5000
Kdo mi vypnul mozek? Audioteka.cz Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Nová Psychologie dnes

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Stará láska nerezaví?

Stará láska nerezaví?

Autor: Matyáš Zrno | Datum: 27.9.2017 | Vydání: 10/2017

Odkdy vlastně víme, že stará láska nerezaví? Oficiálně od roku 1852. Tehdy toto přísloví poprvé uvedl F. L. Čelakovský ve svém Mudrosloví národu slovanského ve příslovích. Původní latinské přísloví známe ale už ze středověku (láska, která zestarala, se změnit neumí). I kdybychom ale přísloví neznali, tak skoro není člověka, který by alespoň o nějaký příklad nerezavějící staré lásky ve svém okolí nezavadil.

Stará láska nerezaví?

Drsný happy end

A i kdyby náhodou ne, bulvární tisk nám nabízí pravidelnou dávku těch nejromantičtějších příběhů o setkání po letech: „Ve školce slíbil, že si ji vezme, slib dodržel!“, „Milovali se už na střední, vzali se po 64 letech…“ Realita je samozřejmě obvykle drsnější, jak o tom svědčí i asi celosvětově nejznámější příběh jedné nerezavějící staré lásky: příběh následníka britského trůnu prince Charlese a jeho současné manželky Camilly Parker Bowlesové. Vzali se po třicetiletém intermezzu, během něhož se oba stihli rozvést a Charles ještě ovdovět. Dvouletý vztah mezi lety 1971–1973 se ukázal v jejich životech jako určující. Happy endu ale předcházelo několik desetiletí sporů, osobních tragédií a skandálů, které sledoval celý svět. Láká to k jednoduchému názoru: Lidé jsou starší, zkušenější, často tvrdě otlučení životem, a vyvarují se tudíž minulých chyb. Nejsou také vystaveni nepříznivým okolnostem, jako když byli mladší (ať už to byla nepřízeň okolí, nutnost odstěhovat se za studiem, dříve povinná vojenská služba či v případě prince Charlese nevůle královny). Doktorka Nancy Kalishová z Kalifornské univerzity v Sacramentu na toto téma provedla mezi léty 1993–1996 výzkum na tisícovce lidí, kteří se k sobě vrátili po alespoň pěti (obvykle ale výrazně více) letech. Většinou šlo o páry, které vyrůstaly ve stejném městě a do svého dvaadvacátého roku spolu alespoň jeden rok měly známost, která obvykle skončila vlivem vnějších okolností. Zjistila, že necelé tři čtvrtiny účastníků zůstaly s nově nalezeným partnerem a prakticky totožný počet jich to označilo za emočně nejintenzivnější zážitek v životě. A antropoložka Helena Fisherová pro server Quartz dodala důvody: „Lidé toho o sobě už dost vědí, a jak léta plynou, máme tendenci pamatovat si jen to dobré a to špatné potlačovat.“ A nezapomínejme ani na to, že se starou láskou ze střední školy je to trochu jako s nějakým mentálním elixírem mládí: jako kdybychom se vrátili v čase zpět a omládli a bylo nám zase osmnáct (to s sebou ovšem nese i nechtěné riziko toho, že se v padesáti začnete chovat zase jako puberťák…).

Ne vždy to ovšem vyjde. Tenista Radek Štěpánek takhle skončil s bývalou světovou jedničkou Martinou Hingisovou: „S Martinou jsme se znali odmalička. Hrávali jsme spolu proti klukům. Bylo to něco strašně zvláštního a zároveň i hezkého. Měli jsme se rádi už jako děti, ale tehdy to bylo platonické. To, co jsme spolu prožili v dětství, nás tak nějak drželo furt u sebe a trošku nás to i tak přitahovalo.“ Vztah ovšem vydržel jen dva roky. Vztahový terapeut Jeroným Klimeš se nediví: „Pravidlo ‚stará láska nerezaví‘ platí bohužel nejen u romantických citů, ale i u alkoholismu, schizofrenie či bulimie a jiných poruch. Máme v mozku vyšlapané cestičky, po kterých běháme dlouhá léta, a zvyk je zkrátka železná košile. Ano, staré zvyky i zlozvyky snadno recidivují.“ A jeho statistika úspěšnosti není zdaleka optimistická: „Obnov vztahu po pauze delší než jeden rok je poměrně málo. V mé databázi je to okolo 1–2 %. Důvodem jsou právě naše zlozvyky a špatné vlastnosti, které také nerezaví.“ Pokud je to ale na dobré cestě, radí neztrácet čas. „Je třeba potlačit všechny pocity křivdy a své zbytnělé ego a obnovu vztahu urychlit a rychle dělat rozhodnutí: nastěhovat do společného bytu a neprotahovat zkušební období, aby se dále vztah dále nepřechodil.“

Doba facebooková

Statistika Nancy Kalishové je dnes už trochu zavádějící. Vznikla v předinternetovém věku v USA, tedy v zemi se snad největší mobilitou obyvatel. To znamená, že kdo chtěl vyhledat svoji dávnou lásku, musel tomu obětovat poměrně značné úsilí, a tedy asi opravdu cítil, že mu to za to stojí. „Sehnat v té době potřebný kontakt znamenalo obvykle nutnost zjistit si adresu či telefonní číslo od přítel či příbuzných. To fungovalo jako docela dobrý filtr. Pokud si jdete pro číslo k otci své staré lásky, asi byste měl být svobodný a působit tak, že to myslíte opravdu vážně.“ Rozdílný byl i věk. Tehdy se celá situace týkala nejčastěji čtyřicátníků (i když nejstaršímu účastníkovi průzkumu z roku 1996 bylo neuvěřitelných 95 let). O deset let později už to byli většinou třicátníci. Dnes stačí několik kliků na internetu a máte slušnou šanci, že zjistíte, kde vaše dávná láska, spolužačka z gymnázia, žije a co dělá. A protože příležitost dělá zloděje, můžete prostě jen tak zkusit ji kontaktovat.

Podle průzkumu z roku 2006 polovina respondentů, kteří skončili u své bývalé lásky, žila ve šťastném manželství. Kalishová proto doporučuje opatrnost. „Je to emocionálně náročné. Máte společné vzpomínky, známé, začne vás to svádět k přemýšlení, co by kdyby… kde bych byl nyní, kdybychom spolu zůstali. A zpočátku nevinná konverzace nemusí skončit jen u klávesnice.“ A většinou to končí obvyklým scénářem: jeden chce stávající vztah ukončit a (znovu)začít nový, druhý chce raději uchovat stávající vztah. Může to končit i stalkingem, snahou rozbít manželství atd. Facebook samozřejmě nemůže za nevěru, ale jak varuje Kalishová, usnadňuje počáteční kontakt a je zrádný v tom, že to ze začátku vypadá všechno tak nevinně. Tak nevinně, že řada lidí svého partnera zpočátku s klidným svědomím o všem informuje. Jde přece jen o spolužáky nebo dávnou lásku z pravěku, teď už jen kamarádku…

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 10/2017 nebo v On-line archivu.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Výroční konference Škola komunikace