5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Na rovinu... Rozhovor s Michalem Vieweghem o jeho „životě po životě“

Na rovinu... Rozhovor s Michalem Vieweghem o jeho „životě po životě“

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 31.1.2014 | Vydání: 2/2014

„Když člověk málem umře, pak už tak velký frajer není,“ říká spisovatel Michal Viewegh. Sedíme v pracovně jeho pražského bytu, na stolku složeném ze dvou částí připomínajících symboly jin a jang stojí dva hrnky s kávou, na kterou po chvíli oba zapomínáme…

Na rovinu... Rozhovor s Michalem Vieweghem o jeho „životě po životě“

Vaše zatím poslední kniha Můj život po životě se od všech předešlých dost podstatně liší: je to autentický deník rekonvalescenta po závažném, život ohrožujícím onemocnění – akutní disekci aorty. Pracoval jste na ní v době, kdy ve vašem týdenním programu měly místo pravidelné návštěvy rehabilitace, logopedie, psychiatrie, kontrolní kardiologická vyšetření. Mělo pro vás psaní také nějaký terapeutický rozměr?

Uvědomoval jsem si terapeutické účinky psaní, a vnímal jsem ho navíc jako činnost, která má smysl a takových věcí jsem moc neměl. Můj den určitě vypadal lépe, když jsem napsal tři nebo čtyři stránky, než když jsem si jen stěžoval a hledal v diáři, co budu dělat zítra. Psaní mi pomohlo lehce naplnit den, strukturovat čas. Pomáhalo mi i vědomí, že vyjde knížka – na rovinu přiznávám, že i proto, že něco vydělám a nebudu se muset bát, jak zaplatíme hypotéku. Ale jestli myslíte i na takzvanou léčivou sílu psaní, tak to bychom od literatury chtěli hodně. Ocitl jsem se v takovém srabu, který lehké terapeutické účinky psaní nemohly vyřešit.

Dostával jste spoustu dopisů a e-mailů, v nichž vám pisatelé vyjadřovali svoji podporu, ale taky se vám svěřovali s vlastními těžkými problémy. Jak jste je vnímal? Není to přece jen trochu únavné, číst stále o tom, jak se druzí trápí?

Vnímal jsem to spíš pozitivně. Mrzelo mě jen, že jsem nestačil nebo zapomínal odpovídat, protože se v tom opravdu hrozně plácám. Někam si založím vytištěný e-mail a pak ho ztratím, dopis zůstane ležet měsíc na poličce zapomenutý pod knížkama nebo nekoupím dva týdny známku… Jsem teď naprosto nespolehlivý, byť samozřejmě nezamýšleně.

Dostal jsem spoustu hezkých dopisů, kde se mi lidi otvírali, psali i o intimních věcech. Pomohlo mi to uvědomit si, že v tom nejsem sám, že přežít prasklou aortu není žádná supervýsada, která by mě opravňovala považovat se za VIP pacienta. Nahlédl jsem, kolik lidí nežije žádný dolce vita, bezpočet jich je na tom mnohem hůř než já.

Badmintonista Petr Koukal před časem mluvil o tom, že poté, co začal otevřeně hovořit o svém onemocnění rakovinou, dostával řadu fatalisticky zaměřených dopisů, v nichž se mu pisatelé snažili vysvětlit, proč ho to potkalo a co s ním osud či bůh po vyléčení zamýšlejí. Dostával jste i takové dopisy?

Takové dopisy jsem dostával taky. A s nimi tolik rad na léčení, až jsem z toho byl nervózní. Nevěděl jsem, čím se řídit – jestli mám kreslit léčebné obrázky, jít na akupunkturu, na masáže, jaká brát homeopatika, nebo jestli mám jít do přetlakové komory – což mi naštěstí doktor vyvrátil jako šílenství. Důsledkem takové inflace návrhů na léčení je nevyhnutelně frustrace – frustrace z onoho děsivého množství alternativních i klasických léčebných metod, z nichž si logicky nedokážete vybrat.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 2/2014 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace