5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Nechceme žádného nového tátu!

Nechceme žádného nového tátu!

Autor: Eva Jedelská | Datum: 30.9.2010 | Vydání: 10/2010

Ještě pět let po rozvodu rodičů je pro děti důležitější jejich vlastní, biologický otec, který od rodiny odešel, než nový matčin partner. Situace „druhých“ tatínků (vzácněji i maminek) je složitá – chtějí-li být dětmi přijati, musí zlehka našlapovat, potlačit své ego a obrnit se značnou trpělivostí.

Nechceme žádného nového tátu!

Nový tatínek, starý tatínek. Nadstandardní počet babiček. Nečekaně získaní poloviční sourozenci. Vysoká rozvodovost staví naše děti do situací, na které rozhodně nejsou připravené. A neumíme si s nimi příliš dobře poradit ani my – na zvládnutí složitých vztahů s bývalým i novým partnerem a jejich příbuznými neexistují zažité společenské normy. Není o co se opřít, každá rozpadlá i nově vznikající rodina je unikátním systémem, ve kterém je zapotřebí budovat od základu všechny vztahy, zvyky i pravidla. Včetně oslovení a neutrální, přirozeně používané terminologie. Máme snad k dispozici něco vhodnějšího než pejorativně zabarvený výraz „nevlastní táta“, „nevlastní dítě“, evokující představu něčeho nepravého, nežádoucího, zkrátka horšího? A co by teprve měla říkat taková „macecha“!

Táta mě opustil…

V České republice se každoročně rozejde přes 31 tisíc párů, což je přibližně každé druhé manželství. Pokud někdo z rozvedených partnerů uzavře manželství nové, čelí tento svazek (podobně jako v jiných zemích západní Evropy i v USA) dvojnásobnému riziku rozpadu než „prvorodina“. S každým dalším sňatkem se riziko rozvodu ještě dále zvyšuje. Skutečnost, že si jeden nebo oba partneři přivedou do nového vztahu dítě z předchozího manželství, je přitom podle statistik nepříznivým faktorem.

To, že je rozvod v našich podmínkách vnímán téměř jako norma, ještě zdaleka neznamená, že se pro zúčastněné strany stává snazším. Vždy jde o vysoce zátěžovou situaci, a to nejen pro opouštěného partnera, ale i pro toho, který si rozvod přeje. Nejzranitelnějším článkem je pochopitelně dítě. Při vzpomínkách na dětství považuje většina dospělých, kteří rozvod rodičů prožili, toto období za nejbolestivější ve svém životě. Přesně si pamatují, kdy a za jakých okolností se osudovou zprávu dozvěděli. I když má rodičovské soužití daleko k dokonalosti a nechybí v něm hádky, napětí a nespokojenost, děti si v naprosté většině případů rozvod nepřejí, nevítají ho ani v něm nenacházejí úlevu, jako je tomu u dospělých. Výjimkou jsou pouze případy, kdy se děti dlouhodobě stávají svědky či oběťmi zneužívání nebo fyzického násilí.

Hodnotíme-li psychický dopad rozchodu rodičů na dítě, musíme odlišit reakci krátkodobou a dlouhodobou (déle než dva roky po rozvodu). Krátkodobé reakce jsou zřetelnější. Zhoršení ve škole, „zlobení“, psychosomatická onemocnění, u předškolních dětí regresivní projevy. Dlouhodobé dopady jsou skrytější a zrádnější. Mnohé děti trápí pocity viny („Táta od nás odešel, protože jsem nechtěl jít do postele a odmlouval.“), úzkost z budoucnosti („Co když odejde i máma? Už se to přece jednou stalo.“) a starost o ztraceného rodiče a stesk po něm („Jak to táta sám zvládne? Vždyť si ani neumí nic uvařit…“). Některé děti nikdy rozvod vnitřně nepřijaly a po řadu let si uchovávají tajnou naději, že se rodiče přece jen jednou usmíří.

To všechno jsou okolnosti, které značně zkomplikují situaci, najde-li si osamělá matka či otec nového partnera. Jeho přijetí je pro dítě mimořádně obtížný úkol – tím horší, čím dramatičtější jsou vztahy mezi bývalými manželi.

…ale stejně ho mám rád

Výzkumy potvrdily, že nejhůře přijímají nového partnera děti mezi devátým a dvanáctým rokem. Je to vývojové období, kdy dokončují formování svých genderových rolí, současně si ale vytvářejí i model svého budoucího životního partnera – za normálních okolností je jim předlohou otec či matka. Kupodivu, kritickým obdobím není v tomto ohledu puberta. Díky rozvíjející se introspekci (schopnosti sledovat své duševní děje a podle toho odhadovat pocity jiných lidí) se dospívající dokážou lépe vžít do situace rodiče a jeho nového partnera, takže přijímají změněný stav vyrovnaněji.

Zkušenosti z poraden dokazují, že překonání porozvodových traumat a adaptace dětí na novou situaci do značné míry závisí na vzájemné slušnosti bývalých manželů, na tom, zda se dokážou obejít bez očerňování a popouzení. Pokud má dítě pocit, že se musí postavit na stranu jednoho nebo druhého rodiče, dostává se do těžko řešitelného konfliktu loajality. Rodič dítěti (a tím v důsledku i sám sobě) velmi pomůže, pokud mu přímo a výslovně dovolí, aby se zajímalo o oba rodiče současně a milovalo je.

„Předškolní i školní dítě má silnou potřebu identifikace se svými rodiči,“ píšou Zdeněk Matějček a Zdeněk Dytrych v knize Nevlastní rodiče a nevlastní děti. „Má přirozenou touhu být stejně silný, schopný, obratný jako jeho otec a něžný, milující jako je matka. Jakákoli devalvace osoby jednoho z rodičů ze strany druhého ohrožuje naplnění základních psychologických potřeb dítěte.“

O rozvedeném rodiči zkrátka jen dobře (dokonce i v případě, že se o něm objektivně mnoho dobrého říct nedá). Pro uchazeče o volné místo po boku opuštěné maminky to platí dvojnásob.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 10/2010 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace