5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Potřebujeme ještě vzory?

Potřebujeme ještě vzory?

Autor: Kateřina Rodná | Datum: 31.8.2011 | Vydání: 9/2011

Neustále slyšíme, jak je třeba podporovat individualitu každého člověka. Má tedy dnes ještě vůbec smysl mít nějaký životní vzor a chtít se mu podobat? Nebo roli vzorů převzaly mediální hvězdy a idoly ze světa profesionálního sportu a showbyznysu?

Není to tak dávno, kdy bychom na otázku, jestli ke svému životu potřebujeme nějaký vzor, z mnoha směrů dostali překvapivou odpověď: samozřejmě, že nepotřebujeme. Naopak. Ještě v devadesátých letech jsme se mohli setkat s názorem, že čas vzorů je dávno za námi. Ten, kdo chce být jedinečnou osobností, je ke svému vývoji nejenže nepotřebuje, ale musí je dokonce odmítat, a oprostit se tak od všeho, co ho hrozí deformovat.

Je to vlastně paradoxní názor. Vždyť začteme-li se do pamětí významných osobností, dřív nebo později vždy narazíme na zmínku o někom, kdo pro ně byl vzorem, komu se chtěly vyrovnat.

Poválečná doba všeobecně přijímaným vzorům nepřála. Svět se rychle změnil a včerejší příkladní hrdinové se přes noc stali oficiálními nepřáteli. Jiní své hrdinství zastínili dalšími činy a oficiálně předkládané příklady měly k následováníhodným osobnostem daleko.

Konec šedesátých let zasadil autoritám další ránu. Na Západě se mládež obracela proti všemu, co bylo svaté předcházející generaci, a ve svém zápalu bořila hodnoty hlava nehlava. Vzorem už neměl být skutečně nikdo, v extrémních případech ani rodiče nebo prarodiče, pokud mělo dítě tu smůlu, že vyrůstalo v nějaké formě komuny. Následky zboření všech mýtů, ale i hodnot a orientačních autorit se v té či oné podobě projevují u této generace dodneška. A to včetně vážných psychických problémů lidí, kteří vyrůstali „svobodně“ právě v těch zmiňovaných komunách. Zpochybňování významu vzoru z řad pedagogů bylo jen dalším pokračováním.

Jeden vzor nestačí

Vzor je osoba, přesněji řečeno obraz osoby, kterou obdivujeme, milujeme, které se snažíme vyrovnat či přiblížit. Může být skutečná i smyšlená, člověk žijící i někdo, kdo žil před tisíci let. Obdivovat můžeme celou osobnost, ale stejně tak si můžeme vážit některého rysu, vlastnosti – houževnatosti, síly, moudrosti, laskavosti, inteligence či třeba smyslu pro humor. Vzor, který si volíme, trvale ovlivňuje naše postoje, hodnoty, způsoby vnímání světa, zpracování zkušeností, spolurozhoduje o našem chování a jednání.

Vzory si obvykle nevybíráme úplně vědomě. Konkrétní člověk nás něčím oslovuje, snad je nám v něčem podobný, a proto je pro nás přitažlivý. Kromě nevědomě volených vzorů si ale v některých životních etapách vybíráme cíleně. To se týká hlavně dospívání, kdy se snažíme být zralejší, než jsme. Hledáme symboly, které bychom si přisvojili, jež by našemu okolí jasně ukázaly, kam patříme, v co věříme a s čím se identifikujeme. Proto ta zarážející uniformita skupin pubertálních dítek – zatím nejde o podtržení vlastní jedinečnosti jako takové, ale o odlišení se na základě příslušnosti k nějaké skupině s jasně čitelnými symboly. Rodičům zřejmě nezbývá než tiše doufat, že si potomek zvolí nějakou životu nepříliš nebezpečnou orientační skupinu.

Tak, jak se vyvíjíme my sami, mění se postupem doby i naše vzory. V dětství jsme obdivovali tatínka, později staršího sourozence, pak mladíka ze sousedství, který dokázal rozebrat a někdy i složit motorku, trenéra a nakonec, když jsme se stali sami rodiči, možná i mladíkova otce, který to se svým technicky zdatným synkem vydržel. Držet se celý život jednoho vzoru by nám neprospívalo. Řečeno s Erichem Kästnerem: „Musíme mít víc příkladů, abychom se nestali parodií jednoho jediného.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 9/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace