5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Kdo neumí pomoci sobě, nepomůže ani klientovi

Kdo neumí pomoci sobě, nepomůže ani klientovi

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 2.12.2009 | Vydání: 12/2009

Mischa Nerad přišel do Holandska v osmdesátých letech minulého století. Od roku 1995 je vedoucím lékařem kliniky Centra ´45 v Oegstgeestu. Centrum ´45 je unikátním nizozemským zařízením pro léčbu obětí organizovaného násilí. „Terapeut musí vyzařovat naději, i když se klient pod tíhou válečných traumat doslova plazí po zemi,“ říká Misha Nerad.

Co je Centrum ´45 a jací lidé do něj přicházejí?

Naše psychoterapeutické zařízení pro léčbu mnohočetných a komplexních traumat je jediné svého druhu v celém Holandsku a vzniklo v roce 1973. První velkou skupinu klientů tvořili lidé poznamenaní zkušenostmi z druhé světové války a později jejich dospělé děti. Zhruba od roku 2002 se tato skupina výrazněji snižuje. Průběžně ale začínalo přibývat válečných veteránů. Nejprve z nizozemských kolonií, zejména z bývalé Nizozemské východní Indie, dnešní Indonésie. Koloniální boje následující po roce 1945, které jsou dodnes v Holandsku oficiálně nazývány policejními akcemi, představují problematickou část nizozemských dějin. Nejde jen o vojáky (celkový počet v Indonésii 205 000, k tomu ještě 30 000 na Nové Guinei na konci roku 1962), kteří byli posíláni bojovat proti místnímu obyvatelstvu, ale v letech 1945–1964 se do Nizozemska vrátila i naprostá většina Holanďanů, včetně těch ze smíšených manželství, kteří byli napadáni bojovníky za nezávislost Indonésie jako bývalí kolonizátoři, a ani v Holandsku nebyli přijímáni právě s otevřenou náručí. Včetně repatriantů z Nové Guinei se jedná o 300 000 osob. Dalšími klienty byli veteráni z Koreje, následovaní veterány z Libanonu, kam byli nizozemští vojáci vysíláni v rámci mírových misí v letech 1979–1985. Značný je počet vojáků z mírových misí v bývalé Jugoslávii. Nizozemský kontingent byl rozmístěn mj. v Bosně, vojáci byli svědky vyvraždění Srebrenice, ale podle rozkazu OSN se nesměli vojensky angažovat. Velmi mnoho těchto veteránů je kvůli tomu dvojnásobně těžce traumatizováno – jsou bičováni pocity viny, že měli zasáhnout proti genocidě, ale nesměli. Pochopitelná děsivá komplexní traumata si v posledních letech přinášejí i utečenci a azylanti. Centrum ´45 je poslední útočiště pro léčbu chronických, dlouhodobých traumat. Vidíme jen klienty, kteří prožili nepředstavitelné hrůzy a všechny předchozí pokusy o terapeutickou pomoc skončily neúspěšně. Léčíme i celé rodiny s dětmi a také humanitární pracovníky či žurnalisty a fotoreportéry, traumatizované v různých válečných ohniscích.

Může se člověk, na jehož psychice zanechaly předchozí události takové stopy, vůbec uzdravit a vrátit se do běžného života, nebo jde spíš o to, aby mohl vůbec nějak fungovat a nezabil přitom sebe ani nikoho jiného?

Obávám se, že v mnoha případech b) je správně. Nejdůležitější přitom je, aby takovému člověku terapeut dokázal dát naději na zlepšení. Klientům moc pomáhá, že zůstáváme optimističtí, že neupadneme do negativismu, do cynického odevzdání se situaci. Každé ráno v půl deváté mám například sezení s jedním psychotickým veteránem z Libanonu. Držím ho při životě jen tím, že mu říkám: myšlenky nejsou činy. A pak samozřejmě dávkou antidepresiv a antipsychotik. Při komplexní a chronické traumatizaci se obraz onemocnění ani symptomy moc nemění – když se jednou klient trochu zlepší, tak se příště zhorší. Pořád dokola. Tváří tvář podobným případům musíme jako terapeuti často svádět boj i sami se sebou. Ale dobře se nám daří klienty na sebe navázat a vzbudit v nich pocit bezpečí. Pak věří i instituci, Centru ´45 jako celku. Z kliniky, kde mohou být nejvýše rok (ale při podložené indikaci i déle), přejdou na denní stacionář, nebo na polikliniku. Terapeuty těchto oddělení sice neznají, nicméně s pocitem důvěry pokračují v léčbě.

Co vám pomáhá udržet si pozitivní přístup?

Když pomůžeš sobě, pomůžeš druhým, tak podobně to stojí už v Bibli. Péče o sebe, o kolegy, o tým, to je základ. Pak teprve je péče o klienty. Pokud to člověk nedělá, rychle vyhoří. A pak nemůže pomoci klientům. Já osobně jsem v posledních třiceti letech prošel řadou různorodých výcviků. Tím si člověk upevní svůj vnitřní svět. Za druhé potřebuji kontakt s kolegy a jejich podporu – jsme k sobě otevření, říkáme si navzájem, jak prožíváme kontakty s klienty. Za třetí, ? nebo to je možná vůbec nejdůležitější, je třeba mít dobré soukromé zázemí. Kdybych měl manželství v nepořádku, odrazí se to v mé práci. Mám stabilní vztah už 32 let, moje žena je také psychiatrička. Plus tři dospělé děti. Potřebné jsou všelidské hodnoty – hudba, umění, stimulující jiné mozkové okruhy. Vedle drobných životních radostí jsou nesmírně důležité radosti emoční, tělesné a pohybové, neboť esenciálně přispívají k dobré náladě a k prodloužení aktivního života.

Manželé mají často tendenci mluvit doma o práci. Zvlášť pokud mají stejnou profesi, bývá jejich obor silné styčné téma. Jak tohle funguje u vás?

Partneři psychiatři a terapie těžkých traumat, to je explozivní směs, zejména pokud by jeden přišel z práce pozdě večer a takové téma otevřel. Já mám téměř zásadu doma o práci nemluvit. Jezdím domů do Amsterodamu 40 km, pouštím si v autě oblíbenou hudbu a za tu dobu si pročistím hlavu a „přehodím myšlení“. Jakmile si člověk začne takové problémy nosit domů, dostane se na skluzavku a za chvíli jede jako po tobogánu. První varovný signál je, když začne špatně spát, brzy se začne nabalovat únava… Stoprocentně vypustit pracovní problémy se mi ale taky vždycky nedaří. Někdy si dělám starosti: Spáchá sebevraždu? Nespáchá? Odhadl jsem ho dobře? Nebo neodhadl? Pokud ale klape souhra v týmu, dají se takové problémy zvládat. Dbám na to, abychom měli neustále dobře spolupracující tým, abychom do práce chodili s radostí. Nemusíte mít každého kolegu vyloženě rád, ale bez spolupráce to nejde.

Jak se měří efektivita vaší práce u pacientů, jejichž naděje na úspěšné vyléčení jsou tak omezené?

S každým potenciálním klientem děláme dlouhý, tříhodinový vstupní rozhovor za přítomnosti psychoterapeuta a psychiatra. Jeden vstupní rozhovor většinou nestačí, takže vidíme klienta dvakrát. Při vstupním pohovoru si zveme také důležité osoby z klientova okolí, nejčastěji to je partner. Pochopitelně míváme často k dispozici i údaje o jeho předchozích léčbách ze všeobecné psychiatrie. Velice podrobné psychodiagnostické vyšetření je standardem. Klinika plní „last resort funkci“, jsou zde přijímáni klienti, kteří byli bezúspěšně a opakovaně léčeni jinde v psychiatrii. S každým klientem vytváříme léčebný plán, který pravidelně s celým týmem evaluujeme a pozměňujeme podle průběhu terapie. Pro léčebné cíle jsme přejali z manažerského jazyka metodu SMART – to znamená, že cíle musejí být specifické, měřitelné, akceptovatelné pro klienta i terapeuta, reálné a omezené v čase. Pokud má například klient cíl, aby jeho traumatické zážitky úplně vymizely, není to cíl přijatelný pro terapeuta. Musí klientovi upřímně říct, že to zdaleka není tak snadné. Pokud se v průběhu léčby ukazuje, že cíle dosáhnout nemůžeme, musíme si to přiznat a cíl změnit. I klient si to musí přiznat – připustit, že něčeho už nemohu dosáhnout, že jsem v něčem omezen, to bývá někdy obtížné. Centrum ´45 je zároveň pracoviště navázané na akademickou půdu, pracují pro něj dva univerzitní profesoři, psychiatr a psycholog, činí se řada výzkumů v oblasti traumat, Centrum ´45 je výcvikovým pracovištěm psychotraumatologie a psychoterapie, provádějí se supervize na různých úrovních. U všech klientů jsou periodicky odebírány baterie testů měřících jak výsledky léčby, tak spokojenost s léčbou. Součástí Centra je i Institut pro psychotrauma, který se zabývá jak výzkumem, tak přenášením poznatků a zkušeností. Centrum ´45 je dodnes jediným zařízením v nizozemské psychiatrii, které jako celek získalo visačku „nejvyšší léčebné kvality“.

Někteří psychoterapeuti preferují určitou terapeutickou školu nebo směr, jinými metodami nepracují. Jaké máte zkušenosti v Centru ´45?

Možná je můj názor zkreslený tím, že pracuji na klinice jen s nejtěžšími případy, ale každopádně mám dobré zkušenosti s kombinací terapií. Zvlášť bych chtěl zdůraznit význam těch neverbálních, například terapie zaměřené na tělo, jimž se v Holandsku tradičně říká psychomotorické. Klienti se mnohdy cítí uvězněni svými traumaty jako ve vězení, ze kterého nemohou ven. Co nedokážou říct, mohou namalovat, ukázat v interakcích zaměřených na tělo – díky tomu se mohou dostat do fáze, kdy jsou schopni ty hrůzy popsat slovy. Využíváme nejrůznější vědecky ověřené metody, například EMDR, terapie zaměřené na mindfulness, mentalizační terapie, terapie zaměřené na přenos atd. (S jednotlivými novými terapeutickými směry vás společně s psychiatrem a psychoterapeutem Mischou Neradem v příštím roce na stránkách Psychologie dnes postupně seznámíme. Pozn. red.) Než určitou metodu stoprocentně převezmeme, musíme se samozřejmě seznámit s výsledky srovnávacích studií i s tím, jaká populace klientů byla zkoumána. To ostatně platí jak pro psychoterapii, tak pro psychofarmaka. Do výzkumů totiž nebývají zařazováni klienti s komplexní tematikou, což je z hlediska výzkumníka pochopitelné. Vždycky se raději zaměří na klienta, který má jednu psychiatrickou diagnózu – pak alespoň ví, co měří. Často volíme konkrétní terapii podle aktuálního stavu klienta, v určité fázi by ho mohla některá metoda ještě více destabilizovat, v jiné fázi je prospěšná.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 12/2009

nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace