5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Proč se opičíme?

Proč se opičíme?

Autor: The Beastess | Datum: 4.10.2016 | Vydání: 10/2016

Znáte to: někdo zívne, a za chvíli zívá celá třída. Známá herečka si ostříhá vlasy – a za pár týdnů jsou na kluka všechny paní a dívky. V tomto díle seriálu „Proč“ si povíme, proč a jak se u lidí vyvinul sklon k napodobování.

Proč se opičíme?

O tzv. opičení často uvažujeme v převážně negativním smyslu. „Neobkresluj!“ zaškaredí se na svou kamarádku už holčička v mateřské škole. Mládež, která si propichuje nejmenované části těla po vzoru svých mediálních idolů, považujeme za nezralou. Ženy kopírující poslední módní trendy máme za povrchní fifleny bez vkusu. Papouškuje-li někdo průhledné lži oblíbených politiků, pomyslíme si něco o mdlém rozumu. To my, lidé inteligentní a uvážliví, si na vše utvoříme vlastní názor a oblékáme se zcela originálně bez ohledu na módní vlny.

Vůbec si při tom neuvědomujeme, že onen „vlastní názor“ jsme také už kdesi slyšeli (byť, pravda, z lepších zdrojů) a že náš „originální styl“ se nosil už před 30 lety a my si ho pamatujeme z časopisů po babičce. Vlastně všechno, co děláme, už jsme někde v nějaké podobě viděli či slyšeli: náš vlastní, tedy originální, bývá maximálně způsob, jakým si to všechno již viděné, slyšené atd. dáme dohromady a co jsme z toho schopni vyvodit. Jedince, kteří jedno nebo druhé dělají vskutku nečekaným způsobem, tj. jsou schopni originální syntézy či abstrakce (vynálezci, umělci, udavatelé trendů apod.), obvykle považujeme za hlavní motor vývoje lidstva. Není to ale až tak úplně pravda.

Kdyby se totiž objevy oněch kreativních mozků nepředávaly dále doslova geometrickou řadou, nebyly by nám během vývoje k ničemu. Ve skutečnosti nikoli samotná schopnost inovace, nýbrž k dokonalosti dovedené „opičení“ nás jako lidstvo odlišuje od ostatních tvorů – a dokonce i od opic. Umožňuje nám to vysoce rozvinutá schopnost empatie a vzájemného „čtení myšlenek“ neboli tzv. sdílení společných záměrů (shared intentionality).

Empatie

Empatie je schopnost představit si, co cítí a prožívá někdo jiný, a zachovat se podle toho.

Jak to dokážeme? Pozorujeme-li druhou osobu, aktivují se v příslušných oblastech mozku tzv. zrcadlové neurony. Vidíme-li na někom známky bolesti, aktivuje to zrcadlové neurony v našich vlastních centrech pro bolest; pohyb vyvolá odezvu v zrcadlových neuronech motorických (pohybových) oblastí, náladu zrcadlíme v různých částech „pocitového mozku“ (limbického systému) atd. Toto zrcadlení spustí v našem vlastním těle vegetativní reakce, tj. automatické procesy, nad nimiž nemáme vědomou kontrolu, jako je činnost srdce, cévního systému, trávicího traktu a dalších vnitřních orgánů odpovídajících příslušným pocitům – strach nám rozbuší srdce, při znechucení se nám zvedne žaludek – doslova tak, jako bychom tyto stavy sami prožívali.

Jako vodítko nám slouží výraz tváře, mimika, gesta, tón hlasu, postoj těla a další vnější projevy. Díky zrcadlení nejenže se začneme cítit jako pozorovaná osoba, ale často ji začneme napodobovat i chováním: opětujeme úsměv nebo si nevědomky upravíme vlasy stejně jako náš partner v rozhovoru. Nejnápadnější je to u lidí, mezi nimiž vládne silné citové zaujetí (mezi matkou a dítětem, u zamilovaných apod.). Zrcadlení je ale patrné i u členů širší rodiny, v pracovních kolektivech a všude tam, kde je důležité, aby lidé spolu navzájem vycházeli. Emoce jsou doslova nakažlivé – časem se v každém mikro-prostředí vytvoří jakási „kultura“, jejíž členové sdílejí nejen pocity a nálady, ale i nepsaná pravidla chování, hodnocení toho, co je správné, hezké, žádoucí, a co naopak nepřijatelné.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 10/2016 nebo v On-line archivu.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace