřeďovat, nepočítá mozek všechny impulzy, a tak se nám čas zdá kratší.

I stárnutí vyvolává dojem, že čas ubíhá rychleji. Stojí za tím celkové zpomalení činnosti nervové soustavy, ale i to, že času již nevěnujeme tolik pozornosti jako kupříkladu v dospívání, kdy se už nemůžeme dočkat, až budeme nezávislí a budeme moci dělat, co sami uznáme za vhodné.

Pokud je čas vyplněn zábavnou činností, dochází k jeho podhodnocování. Tento vztah mezi časem a činností ale platí pouze pro činnosti současné nebo nedávné, málokdy funguje v případech, kdy si chceme vybavit, jak dlouho trvala nějaká starší událost našeho života. Délku minulých událostí si totiž často nepamatujeme. V takových případech se časový odhad nezakládá na skutečném trvání dané události, nýbrž na množství a důležitosti informací, které si pamatujeme. Čím více vzpomínek máme a čím jsou významnější, tím jako by událost byla delší. Odhad retrospektivního času je tak pouze otázkou paměťových procesů a s našimi vnitřními hodinami nemá nic společného.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 10/2010 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace