5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Nomen omen

Nomen omen

Autor: Pavla Koucká | Datum: 26.9.2006 | Vydání: 10/2006

„Jméno - znamení osudu,“ říká se. Na druhé straně však zase slyšíme: „Na jméně nesejde.“ Co si z toho máme vybrat?

„Je to tvoje, ale užívají to hlavně jiní. Co je to?“ ptá se dětská hádanka. Odpovědí je „jméno“. A v našich kulturních podmínkách také platí, že jiní vám jméno také „dají“. Příjmení zdědíme a jméno dostaneme.

„Pojmenovat nového člověka tím pravým jménem, dát mu pečeť, která jej bude provázet po všechny chvíle jeho bytí, je opravdu vážná a zodpovědná záležitost,“ uvádí Miloslava Knappová, autorka knihy Jak se bude vaše dítě jmenovat? A rodiče je berou zodpovědně: nastávající maminky diskutují libozvučnost s kamarádkami, tatínkové hledají původní významy jmen. A jak všichni chtějí pro nastávajícího drobečka jen to nejlepší, nezřídka se celá rodina rozhádá… Třeba když si maminka přeje módního Honzíka, Kubu či Tomáše, zatímco tatínek Theodor žije s představou, že jeho syn se musí jmenovat po něm. A aby toho nebylo málo, babička, vášnivá divačka telenovel, prosazuje Shona nebo Cedrika.

V diktátu paní Módy

Tu tam jsou doby, kdy jste podle jména poznali, zda dotyčný pochází z města nebo z venkova, z rodiny urozené nebo chudé. Dnešní novorozeně je jen výjimečně pojmenováno podle konkrétního světce či patrona kostela v místě jeho bydliště. Náboženské, stavovské a místní vlivy již nehrají takovou roli jako dřív. Naproti tomu současní rodiče dbají na zvukovou stránku jména, jeho obvyklost a společenskou oblibu. Též se stále bere zřetel na původní význam jména a udržovány jsou i některé rodinné zvyklosti.

„Jsou rodiny, které v duchu zakořeněné tradice pojmenovávají prvního syna jménem Jiří a dcera se stává Marií, takže se jedno tradiční jméno udržuje z pokolení na pokolení…“ uvádí ve své knize Knappová. Někdy se přitom nevolí totéž jméno, ale jméno příbuzné, odvozené ze stejného základu: třeba po otci Radovanovi syn Radek či po babičce Marii vnučka Mariana. Zdrojem inspirace přitom nemusí být pouze rodič či prarodič, ale i někdo další. Důvodem bývají sympatie rodičů k osobě i jménu dotyčného jakož i motivy zištné - vedoucí například k volbě jména „bohaté tetičky z Ameriky“. Jiní rodiče zase naopak dbají na to, aby každé dítě dostalo své vlastní, nové jméno, odlišné od jmen ostatních členů rodiny.

I jmen se týkají módní vlny. Dnes jsou například v kurzu Terezky a Honzíci, před sto lety to byly Marie a Josefové. A projevuje se i současný celosvětový zájem o jména židovská (Joshua, Noe, Sharon, Rebeka…). Zejména rodiče se základním vzděláním se nechávají diktátem módy lehce strhnout. Jejich ratolesti se těší jménům po domácích a zvláště zahraničních sportovcích, zpěvácích či politicích. V minulosti se tato tendence projevila například na oblibě Jana v našich zemích - vyvolané ohlasem Jana Husa a Jana Žižky. Na rozšíření jména Jiří měl zase podíl král Jiří z Poděbrad, Václav se šířil díky oblibě patrona české země knížete Václava… Opačně pochopitelně působí negativní osobnosti dějin - po druhé světové válce například zcela propadlo jméno Adolf. Též osobní zkušenost s blízkými lidmi ovlivňuje naše preference jmen - v pozitivním i negativním smyslu.

„Vzpomínám na muže, který prohlašoval, že má na partnerku jediný požadavek - nesmí se jmenovat Jarmila. Tak se totiž jmenovala jeho první žena. Bylo to prý peklo, nikoli manželství,“ vypráví Tomáš Novák, psycholog manželské a rodinné poradny v Brně.

Honzík nebo Rolf

Jiné rodiče módní jména naopak odpuzují. „Připadá mi, že dnešní otcové a matky nemají moc fantazie, a proto všude kolem nás běhají samí Honzíci, Tomáškové nebo Jany a Terezky. Já jsem ráda, že mi rodiče ještě v komunistických podmínkách vybrali jméno Ellen, i když ho museli velmi tvrdě obhajovat. Jsem na to jméno hrdá a vůbec mi nevadí, že musím občas objasnit, jak se píše. Proto jsme s manželem vybrali pro našeho syna jméno Jannick (Janýsek, Nick, Nicky),“ svěřuje se paní Ellen. Podobný názor má i Lenka: „Náš rarášek se jmenuje Simon a já jsem moc ráda, že jsme si tohle jméno před okolím i blízkými obhájili. Zdá se, že už si všichni zvykli a já jen doufám, že Simonků nebude brzy plno. Vím o čem mluvím, na základní škole jsme byly ve třídě čtyři Lenky…“

Sejde-li se ve škole či ve školce větší počet dětí téhož jména, ztrácí toto svou základní, identifikační funkci. Děti navíc mohou trpět i proto, že jméno je součástí jejich vytvářející se identity -a skutečnost, že se i další holčička jmenuje Janička, pociťují jako ohrožující.

Zdálo by se tedy, že je rozhodně lépe vybrat dítěti jméno neobvyklé. I to má však svá úskalí. Často bývá například těžké se na něm shodnout. Nastávající maminka Míša si na rodině.cz stěžuje: „Nedávno jsem tady slízla několik kritik od mamin, že Beny (Benedikt) je jméno pro psa. A to nemluvím o tom, co jsme si vyslechli od příbuzných. Když tak syna pojmenujeme, jsme prý nezodpovědní rodiče, je to jako by byl nechtěný a my mu chtěli ublížit… Byly chvíle, kdy jsem byla z těch řečí zoufalá a říkala si, že dám nějakýho Honzíka nebo Jakoubka…“

Jména běžná jsou tedy často volena jako kompromis. Dále pro ně mluví tradice, inspirace v okolí a nejspíš i libozvučnost. O v současnosti druhém nejoblíbenějším mužském jméně Tomáš se maminky například vyjadřují: „Tomáš je moje nej nej jméno, znám jednoho tříletého a ten je rozkošnej, tak možná proto. Navíc se mi hrozně líbí Tom.“ „Prostě Tomášci jsou nejlepší, na to přijdete rychle.“ A do třetice: „I já si myslím, že Tomíci jsou nejlepší. Jednoho 33letého mám doma - podle fotek z dětství to bylo velké blonďaté a modrooké dítko. Tak jsem chtěla malého juniora…“

Osvědčenou metodou, jak se dozvědět něco o lidském myšlení, je podívat se, jak si lidé myslí, že přemýšlejí bytosti nelidské, ať už reálné či smyšlené… Podívejme se tedy, jak o svém jméně 2X4B-523P uvažoval android Kryton v populárním seriálu Červený trpaslík: „Popravdě se mi moc nelíbí 2X4B. Je to dost hloupé křestní jméno. Ale mohlo by to být i horší. Kdysi jsem znal androida… 2Q4B - ubožák malý!“

Libozvučnost tedy není zrovna objektivní záležitost - jméno, které někomu přijde milé a něžné, se jinému vůbec líbit nemusí. Na druhou stranu zde určité tendence přece jen jsou. Engelbert nebo Torkvát zní většině našinců méně libozvučně než Jiří nebo Milan. Někdy rodiče ke jménu naláká libozvučná domácká podoba jména, jindy je zase odradí obava ze škodolibé vynalézavosti budoucích spolužáků jejich potomka: posměšky typu Deniska-teniska, Esterka-hysterka či Alicepalice, mohou citlivé dítě hluboce zraňovat.

Důležité též je, aby jméno ladilo s příjmením. Je-li mezi nimi významový rozpor, může to působit komicky - jako například Lev Králíček nebo Bořivoj Slabý. Typicky česká příjmení je lépe doplňovat českými jmény, tím spíš, znějí-li poněkud legračně. Houžvičkovi bude asi lépe se jménem Petr než Vilibald, a k Vocáskovi doplňme raději Jan než Pantaleon.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 10/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace