5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Jezdím za prací

Jezdím za prací

Autor: DANIELA KRAMULOVÁ, OTAKAR PATOČKA | Datum: 3.11.2006 | Vydání: 11/2006

Pracovní příležitosti, včetně těch nejatraktivnějších, se soustřeďují kolem průmyslových aglomerací. Při přetrvávající nechuti ke stěhování, podpořené zakonzervovaným stavem na trhu s byty, mnozí lidé na pracovní týden opouštějí rodinu a vyrážejí za prací…

Na počátku rozhodnutí odjet za prací bývají zpravidla finanční důvody a touha po lepším pracovním uplatnění. Odhodlá-li se k odjezdu nedávno dospělé dítě, udělá přirozený krok k odpoutání od původní rodiny a k samostatnému životu. Poněkud komplikovanější životní situace čekají na rodinu, v níž se za prací vydává jeden z partnerů. Změny postihnou toho, který odjel, ty, co zůstali, a když si konečně zvyknou, může být při trvalém návratu zase všechno jinak. K níže popisovaným scénářům samozřejmě nedochází automaticky a nevyhnutelně, nicméně vědět o možných problémech a rizicích je užitečné už proto, že se jim dá lépe předcházet a čelit.

Někteří dojíždějící se obtížně vyrovnávají s tím, že na dálku mohou dění doma ovlivňovat ve velmi omezené míře. Čím silnější finanční tlak, tím jsou možnosti menší – bez narušení rodinného rozpočtu nelze jezdit častěji domů, ani provolat desítky minut. Taková situace může vyvolávat pocity bezmoci a neschopnosti. Mohou se objevit i v případě, že dotyčnému rodina chybí víc, než očekával. Dospět lze ovšem i ke zcela opačnému závěru. Zejména pokud se dojíždějící zbaví každodenního kontaktu s kritizujícím partnerem či věčně revoltujícími potomky.

Ten, co má dost času

Kvalifikovaní odborníci mívají mezi kolegy i nadřízenými lepší pozici než přespolní zaměstnanci s nižším vzděláním, nicméně i oni se mnohdy setkávají s „logickým“ očekáváním, že při práci přesčas a plnění časově náročných úkolů jsou právě oni těmi maximálně časově flexibilními, neboť v mimopracovní době nejsou zatíženi dalšími, například rodinnými povinnostmi. Je-li takový zaměstnanec navíc vybaven nižší mírou asertivity, počátečním nadšením do práce, případně dobrou vůlí pomoci, přáním rychle se sžít s kolektivem, „dobře se zapsat“, nebo má prostě strach, aby o získanou práci nepřišel, bez velkých protestů kývne – a precedens, z něhož se po čase těžko couvá, je na světě.

Pokud dojíždějícího pracovníka potkají problémy v domácím prostředí, může místo pochopení kolegů narazit na zlehčování či nezájem – na vlastní kůži se přesvědčí, jak v praxi funguje poznatek, že starosti běžného života, které jsou nadosah, lidé vnímají daleko intenzivněji než ty vzdálenější, které se jich přímo netýkají.

Nejde jen o přespání

Sociální status, druh zaměstnání, výše platu společně s představou, jakou částku z něj je nutné uspořit, stojí na počátku rozhodnutí, zda k bydlení hledat penzion, podnájem nebo ubytovnu. Výměna důvěrně známého rodinného prostředí za společnou ubytovnu nevalného vzhledu může výrazně zapůsobit na psychiku odloučeného pracovníka. Vše hůře snáší ten, kdo své postavení navíc vnímá jako vynucené, ponižující a bez časové perspektivy.

Ve hře jsou rovněž kontakty s ostatními ubytovanými. Bývají mezi nimi ti, jimž jde více méně o přežití do dalšího dne a po práci zamíří do hospody nebo k televizi. Jiní chodí i do kina, najdou si čas na knihu, na sport, zkrátka svému okolí signalizují, že není jen práce a cesta domů. Jsou-li na ubytovně v menšině, poměrně často se setkávají s nepochopením okořeněným narážkami a ironií. Záleží, jakých osob se sejde více, které se projevují silněji a získají vyšší vliv na místní veřejné mínění. Jednotlivec či výrazná menšina se může ocitnout v izolaci a dojde ke zhoršení vzájemných vztahů. Vzhledem k pobytu na relativně malém prostoru se ovšem jedinec spíše snaží s ostatními vyjít. A tak si časem osvojí různé typy chování – jedno uplatňuje v zaměstnání, druhé na ubytovně, třetí doma. Vést „trojí život“ může být spojeno s poměrně vysokým výdejem psychické energie, s pocitem silného tlaku a napětí.

Pobyt v určité sociální skupině a nové zkušenosti člověka ovlivňují, aniž si toho je vědom.

Mnohdy mívá významnější vliv kontakt se spolubydlícími než s kolegy v zaměstnání, byť s nimi tráví méně času. Lze tu navázat mělké vztahy i pevná přátelství, kontakty však mohou osobnost ovlivňovat i v negativním směru. Jak moc, závisí na úrovni osobnostní resilience. (Klasickým příkladem je přejímání místního slovníku a způsobů. Poměrně „náchylní“ bývají středoškoláci pobývající v prostředí osob se základním vzděláním, například mezi stavebními a pomocnými dělníky.) Ve snaze najít ve skupině rozumné místo a efektivně v ní určitý čas přežít může dojít k nevědomému přejímání názorů a postojů, k jistým posunům v systému hodnot. Mnohé odloučené po čase překvapí poznámky a výčitky partnerů typu „dříve jsi takový/á nebyl/a“, „co děláš tam, chováš se jinak“, ale i oni mívají dojem, že ten, co zůstal doma, je jiný.

Víkendové manželství

Před rozhodnutím o odjezdu za prací je vhodné společně formulovat cíl (zajistit větší finanční příjem na chod domácnosti, získat prostředky na rodinnou investici, budovat kariéru atd.). Pokud upřesnění takového cíle chybí, ukazuje se to jako poměrně rizikový faktor, jenž se na rodinným vztazích podepisuje.

V prvních týdnech si rodina zvyká na nové uspořádání, po čase se ho obvykle podaří dosáhnout a partneři přijímají víkendový typ manželství. Obě strany zjišťují, že nový systém má určité přednosti: oceňován bývá širší prostor pro uplatnění vlastních aktivit, výrazné snížení kontroly a dotazování ze strany partnera, leckomu vyhovuje, že může ve věci osobních potřeb rozhodovat podle svého. Na druhé straně tomu, co zůstal doma, narůstá počet povinností, které dříve byly rozděleny, byť většinou nerovnoměrně. Rozdělení domácích a dalších prací může být po určité době vnímáno jako nespravedlivé.

Pokud se drobné nepříjemnosti hromadí, mohou časem způsobit určitý kvalitativní zlom. Chybí-li otevřená komunikace a partneři se nenaučí sdílet své pocity a nebudou-li dostatečně upřímní, do hry vstoupí stereotypní, zjednodušené přístupy. V tradičních podobách mají podobu úvah „já dělám od rána do noci a ona si sedí doma“, případně „všechno musím zařídit sama, on to má bez starostí a ještě kritizuje“. Variant je nepřeberně. Není-li vůle situaci pochopit a konstruktivně řešit, postupně může vyústit ke vzájemnému odcizování a k takzvanému vnitřnímu rozchodu. Na penězích, kvůli nimž byla mnohdy celá anabáze podniknuta, nakonec téměř nezáleží.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 11/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace