5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Ve škole: šikana, nebo jen škádlení?

Ve škole: šikana, nebo jen škádlení?

Autor: Michal Kolář | Datum: 2.2.2010 | Vydání: 2/2010

Ve své poradenské praxi se stále setkávám s tím, že při problémech v dětském kolektivu si pedagogové, rodiče i děti odmítají přiznat, že stojí před šikanou. Je to jen škádlení, říkají. Důsledky této nepřipravenosti mohou být tragické.

Páťák Tomáš se doma svěřil, že si z něj spolužák Pavel utahuje kvůli jeho příjmení Fous. Často se schválně před Tomášem drbe na bradě a předvádí, že se drbe ve vousech. Cokoli se stane, bezdůvodně komentuje tím, že to udělal Fous. Vysloví-li učitel Tomášovo jméno, Pavel se začne smát. Vymýšlí zkratky a slova, jimž se smějí i ostatní („fousíkjú“ v narážce na ICQ, foussešit, fousžidle). Když v družině zazvoní telefon, Pavel s předstíraným úlekem vykřikne: „Fous vychází z hrobky“ – naráží tím na rodinnou hrobku Fousových na místním hřbitově.

Tomášův otec požádal třídní učitelku o schůzku – dozvěděl se však, že se jedná jen o běžné škádlení. Potvrdila to i psycholožka, která má Pavla v péči. Podrobnější informace ukázaly, že Tomášovi již delší dobu ubližuje skupinka tří chlapců, v čele s Pavlem, jimž se nedokáže bránit. Ostatní se tomu smějí a jeho to hodně trápí. Ráno ho bolí břicho nebo hlava a nechce jít do školy.

Prvnáček Honzík, chlapec s mimořádným nadáním, se začal doma připočůrávat a chvílemi koktat. Odmítal se svlékat a bál se koupat. Zhasínal v koupelně. Když ho matka myla, všimla si modřin v podbřišku. Zeptala se, co to je. Odpověděl: „Neptej se.“ Při rozhovoru nad fotografiemi spolužáků se prořekl, že mu jeden z nich ubližuje. Nato se zeptal, co je to šikana. Pak začal vyprávět: „Karel, Jirka a Petr mi cucají pindíka, kopají mi do něj a plivají mi na něho. Lukáš se vysmrká do kapesníku a namatlá mi to na něj. Ríša mě drží, má velkou sílu a svléká mě. Ti stejní kluci mi nedovolují vykonat potřebu, a když to nevydržím, musím čůrat na zem. Rozevírají mi půlky a dívají se mi do prdelky. Dále chtějí peníze, berou mi svačinu a hrabou se mi v tašce a berou mi věci. Musím to vydržet, protože jsem nejmenší.“

Když matka informovala ředitele, prohlásil, že je to podle literatury normální chování a nemá smysl to zveličovat. Škola to zvládne sama a obracet se na někoho zvenku nemá smysl. Matka s ním nesouhlasila a na to jí ředitel řekl, že je to její vina, protože její syn je sociálně nepřipravený, nekolektivní a nesamostatný. Podle jeho názoru si všechno vymyslel podle toho, co našel doma na internetu.

Nevidím zlo

Úhybnému manévru, jímž se šikana přeformuluje na dětské škádlení, říkám hra Nevidím zlo. Hraje se na všech úrovních. Slovo šikana má magickou moc, vyvolává strach a spouští masivní obranu. Když rodiče přednesou naléhavou prosbu, aby pedagog zastavil šikanu jejich dítěte, má obrana pedagogů podobu bagatelizace a popírání problému, případně se projevuje jako očerňování dítěte nebo svalování viny na rodiče. Bolestivá situace dítěte je hodnocena jako normální, jelikož si to dělají všichni navzájem. Závěr je nezpochybnitelný – není tu žádný zjevný útok, a tudíž není co zastavovat. Argumentováno je například i tím, že jejich syn nebo dcera přehání, chce na sebe upozornit a rodiče mu všechno zbytečně věří. Jindy se tvrdí, že dítě spolužáky provokuje a za všechny problémy si může samo. Navíc ještě lže a jsou na to svědkové.

Někdy si rodiče s pedagogem i dobře popovídají, on slíbí, že bude třídu bedlivě pozorovat a poradí se s kolegy. Jeho snaha je však bezzubá a dál se nic neděje. Způsobů, jak situaci nezvládnout, je mnoho, výsledek je však stejný. Dítě je šikanováno dál a jeho utrpení se prohlubuje.

Šikanování versus škádlení

Jak rozlišit v praxi škádlení od šikanování? Při škádlení se očekává, že to bude legrace pro obě strany. Ale když je patrné, že ten druhý to jako legraci nebere, že je zraněný, pak iniciátor škádlení pociťuje lítost, omluví se mu a v činnosti dál nepokračuje. U šikany je to obráceně. Agresor chce druhému ublížit, chce ho ranit. A má z toho radost. Nejenom že se mu neomluví, ale své chování opakuje. A většinou násilí stupňuje.

Když někdo někoho škádlí a on mu jasně řekne, aby toho nechal, vtipálek to musí respektovat. Jinak se jedná o porušování práva druhého člověka. A to má už k šikanování blízko. Naše práva končí tam, kde začínají práva druhého.

Škádlení může být také nepříjemné a může i zabolet, ale není jednostranné. Ten, komu se to nelíbí, nemá pocit bezmoci, může se účinně bránit. Podstatné je, že se aktéři mohou vyměnit, a když je to pro ně neúnosné, mohou ze škádlení i vystoupit. Třeba pomocí formulace: Nelíbí se mi to a už to nedělej.

Dítě bývá po škádlení uvolněné, radostné a celkově v pohodě. Někdy je i naštvané a vzrušené, necítí však ponížení a stud, není zraněné. Bolesti hlavy a břicha, strach ze školy a pomýšlení na sebevraždu nemají se škádlením už vůbec nic společného.

Při hledání pravdy, zda se jedná o šikanování, či škádlení, je užitečné posoudit podezřelé chování podle záměru, motivu, postoje, citlivosti, zranitelnosti, hranic, práv a svobody, důstojnosti, emočního stavu a dopadu.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 2/2010
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace