5000
Kurz jako dárek Ročník 2014 Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Psychoterapeutické konverzace: obrat ke vzájemné spolupráci

Psychoterapeutické konverzace: obrat ke vzájemné spolupráci

Datum: 2.12.2009 | Vydání: 12/2009

Konzultace vedená odborníkem na lidský život se mění do podoby přirozené konverzace dvou lidí, kteří se snaží společnými silami rozluštit nastolené dilema. Za touto nenápadnou charakteristikou se skrývá hluboká a převratná změna v psychoterapii.

Určitě se vám už stalo, že v běžném rozhovoru s přítelem, známým, ale i neznámým zazněly věty, které vám na dlouhou dobu utkvěly v paměti, o kterých jste usilovně přemýšleli, a to přemýšlení nakonec vedlo k tomu, že jste něco významného udělali. Například jste se konečně odhodlali k pravidelnému rannímu cvičení, omezení kouření, k rozchodu s partnerem. Anebo vám někdo naopak řekl: „Víš, jak jsi mi posledně řekla, že …“ nebo „když jsme minule mluvili o tom a o tom …“ – „…tak jsem se potom rozhodla a udělala to“. Z takových obyčejných konverzací se stávají neobyčejná setkání vedoucí k rozsáhlým změnám v životě člověka.

Americká psychoterapeutka Harlene Andersonová začala takovýmto konverzacím říkat transformativní a společně se svým kolegou Harry Goolishianem se od počátku sedmdesátých let minulého století zajímali o to, co je na těchto rozhovorech – ať už se odehrávají doma, na ulici nebo v pracovně terapeuta – zvláštního. Odpovědi hledali jednak v rozhovorech se svými klienty, kolegy, přáteli a jednak v četbě filozofických a teoretických textů z různých vědních oborů. Výsledkem jejich úvah byly postupné změny v pojetí psychoterapie, kdy začali klást větší důraz na vztah, na vzájemné porozumění, na společné hledání možností. Psychoterapeutická konzultace vedená odborníkem na lidský život se začala postupně měnit do podoby přirozené konverzace dvou lidí, kteří se snaží společnými silami rozluštit nastolené dilema. V základu této „obyčejné konverzace“ však stojí zásadní zlom a obrat v teorii i praxi psychoterapie.

Kdy začne „skutečná“ terapie?

„Sluší vám to. Máte nový účes, že ano?“ ptá se terapeutka klientky, když ji přivádí od vstupních dveří do konzultační místnosti. „Jo, byla jsem včera u kadeřníka… ale vy máte také něco s vlasama, nebo se mi to zdá?“ opětuje klientka otázku, zatímco usedá na pohovku. „No, jenom nový odstín barvy, už to chtělo nějakou změnu… do jakého kadeřnictví vlastně chodíte? Vypadá to jako dobrá práce…“ zajímá terapeutku. Klientka sděluje název kadeřnictví a přidává k dobru historku, jak ji tam vezl její přítel a potom na něj musela přes půl hodiny čekat, protože se zasekl s kamarádem v baru. Sedím vedle terapeutky a čekám, kdy začne psychoterapie. Čekám, že terapeutka v určitou chvíli řekne něco jako: „tak, teď vážně…“ nebo „takže můžeme začít?“ ale k ničemu takovému nedojde. Terapeutka jemně a citlivě reaguje na to, o čem mluví klientka, a ta na přeskáčku hovoří o problémech ve vztahu se svým přítelem, o své snaze získat zpátky dítě, které jí bylo nedávno odebráno, o své zálibě v karaoke, o předčasné dospělosti kvůli těhotenství v 17 letech. Terapeutka ji nechá přeskakovat, doptává se na věci, které ji zajímají, obdivuje to, co je obdivuhodné, snaží se porozumět tomu, čemu nerozumí. Často zapojuje do konverzace také mě, nechává mě položit otázku nebo vyřknout postřeh. Je to na jednu stranu přirozená situace v běžném rozhovoru, na stranu druhou poměrně neobvyklá situace v psychoterapii: zvlášť když vezmeme v úvahu exotický vzhled terapeutky původem z Pákistánu, silný texaský akcent klientky z chudé části Houstonu a můj evropský styl s krkolomnou, česky znějící angličtinou. Svědkem a účastníkem této běžné-neběžné situace jsem se stal krátce po svém příjezdu do Houston Galveston Institute, který Harlene Andersonová před více než třiceti lety společně s Harry Goolishianem založila a kde stále provozuje soukromou praxi. Dochází sem klienti na psychoterapii (ať už z vlastní vůle a za vlastní peníze nebo z rozhodnutí některé instituce, která jejich konzultace platí), studenti zde absolvují krátkodobé i dlouhodobé odborné praxe, pořádají se tu kurzy a školení, setkání výzkumníků psychoterapie a čas od času přijede nějaký zahraniční návštěvník a jako já se stane součástí vztahů založených na spolupráci, lépe řečeno na vzájemném propojení dvou a více lidí a společném hledání nových možností. Anglický termín collaborative, jakým Andersonová svůj přístup nazývá, má totiž ještě o něco silnější význam než české slovo spolupráce. Zkrátka lidé, psychoterapeuti i klienti, tady dělají všechno spolu.

Spolupracující terapie jako zásadní obrat

Možná jste nabyli dojmu, že v tomto způsobu psychoterapie vlastně nejde o nic zvláštního a že podobným způsobem pracuje mnoho psychoterapeutů jakéhokoli zaměření: vždyť o vztah a porozumění jde nakonec v každém přístupu. Spolupracující psychoterapie však byla vystavěna na zásadním obratu, který se odehrál nejen v psychoterapii a psychologii, ale i ve filozofii a sociálních vědách. Jde o obrat srovnatelný s přechodem od individuální k rodinné terapii nebo od rodinné terapie k systemickým či narativním směrům. Andersonová vyšla ze současných teorií, které jsou často řazeny k postmodernímu hnutí a které zpochybňují dosavadní představy o tom, jak vzniká poznání, změna a jak je utvářena identita člověka. Teoretici jako R. Rorty, G. H. Gadamer, M. Bachtin, K. Gergen nebo J. Shotter obracejí pozornost k procesům, které se odehrávají mezi lidmi, v jejich vzájemných interakcích, v dialogu a dospívají k závěrům, že právě v těchto žitých procesech dochází k utváření významu, poznání i lidského self a pouze na této úrovni se mohou odehrávat změny. Andersonová s Goolishianem tímto způsobem přeformulovali celý koncept a samotnou myšlenku psychoterapie.

Terapie je podle nich dialogická konverzace: „…tvůrčí proces, při němž vznikají nové významy… a jsou tímto procesem vzájemně vytvářeny,“ říká Andersonová. Cíl terapie potom nespočívá ve vyřešení problému, ale spíše v jeho rozpuštění, které se odehrává v jazyce. Klient zkrátka přestane vnímat to, co bylo dříve „problém“, jako něco tíživého, dokáže se na to podívat z jiné perspektivy a zároveň začne vidět nové možnosti pro své budoucí jednání. To přímo souvisí s rozvojem síly k jednání (angl. self-agency), jejíž růst je mimo jiné důsledkem a cílem dialogických konverzací.

Výrazným prvkem jejich přístupu je tzv. neexpertní postoj, ve kterém se terapeut vzdává své domnělé odbornosti na lidský život a přenechává tuto odbornost klientovi. Sám je potom v pozici „zkoumajícího“. Snaží se dozvědět co nejvíc o životě druhého, o jeho příběhu a pohledu na svět, čímž podporuje svůj i klientův vnitřní dialog a jejich vzájemný vnější dialog. Odbornost terapeuta spočívá ve vytváření a facilitaci dialogického prostoru, který si můžeme představit jako podhoubí, ze kterého mohou růst nové významy a možnosti jako houby po dešti.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 12/2009

nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Výroční konference Test: Sova nebo skřivan? Škola komunikace