5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Žiju ve squattu

Žiju ve squattu

Autor: Kateřina Lánská | Datum: 8.1.2008 | Vydání: 1/2008

Někdo preferuje několika generační dům, ve kterém se může denně potkávat s celým širokým příbuzenstvem, jiný se raději přestěhuje do malého panelákového bytu na druhý konec republiky. Wessel bydlí ve squattu. Přijmete pozvání na návštěvu?

Pravděpodobně by vás napadlo, že se takový člověk chová asociálně a bude mít nejspíš také problémy se zákonem. V jistém smyslu nebudete daleko od pravdy, neboť squatting je v České republice nelegální. Asociální ale squatteři nebývají.

O tom, jak to ve squattu funguje, zda je možné obhájit neoprávněné užívání cizího majetku a oč squatterům jde, jsem si povídala s Wesselem van Rees Vellingem. Wessel pochází z Holandska, kde je squattování povoleno a právně ošetřeno tak, aby svým způsobem vyvíjelo tlak na majitele objektů, kteří neplní své povinnosti a nechávají budovy stojící často přímo v centru města chátrat.

S konceptem squattingu se Wessel seznámil už v patnácti letech, když ho do jednoho ze squattů vzali přátelé na koncert. Sám později v několika žil. Naposledy v osmipatrové vybydlené kancelářské budově v centru Leidenu, ve které se se skupinou asi dvaceti mladých lidí usadil loni v létě. Přišli se smělými plány vybudovat zde kulturní centrum, ale museli se kvůli nedostatečné protipožární ochraně sestěhovat do dvou spodních pater, kde bydleli téměř všichni v jedné místnosti, a přežít zimu bez elektřiny. Ze svých ambicí byli sice nuceni na nějakou dobu slevit, nicméně ani ztížené životní podmínky je nedokázaly odradit od jejich původního záměru.

Udám se na policii

Pravidla, která v Holandsku korigují samotný proces squattování, jsou pevně daná a musí je respektovat jak squatteři, tak majitel. Nejtěžší a zároveň nejdobrodružnější bývá podle Wessela najít dům, který je opuštěný už nejméně jeden rok. Existuje několik způsobů, jak se o této skutečnosti přesvědčit, i když některé z nich se pohybují až na hranici zákona.

Po vytipování neobydleného domu je dobré zajít na katastr nemovitostí, nahlédnout do historie budovy, zjistit současného majitele a co nejvíce informací o tom, jak spravuje svůj majetek. Je to tak trochu detektivní práce a návštěvou katastru zdaleka nekončí. Můžete se také vyptávat na podrobnosti sousedů, ale ne každý na sebe chce hned na začátku upozornit, proto se většina ze squatterů uchýlí k tomu, že se do domu vloupe, aby si na vlastní oči ověřili situaci. Hledají informace, které by jasně prokázaly, že se v domě nejméně rok nikdo nezdržuje. Kromě data na posledních novinách zkoumají vrstvu prachu na nábytku a další indicie, které by nasvědčovaly jejich předpokladu. Pak se můžou začít zabydlovat.

Aby byl squatt zlegalizován, je třeba oznámit skutečnost majiteli objektu, se kterým se komunikuje prostřednictvím policie. Povinností squatterů tudíž je udat sebe sama. Poté, co policisté zkontrolují stav domu, kontaktují majitele. Pokud ten není schopen podat důkaz o užívání objektu, squatteři smějí zůstat. Reakce majitele podle Wesselových zkušeností bývá různá. Někdo se se squattery domluví, jiný si na ně pozve „bouchače“ a pokusí se dostat je ven násilím. Podle zákona však musí představit přesvědčivý projekt, jak hodlá s objektem naložit. Do té doby mohou squatteři zůstat.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 1/2008
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace