5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > Diagnóza vývojové poruchy: dobrý pomocník, ale nebezpečný pán

Diagnóza vývojové poruchy: dobrý pomocník, ale nebezpečný pán

Autor: Dominik Dvořák | Datum: 8.12.2006 | Vydání: 10/2006

Proč je dnes u nás 6,5 % dětí s poruchami učení, když v roce 1975 jich bylo jen 1 %? Odrážejí tato čísla skutečnost, nebo si tak jen školy, rodiče a pedagogicko-psychologické poradny ulehčují život? Je to tak, že místo abychom děti učili číst, raději je označujeme za dyslektiky a mávneme nad nimi rukou?

Takovéto názory v minulých týdnech zazněly v médiích. Abychom lépe porozuměli tomuto problému, potřebujeme něco vědět o významu diagnózy v psychologii. Když se dočteme o výrazném poklesu počtu zlomených nohou při lyžování za poslední čtvrt století, nemáme vcelku pochybnost, že jde o skutečný jev. Jestliže však slyšíme, že za stejné období prudce vzrostl výskyt určité psychické poruchy u dětí, zdaleka ještě nevíme, zda se změnily děti, nebo jen přístup odborníků k nim. Proč? Když sto chirurgů uvidí stejný rentgenový snímek zlomené nohy, pravděpodobně dojdou prakticky všichni ke stejné diagnóze (i když už se nemusejí shodnout v názoru, jak postupovat při léčbě). U lidské duše nemáme k dispozici v mnoha případech žádné jednoznačné laboratorní testy a usuzujeme jen z pozorování chování klienta. Dětský psycholog nebo psychiatr je navíc do velké míry závislý na tom, co mu o chování dítěte řeknou rodiče nebo učitelé. Není divu, že u stejného pacienta by došlo k nižší shodě v diagnóze než u tělesných nemocí.

To je případ i vývojových poruch učení (kam patří zejména dyslexie) a poruch chování (v současnosti se často v přibližně stejném významu používá označení hyperaktivita nebo zkratka ADHD). Tam se dokonce určitá část odborníků domnívá, že uvedená „choroba“ je uměle vytvořená a ve skutečnosti vůbec neexistuje!

Hyperaktivita: nemoc nebo selhání výchovy?

Podívejme se blíže na hyperaktivitu. Ta diagnóza je považována někdy za spornou, protože je založena na projevech jako nepozornost, neklid, zlobení. Žádný z nich není specifický, to znamená, že všechny se vyskytují v určité míře i u normálních dětí a také u jiných duševních poruch. Problémy s udržením pozornosti nebo s dotažením jedné práce před započetím další má šestina běžných dětí (ale čtyři pětiny dětí s diagnózou ADHD).

I když se v mnoha textech o hyperaktivitě jedním dechem mluví o lehkém poškození mozku, ve skutečnosti zatím odborníci k jednoznačnému důkazu, že příčinou poruchy je odchylka ve stavbě centrální nervové soustavy, nedošli. Donedávna se také soudilo, že za hyperaktivitou stojí porucha pozornosti, ale dnes se ví, že problém leží asi jinde - v ovládání reakcí na podněty. Mnozí lidé tedy namítají: nejsme si jisti, zda porucha vůbec existuje, co je příčinou a jaký je její mechanismus. Ale předepisujeme na ni léky!

Vážnější případy dětské hyperaktivity jsou totiž léčeny dlouhodobým podáváním léků zvaných stimulancia. Tyto látky jsou podobné drogám jako amfetamin a mají nespecifické účinky. Všechny - nejen hyperaktivní - děti se pod účinkem stimulancií stávají poslušnějšími. U kteréhokoli normálního dítěte lze dosáhnout okamžitého „výchovného pokroku“ podáním příslušného léku.

Silná lobby za hyperaktivitu

Dostáváme se zde na hřiště, na němž hrají nesmírně mocní hráči. Stačí si uvědomit, že Novartis, výrobce léku ritalinu (methylfenidátu), předepisovaného hyperaktivním dětem, má roční obrat přibližně stejný jako je státní rozpočet České republiky. Když farmaceutická společnost podporuje představu, že hyperaktivita je nemoc léčitelná prášky, má někdo vůbec šanci prorazit s opačným názorem? Budeme za každým naším životním problémem hledat jen nějakou poruchu lidského těla, kterou lze opravit nejlépe tím, že si vezmeme prášek? Kde je pak lidská svobodná vůle a odpovědnost?

Většina kliniků se přes uvedené výhrady domnívá, že diagnóza vývojové poruchy učení nebo chování má své opodstatnění. Jsou zde děti a rodiče, kteří jsou se svými silami v koncích a trápí se. Léky jsou někdy nutným prvním krokem, po němž teprve může následovat další odborná pomoc. Také badatelé v neurovědách soudí, že jsme na správné stopě, když hyperaktivitu považujeme za poruchu podmíněnou jednak geneticky a jednak drobnými odchylkami ve stavbě a fungování mozku. Od určité pracovní představy o mechanismu poruchy je nutně ještě daleko k přímému důkazu o vztahu mezi stavbou mozku dítěte a jeho chováním - mozek je přece jenom daleko složitější orgán než kost, o které jsme mluvili v úvodu.

Biologický model (hledání poruchy těla jako příčiny nemoci) umožnil kdysi přejít od představy posedlosti a vymítání zlých duchů k moderní zdravotnické péči u řady duševních poruch. Také některé rodiče vysvobozuje z nesprávného pocitu viny za domnělé výchovné selhání. Přesto má biologický model své limity, a proto i zdravotníci obecně doporučují biopsychosociální pojetí nemoci, jež bere v úvahu další roviny lidské existence, ne jen tělesnou.

Celosvětový odhadovaný konzervativní (= opatrný) průměr pro výskyt hyperaktivity je 2-7 %. Pro dyslexii se uvádí v zahraniční literatuře 2-8 %. Zdá se, že 1 % v sedmdesátých letech bylo poddiagnostikováno. Současných 6 % je však zase blízko horní hranici rozumných odhadů. Nárůst užívání určité diagnózy znamená obvykle, že je zde „poptávka“. Musíme tedy brát vážně i otázku společenských příčin zvýšeného vyslovování diagnózy vývojových poruch.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 10/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Schola pragensis Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy