5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Vzdávají to Češi příliš brzy? Kde Američan vidí výzvu, Čech vnímá problém

Vzdávají to Češi příliš brzy? Kde Američan vidí výzvu, Čech vnímá problém

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 1.6.2012 | Vydání: 6/2012

Co potřebujeme, abychom se cítili osobně spokojení a v pohodě? Jako první nás patrně napadne zdraví, pak nejspíš pomyslíme na to, že člověk by neměl být sám a neměl by se cítit zbytečný, měl by tudíž dělat něco, co ho baví a v čem vidí smysl. Vladimír Kebza, který se specializuje na oblast psychologie zdraví, upozorňuje, že odborníci hovoří v souvislosti s osobní pohodou (well-being) také o významu psychické odolnosti. A právě té se nám Čechům občas nedostává…

Vzdávají to Češi příliš brzy? - Kde Američan vidí výzvu, Čech vnímá problém

Letošní průzkum veřejného mínění STEM poprvé od roku 1989 ukázal, že lidé nevěří, že když si utáhnou opasky, bude líp. V tomhle postoji se zřejmě mísí nejistota z ekonomického vývoje, strach z reforem a dopad reálného nárůstu cen – k pocitům osobní pohody to nejspíš moc nepřispívá. Máte jako psycholog nějaký „recept“, jak takovou situaci lépe zvládat?

V souvislosti se zvládáním těžkostí každodenní reality hraje roli faktor naděje – nejde ale jen o naději ve smyslu víry v lepší budoucnost. Právě ta u nás po roce 1989 hrála významnou úlohu a v poslední době se vytrácí. Věřili jsme, že si pět deset let „utáhneme opasky“ a doženeme Rakousko, teď jsme se přesvědčili, že to nebude zdaleka tak snadné. Přibývá frustrace – lidé vnímají, že se stále něco reformuje, ale očekávané pozitivní výsledky nepřicházejí.

V moderní psychologii zdraví se u fenoménu naděje klade důraz na kognitivní strategie: nejen věřit či být o něčem přesvědčený, ale být schopen si vytvořit strategii plánů a kroků, jak dosáhnout cíle. Výzkumy z posledních let ukazují, že teprve tehdy když se podaří vytvořit účinnou kognitivní strategii, mohu věřit, že bude líp. Je třeba vědět, čeho mám dosáhnout a mít jistotu, že svými silami jsem schopen to alespoň částečně ovlivnit – pak teprve je naděje efektivní. Jinak je to prožitek, ke kterému se člověk upíná – když se situace v čase nemění, naděje klesá.

Ukazuje se, že v zemích, které v nedávné historii prošly autoritativními režimy, lidé více ztrácejí víru v to, že by mohli sami něco udělat – mají pocit, že velké zájmové skupiny, které se prolínají a postupují napříč politickými stranami, si rozdělují sféry vlivu, že všechno řídí ze zákulisí a že dokážou zabránit tomu, aby jednotlivec vlastními silami mohl něco změnit. V zemích s dlouhou, nepřerušovanou demokratickou tradicí tenhle pasivní přístup zdaleka tak zřetelný není. A navíc se v mezinárodních výzkumech ukazují i další zajímavé rozdíly ve složce odolnosti, kterou můžeme označit jako postoj k výzvě – challenge.

Jak jsme na tom my Češi s postojem k výzvě?

Zdá se, že jestli nám Slovanům a Středoevropanům něco chybí ve srovnání s Brity, Kanaďany, Američany, Němci a Skandinávci, je to ta buldočí zarputilost, odhodlanost nevzdávat se. My máme tendenci při známkách neúspěchu snadno rezignovat. Občas to vidíme i ve sportu – když tým dvě minuty před koncem hokejového zápasu prohrává o dva góly, naši to často už jen rezignovaně „odjezdí“, zatímco Kanaďané bojují do poslední vteřiny. Jako by nám chybělo přesvědčení, že je pořád za co bojovat, že se situace dá ještě změnit. V koncepcích hardiness odborníci hovoří o schopnosti mít vývoj událostí pod kontrolou, nevzdávat se, věnovat se započaté činnosti i ve chvíli, kdy se nedaří. My máme tendenci dřív a snáz rezignovat, i když stupeň ohrožení či rizika není ještě zdaleka tak vysoký.

Před časem jsme s kolegyní dr. Ivou Šolcovou z Psychologického ústavu AV, která tehdy pracovala v armádním středisku pro výzkum stresu, uskutečnili srovnávací výzkum psychické odolnosti typu hardiness. Měli jsme možnost porovnat data neselektované americké populace, tedy „běžných Američanů“, s českými vojáky vybranými pro zahraniční mise. Naši vojáci přitom představovali výrazně selektovanou skupinu, protože prošli přísným výběrem.

Překvapivé rozdíly se ukázaly právě v oblasti vnímání výzvy, challenge, ve schopnosti vzdorovat nepříznivým okolnostem, nepoddat se. Běžní Američané v této oblasti skórují lépe než naši elitní vojáci. Lidé s vysokou úrovní challenge jsou schopni vnímat stresové podněty a požadavky, které na nás denně z vnějšího prostředí dopadají, jako výzvu: Pojď sem, postav se k tomu čelem, ukaž, co v tobě je. Výzvu vnímají spíše pozitivně, jako šanci prosadit se, uplatnit se. V Česku ve stejné situaci nevidíme výzvu, ale problém. Otravnou záležitost, na kterou musíme nějak reagovat, jíž se musíme podřídit – a jsme naštvaní, že nám narušuje a komplikuje život. Něco nového si nastudovat, získat dovednosti (skills) ke zvládnutí úkolu považujeme častěji za obtěžující, zatímco Američané nebo Britové do toho jdou s radostným očekáváním. Výzvu vnímají jako něco, co je obohacuje, všechno je pro ně „wonderfull“ a „great“. Považují za samozřejmé, že není úspěchu bez úsilí, nelitují námahy, mají-li získat novou zkušenost, a jsou mnohem více ochotni se angažovat ve smyslu jít si za svým, uskutečnit svoji představu.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 6/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (1 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace