5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Láska ke krajině

Láska ke krajině

Autor: Pavla Koucká | Datum: 23.10.2006 | Vydání: 11/2006

Věčným tématem psychologie jsou lidské city a vztahy – k partnerům, dětem, přátelům i nepřátelům. Někdy též uvažujeme o vztahu lidí k věcem či obecně k majetku, o citovém poutu k domácím mazlíčkům. A co náš vztah k lesům, loukám, polím či městům?

Vypravili byste se rádi do africké savany? Nebo vám doma visí obraz zachycující poklidné jezero či říční zátoku? Evoluční psychologové vám pohotově vysvětlí, že vaše volba pramení z historie lidského rodu. Vyvinuli jsme se totiž v savaně, jsme na ni adaptovaní a proto se nám také líbí. S vodními zdroji je to podobné. Naši předkové se přednostně usazovali v blízkosti jezer a řek, které jim skýtaly nejen možnost očisty a pitnou vodu, ale představovaly i zdroj potravy – přitahovaly lovnou zvěř a v jejich okolí rostla bujnější vegetace – další zdroj jídla.

Preference savaně podobné krajiny se postupně včlenila do lidských genů, kde zůstala do dnešních dní. Dokladem této obliby jsou i současné parky, jež většinou vykazují základní znaky savanového biotopu: vizuální přehlednost, stromy umístěné buď osaměle či v menších skupinách a relativně jednolitý travnatý povrch. V souladu s výše uvedeným jsou oblíbeny vodní plochy. A když se podíváme, v jakém prostředí si staví své rezidence ti nejbohatší, kteří si mohou vybírat, zjistíme, že nejčastěji je to právě parková krajina nad řekou či u jezera.

„Voda je elementem, který prakticky vždy vzbuzuje pozitivní reakce,“ shrnuje Roger Ulrich (1993). Výjimku tvoří pouze voda asociovaná s nebezpečím (rozbouřené moře) či voda viditelně znečištěná. Ostatně jakýkoli rizikový faktor kazí naše zalíbení v krajině: vedle divoké vody to může být i velmi prudký či nepřehledný terén nebo ostré kamení. Pro určitou skupinu lidí, zejména některé mladé muže, jsou však právě takovéto prvky přitažlivé.

Krajina domácí a cizí

Kromě naší evoluční historie se však v našem vztahu ke krajině nepochybně objevuje i historie osobní. Socioložka Hana Librová používá pojem domov v krajině. Nejčastěji je podle ní tento ztotožněn s místem, v němž jsme strávili dětství. „Krajinný domov cítíme tam, kde jsme byli obklopeni a před cizím světem chráněni rodiči, sourozenci, prarodiči, tetičkami, strýci, sousedy. Ať byli jacíkoli, znali jsme je tak dobře, že jsme byli schopni jejich chování odhadnout, že byli součástí naší jistoty,“ domnívá se Librová a uvádí, že domov v krajině patří k životním jistotám, k nimž se člověk dynamického moderního života vrací ať v realitě, nebo v představách a vzpomínkách. Většina rodičů dětskou potřebu přírody intuitivně chápe. Mladí lidé zpravidla studují a pracují ve městech. V zásadě tak bývají spokojeni, oceňují množství přátel a blízkost kulturního vyžití. Těhotenství či narození dítěte ovšem bývá často stimulem k odchodu z města. „Jsem vyloženě městský typ,“ svěřuje se Jarmila. „Když ale teď čekáme rodinu, shodli jsme se s mužem, že se aspoň na pár let odstěhujeme za město. Děti potřebují zahradu a já už se taky docela těším.“ Potřebu „vypadnout z města“ rodiče většinou odůvodňují nezdravým ovzduším a nebezpečím ze strany aut. Pozitiv je však více – a pocit domova v krajině je jedním z nich. I takzvané chataření a chalupaření či navštěvování prarodičů žijících na venkově ovšem k uspokojivému vytvoření pocitu domova v krajině stačí. Přesto vnímám jisté ohrožení vztahu současných dětí k přírodě, mimo jiné na základě většího strachu dnešních rodičů o své potomky. Tam, kde si děti dříve hrály v různověkých skupinkách venku a přirozeně si tak utvářely sociální dovednosti i vztah k přírodě, jsou dnešní rodiče úzkostnější: Těžko snášejí, když své potomky nemají pod dohledem. Podporují tedy spíše hru v interiéru než venku, neřku-li kdesi za plotem. Jaké výsledky ve vztahu ke krajině a nejen k ní tento jev přinese, ukáže čas.

Pocit domova v krajině má vedle kvalitativní složky též složku kvantitativní: Vracíme-li se z Polabí na Vysočinu, cítíme dech domova, jen co se krajina trochu zvlní. Při návratu z dovolené ve vyprahlém Středozemí nám přijdou důvěrně známé a domácí již první české luhy a háje, s nimiž se uvidíme. A takový kosmonaut se zřejmě cítí doma, ať už přistane kdekoli na Zemi.

Horror silvarum

Pozitivní vliv přírody a přírodních scenérií na lidské fyzické i psychické zdraví potvrdila řada výzkumů. V přírodě odpočíváme, relaxujeme, nabíráme sílu. Přesto existují lidé, kteří taková prostředí nemají rádi a přímo se jim vyhýbají. Zejména americké výzkumy naznačují, že část lidí nevyužívá městské parky, ani když bydlí v jejich těsné blízkosti, a o rekreaci v přírodním prostředí údajně nejeví zájem většina obyvatel Spojených států amerických. Zaměstnanci amerických národních parků a učitelé ekologické výchovy si povšimli, že některé děti na výletech do přírody pociťují výrazně negativní pocity – zejména strach z lesa, obavu z divokých zvířat, z hmyzu a pavouků. Krom toho se tyto děti v přírodě lecčeho štítí a stěžují si, že jim je zima nebo horko, nadávají na déšť a špatně snášejí vítr. Jinými slovy: příroda je pro ně děsivá, nechutná a nepohodlná.

V podloží negativních pocitů v přírodě mohou být nepříjemné, či dokonce traumatizující zážitky. Živelné pohromy, napadení rojem divokých včel, hadí uštknutí, ale i prosté zabloudění v lese mohou být pociťovány jako silně nepříjemné, mohou způsobit šok, a dokonce i vyústit v posttraumatickou stresovou poruchu. Vedle přímé zkušenosti se ovšem strachu učíme i nepřímo: pozorováním či poučením. A výzkumy dokonce naznačují, že největší strach z přírodních prostředí mají právě ti, kdož mají přímých zkušeností z přírody nejméně. Odpovědnost za jejich úzkost nesou spíše prezentace hadů, hmyzu a pavouků v dětských knihách, hororových filmech a podobně. Ilustrativní ukázkou strachu z neznalosti mi přijde vyprávění jednoho kamaráda, který za svého pobytu v jedné z amerických metropolí vzal na výlet slečny z města. Když pozoroval, jak dívky s hrůzou v očích prchaly i před motýly (nevěděly, co jim „ten hmyz“ může provést), nevěděl, zda se má smát či plakat.

Psychologické výzkumy potvrzují závěry teoretické biologie v tom smyslu, že lidé jsou geneticky nastaveni tak, aby se rychle naučili strachu z potenciálně nebezpečných tvorů a situací. Strachu z hadů, pavouků, psů, malých prostor, rychle tekoucí vody, výšek, krve či tmy se naučíme velmi pohotově a jen obtížně se jej zbavujeme. Tohoto našeho sklonu s úspěchem využívá filmový i literární hororový průmysl, jakož i mediální zpravodajství stále hledající senzace, a proto přehánějící různá nebezpečí. Ale abychom nesváděli vše na média a komerci: existují i soukromé zdroje vyvolávající či posilující tyto strachy. Například jedinci pěstující adrenalinové sporty se rádi pyšní nebezpečenstvími, která prožili a s oblibou je přitom „přikrášlují“. Když si to pak všechno spojíme, jeví se najednou nad slunce jasnější, proč tolik lidí trpí různými s přírodními elementy spojenými fobiemi.

Zajímavé je, že na rozdíl od strachu z pavouků a hadů, jemuž se věnovaly stovky výzkumů, stranou badatelského úsilí stále zůstává znechucení přírodními prvky a v přírodě pociťované nepohodlí. Snad proto, že tyto pocity nejsou tak dramatické jako strach. Bixler a Floyd (1997) se nicméně domnívají, že za negativní vnímání přírodního prostředí je z větší části odpovědné právě znechucení a touha po komfortu zajištěném moderními technologiemi, než tak často opakovaný strach z hadů a dalších zvířat. Zmíněný nedostatek studií tohoto fenoménu však nedovoluje říci, do jaké míry je například znechucení při šlápnutí na hlemýždě vyvoláno vlastnostmi hlemýždě a do jaké obecnou tendencí jednotlivce reagovat takovýmito pocity.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 11/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace