5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Nechci mít z dětí cizince!

Nechci mít z dětí cizince!

Autor: Eva Kubová | Datum: 6.1.2009 | Vydání: 1/2009

Cestovat, sbírat zkušenosti, zdokonalovat jazyk, poznávat jinou kulturu dnešní mladé lidi láká. Když do jejich života v zahraničí vstoupí dítě, dostává všechno najednou jiný rozměr. Musejí se rozhodnout, kde je jejich „doma“.

Dnešní trend globalizace se nás snaží přesvědčit, že pojem vlast se stává přežitkem, něčím, co nepotřebujeme, a že „život bez hranic“ přináší jen samé výhody. Praxe ale ukazuje, že každá mince má svůj rub a líc. Svět již nedělí železná opona, problémy spojené s životem v cizině zůstávají, nové možností volby dokonce přinášejí další.

Opustit svou rodnou zem a vydat se za hranice svých zkušeností vždy bylo a zůstává velkou výzvou. Cizí jazyky a znalost jiných kultur jsou vysoce ceněny, a tak zejména mladší generace bývá podporována v odvaze vyjet do ciziny alespoň „na zkušenou“. Zdá se, že takovým počinem lze jen získat, minimálně do doby, než do života páru vstoupí dítě. Pak se náhle vynořují zcela nové otázky a dramaticky se mění hodnotový žebříček. To, co se jevilo rodičům jako jednoznačně přínosné, začne být často přehodnocováno. Dospělý, duševně vyzrálý člověk, který má svůj jazyk a s ním spojenou kulturu a mentalitu pevně zakotvenou, pobytem v cizině obvykle ztrátu své identity neriskuje. Zcela jiná je ale situace u dítěte, které krom nesporného obohacení zůstává vystaveno hrozbě vykořenění života na rozhraní dvou (někdy i více) kultur, přičemž ani do jedné bezvýhradně nepatří.

Příběh první: Česká rodina v Německu

Žili jsme s manželem řadu let v Německu, oba jsme našli práci svých snů, nový jazyk se stal naší přirozeností, nechyběli dobří přátelé, peníze ani dostatek volného času. V podstatě jsme nikdy ohledně toho, že jsme Češi, nezažili žádné negativní pocity. Měli jsme naopak dojem, že pro Němce platí, že pokud už cizinec, tak Čech je tou nejlepší volbou. Žilo se nám velmi dobře, a kdybychom neměli dítě, o návratu bychom asi neuvažovali. Národnost pro nás přestala hrát roli. Vždyť důležití jsou konkrétní lidé, ne místo narození.

Jenže pro dítě jsme se rozhodli a najednou se náš úhel pohledu začal přeci jen měnit. Pojmy „životní úroveň“ a „kvalita života“ byly tím, co nás velmi zaměstnávalo. Ke kvalitě života jsme s příchodem nového člena rodiny začali počítat i četnost kontaktu s babičkami nebo tolik specifický český humor. Roli hrála třeba jen prostá možnost hovořit mateřštinou kdykoli a kdekoli, bez pocitu, že právě teď je to „společensky“ nevhodné. Představovali jsme si chvíle, kdy naše dítě bude prožívat s kamarády dobrodružství „die Maus“, ke které nemáme co říct, místo nám důvěrně známého Maxipsa Fíka. Možná se řekne prkotiny. Dnes je možné cestovat, jak je libo, a „Fíka“ můžete sledovat i v Německu. Problém je jen v tom, že to asi těžko budete sdílet s ostatními…

Ve svých úvahách jsme od banálních drobností docházeli mnohem dále. Je nutno počítat s tím, že jednoho dne si náš potomek všimne rozdílů obou zemí. Dá se logicky předpokládat, že pro něj bude doma tam, kde vyrostl, tedy jinde než pro nás. Je sice pravdou, že každý emigrant potvrdí, že pojem „doma“ začne po určité době naprosto ztrácet jasné kontury a přestane se vázat na konkrétní zem, ale pokud jdeme k podstatě, cítíme, že jde o víc. V případě pokusu o totální „asimilaci“ bychom museli kalkulovat s tím, že se naše dítě bude možná jednou za náš původ stydět. Být jakkoli jiný nebývá v dětství zrovna výhodou. Jak jsme viděli na příkladu jiných rodin, v pubertě není nic trapnějšího než rodiče s východním přízvukem. Asi bychom museli bez mrknutí oka akceptovat, že si jednoho dne vezme cizinku, v Německu tedy nejspíš Němku. Bylo nám jasné, že rozhodnutí zůstat začne psát zcela nové dějiny našeho rodu.

Kolik internacionalismu unesu?

Došlo mi, že i přes to, že bych ráda dopřála svému dítěti lepší životní standard i luxus ovládání dvou či více jazyků, budu muset zvolit jinou cestu. Z těžko popsatelného vnitřního důvodu mu chci totiž dopřát i ty radosti a strasti českého člověka a případnou volbu „žít jinde“ nechat jen a jen na něm, až přijde jeho čas. Pravděpodobně každý z nás unese jen jistou dávku internacionalismu. Kde je moje hranice, jsem si uvědomila po položení fiktivní otázky: „Buď hned sbalíš kufry a odjedeš, nebo tu zůstaneš na věky a domů se už nikdy nepodíváš, co bys udělala?“ Bylo mi jasné, že bych balila ... Kdyby to šlo, ráda bych si o tom pohovořila třeba s Carlem Gustavem Jungem, možná jeho archetypy a kolektivní nevědomí v tom procesu rozhodování sehrály velkou roli. Každopádně upřímně smekám před pravými emigranty, zejména těmi z dob minulých. Neměli lehký chleba, ač jim všichni záviděli.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 1/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace