![Portál [logo]](/cstat/images/design/portal.png)
Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > Mým jazykem je čeština, i když ne tak docela
Mým jazykem je čeština, i když ne tak docela
Autor: Blanka Gruntová | Datum: 12.5.2010 | Vydání: 5/2010
Paříž, Londýn, Berlín, Mnichov, Brusel, Sydney. Všude tam pomáhá ČESKÁ ŠKOLA BEZ HRANIC vychovávat děti, jež mají k češtině blízko, ale jejich nejsilnější jazyk to není. Obdobně i v českých školách přibývá žáků, kteří naši národní řeč neovládají na úrovni rodilých mluvčích. Ať už jde o děti českého původu žijící v zahraničí, nebo o cizince vyrůstající v České republice, smekáme obvykle před jejich umem přirozeně se pohybovat v několika kulturních a jazykových prostředích, a mučíme se otázkou, kterak jim umožnit, aby si naši mateřštinu pěstovaly a rozvíjely. Zkušenosti z francouzské metropole přinesou snad inspiraci i učitelům v Česku. Jak se malí kosmopolité mohou učit kultivovaně vyjadřovat v řeči našich předků?
9. třída). Vyučování probíhá jednou týdně, obvykle o víkendu. Snahou školy je umožnit žákům, aby získali znalosti a dovednosti srovnatelné s výkony školáků, kteří navštěvují základní školu v České republice, a mohli tak usilovat o plnění povinné školní docházky v obou zemích (tedy ve státě pobytu i v České republice).
Těžkosti bilingvních dětí
České školy bez hranic jsou určeny v první řadě dětem, které se s češtinou setkávají, byť často jen omezeně, ve svém rodinném prostředí. Nejčastěji se jedná o potomky smíšených párů, kdy jeden z rodičů je českého původu; druhou skupinu tvoří české rodiny pobývající dlouhodobě v zahraničí. Přestože jde o děti, pro něž je čeština mateřským jazykem, jejich skutečná znalost této řeči není shodná s vyjadřovacími schopnostmi dětí vyrůstajících v České republice. I ti, jejichž oba rodiče jsou Češi, podléhají velmi rychle vlivu okolního prostředí. Nejvýrazněji je to samozřejmě znát na slovní zásobě: žáci ji mívají výrazně chudší, omezenou jen na některé oblasti života. Velmi problematická je např. jejich znalost slov ze školního prostředí (Nikdo z žáků 3. třídy nerozuměl otázce z české písanky: Které předměty máš ve škole nejraději?), odborného názvosloví. Hůře též obvykle odlišují stylové odstíny slov a tvarů (věta ze slohové práce: Tatínek ráno vstane, sprchuje se, čistí zoubky a baští.). Zřetelné rozdíly jsou také ve výslovnosti, které se někdy promítají i do psaní (Maminka je cheská.). Zvláště menší děti směšují jinojazyčný a český způsob záznamu hlásky: Maminka doma uclizi (uklízí). Ti žáci, kteří doma češtinu slyšeli v útlém věku málo, neumějí skloňovat (Já nemám čítanka.), všichni pak pod vlivem silnějšího jazyka dělají chyby ve větných konstrukcích (Maminka má ráda nakupovat. Pondělí mám cirkus.) či v použití zvratných zájmen (Svůj tatínek pracuje v OECD.).
S většinou popsaných obtíží se pravděpodobně setkávají stále častěji i učitelé v českých školách. Počet dětí s odlišným mateřským jazykem v České republice stoupá. Stejně jako žáci ČŠBH i tyto děti se ztrácejí v bludišti neporozumění, nedostatku vhodných výrazů, nemožnosti aplikovat naučená pravidla. Cesta ven není snadná. V Paříži ji hledáme již několik let.
Dospěli jsme prozatím jen k prastarému moudru: séci kosou se člověk naučil sečením, plést pletením, číst čtením a psát psaním. Lidé musejí číst, aby nacházeli méně častá slova a složitější větné struktury. A musejí sami psát, aby se jim naučili skutečně rozumět.
Psaní podle Svěráka
Třetí třídu ČŠBH v Paříži navštěvuje pět dětí. Společně jsme v lednu začali číst knihu Zdeňka Svěráka „Tatínku, ta se ti povedla.“ V úvodních kapitolách se popisuje, jak vypadá titulní postava knihy tatínek Šíma, stručně a vtipně se mluví o jeho obvyklém dni a také o tom, co všechno musí v domácnosti stihnout maminka.
Po přečtení počáteční popisné pasáže jsme se podívali na obrázky v knize a hledali, na kterých je vyobrazen právě tatínek Šíma. Vždy jsme si řekli, podle čeho jsme ho poznali – umožnilo nám to opakovat si slovní zásobu (např. výraz „mýtinka“, kterým Svěrák označuje pleš na hlavě hlavní postavy, byl pro děti neznámý, ale moc se jim hodil: právě se učí vyjmenovaná slova). Pak si děti namalovaly svého tatínka a na vlastní žádost přidaly i obrázek maminky. Ilustrace jsme připevnili na zeď a děti je ústně komentovaly. Na příští hodinu dostaly za domácí úkol doplnit své obrázky krátkým popiskem.
Následující hodinu jsme začali jednoduchou hrou na předvádění: v učebnici pro cizince jsem našla obrázky obvyklých denních činností a domácích prací, rozstříhala je, položila na stolek bílou stranou vzhůru. Žáci si je po jednom brali, pantomimicky předváděli danou činnost, a kdo slovíčko uhodl, směl je zapsat na tabuli. Společně jsme potom opravili pravopisné chyby a žáci si neznámá slova zaznamenali do sešitu. Rozdala jsem jim následně list papíru, kde byly opět vyobrazeny různé domácí práce a jiné denní činnosti (jednalo se o materiál, který jsem si kdysi připravila pro své dospělé studenty češtiny jako cizího jazyka, a běžně ho s nimi používám). Zahráli jsme si oblíbenou hru BINGO: četla jsem Svěrákův text, a jakmile se v něm objevila činnost, jež byla na papíře zobrazena, zakřičely děti „bingo“ a obrázek si zaškrtly. Opět jsme si chvíli povídali o tom, jak to vypadá u Šímů, zda je to v našich rodinách podobné, jak asi vypadá obvyklý tatínkův a maminčin den. Napsala jsem potom na tabuli tyto tři začátky vět převzaté doslova ze Svěrákovy knihy : „Ráno tatínek…“; „V práci tatínek….“ „Večer tatínek…“ Žáci měli za úkol je doplnit podle sebe. Hodinu jsme zakončili pětilístkem (viz obrázek) na téma „TATÍNEK“. Doma děti nyní samy stejným způsobem píší o mamince.
Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 5/2010 nebo v On-line archivu.
