5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Je tloustnutí projevem vnitřní nejistoty?

Je tloustnutí projevem vnitřní nejistoty?

Autor: Katarína Filasová | Datum: 11.4.2007 | Vydání: 4/2007

Je hlavním důvodem nadváhy skutečně jen zvýšený přísun kalorií a nedostatek pohybu? Co když někteří lidé tloustnou proto, že jejich vnímání reality, očekávání a následně i postoje jsou jiné než u lidí s normální hmotností?

Již několik let se zabývám otázkou, zda by mohla existovat souvislost mezi nadváhou a psychikou člověka. Pokusila jsem se zjistit, zda se chování jedinců s nadváhou něčím odlišuje od lidí s normální hmotností (ve smyslu projevů navenek, nikoli životosprávy). Proč si někdo udrží štíhlou postavu bez problému a jiný to nedokáže ani s vynaložením velkého úsilí? Nemůže to souviset se způsobem, jakým zacházejí se svým osobním prostorem? Existuje vztah mezi nadváhou a schopností uhlídat hranice svého osobního prostoru?

Inspirací se mi staly zejména teorie z oblasti sociální psychologie. Psychologové Little (1965), Sommer (1969), Shaw (1983) a Sánchez (2002) hovoří o osobním prostoru jako o oblasti, která se vztahuje k tělu jednotlivce, je považována za soukromou, může být nabitá emocemi a odehrává se v ní většina interakcí s ostatními lidmi. Osobní prostor má pružné hranice, které se mění podle toho, jaké má dotyčný osobní a sociální vztahy s ostatními a jaký je účel vzájemného kontaktu. Osobní prostor je vymezen určitou imaginativní linií, jejíž překročení jinou osobou již vyvolává afektivní reakci. Člověk tedy reaguje na základě vzdálenosti druhého člověka.

Hranice osobního prostoru a souvislost s nadváhou

Jelikož osobní prostor každého z nás je jiný, i jeho vymezení, čili hranice, jsou nutně odlišné. Pokud chceme, aby ostatní naše hranice respektovali, musíme jasně označit, kde jsou. Jinými slovy, nedáme-li ostatním najevo, co se nám líbí a co ne, těžko můžeme čekat, že na to přijdou sami. Abychom mohli dát svému okolí najevo, že je nám něco nepříjemné, musíme si to sami nejprve uvědomovat - a navíc být ochotni a schopni tento pocit projevit.

Důvodů, proč o svých hra nicích s lidmi kolem sebe nekomunikujeme, může být celá řada. Někdy mohou dokonce vyústit v situaci, kdy si od druhých necháme líbit věci, které jsou nám nepříjemné, aniž bychom se ohradili; necháme je za sebe rozhodovat nebo se přizpůsobíme jejich požadavkům, se kterými ve skutečnosti nesouhlasíme. Přílišné ustupování nárokům okolí a nedostatek ohledů na sebe sama nás nicméně velmi pravděpodobně přivede k pocitům menší či větší psychické nepohody až stresu.

Právě z tohoto úhlu pohledu jsem se dívala a kladla si otázky během svého pozorování a následného výzkumu. Napadlo mě, že lidé s nadváhou možná mají tendenci své pocity nesouhlasu nebo roztrpčení nedávat najevo a tvářit se přátelsky, i když jim okolí do jejich prostoru vstupuje a jim se to nelíbí (konec konců stereotyp „spokojených a smějících se tlouštíků“ by tomu nasvědčoval). Je možné, že ve svém jednání mohou být ovlivněni například vnitřním dialogem typu: „to přeci nemůžu dát najevo, on by se urazil“, „co by si pomysleli“, „vždyť to přeci tak nepříjemné není“, a své skutečné pocity raději nevyjádří.

V praxi by to znamenalo, že jejich okolí se nedoví, co se jim líbí a co se jim nelíbí, potažmo jak svůj osobní prostor vnímají, co je podle nich v pořádku či dokonce žádoucí a co naopak není. Logicky pak jejich hranice nemohou respektovat.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 4/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace