5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > Škola je firma jako každá jiná

Škola je firma jako každá jiná

Autor: Jana Vodáková | Datum: 9.9.2009 | Vydání: 7/2009

Ředitel školy, který je zároveň spisovatelem dobrodružných románů a uznávaným malířem? Jeden takový existuje - PaedDr. Karel Kostka, který řídí soukromou střední školu Kostka. Mezi další jeho aktivity patří testování IQ pro společnost Mensa ČR, hra na klavír a kytaru, cestování se studenty po světě. Jaký je jeho pohled na školství a co doporučuje?

Můžete popsat cestu za kariérou ředitele soukromé střední školy? Být ředitelem soukromé školy, to je možná sen mnohých ředitelů…

V roce 1989 mě kolegové zvolili po sametové revoluci zástupcem ředitele na Středním odborném učilišti elektrotechnickém, kde jsem pátým rokem vyučoval češtinu, dějepis, angličtinu a tělocvik, to mi bylo dvacet osm let. Za rok poté mne tehdejší ministr průmyslu jmenoval ředitelem. Měl jsem svoji představu o tom, jak má fungovat škola, jenomže na zaběhaném ústavu se stereotypy bourají velice těžko. Volil jsem krok do neznáma, přeorientoval své priority a založil s nadšením soukromou školu, u které jsem chtěl dosáhnout toho, aby byla přátelská, barevná, svěží, nestresující pro studenty a aby nabourala zaběhané principy herbartovské pedagogiky, kterou je evropské školství už od Rakouska-Uherska prolezlé a svázané. Začal jsem budovat školu úplně od začátku nejdříve v pronajatých prostorách, a protože škola zaznamenala obrovský zájem uchazečů o studium a výsledky vzdělávání, město mi nabídlo za symbolickou jednu korunu pozemek na stavbu nového školského areálu, poskytlo záruku za úvěr a za cizí kapitál jsem tak postavil první budovu školy. Jakmile jsme městu vrátili záruku a začali bance ručit novou budovou, uvolnili se nám ruce a postavili jsme ještě sportovní halu a velký moderní domov mládeže hotelového typu. Ale jestli myslíte, že od té doby už se jenom kochám a chodím po škole s rukama za zády, tak to opravdu ne. Ze školy radost mám, to jistě, ale doufám, že se mi snad ještě nějaký nápad vylíhne, ředitelem ještě chvíli zůstanu a něčím netradičním a novátorským školu postrčím společně s kolegy zase o kousek dál.

Na webových stránkách školy zdůrazňujete své pojetí studentů jako zákazníků školy, které chcete vést k vlastnímu názoru. Jak se tato filozofie konkrétně projevuje na vaší škole?

Škola je a musí být institucí, která své žáky považuje nikoli za materiál, do kterého se musí natlouct a napěchovat kvanta vědomostí, před kterým se někdy bohužel pedagogové na mnohých školách předvádí a vytahují a ti zakomplexovanější si na něm dokonce léčí své komplexy a fobie, ale za zákazníky. Student musí mít svobodu řeči a svobodu myšlení, škola ho musí především naučit přemýšlet, ne biflovat a papouškovat. Myslím, že existuje pořád spousta škol, jejichž filozofie je nesmírně konzervativní a díky bazírování na zatuchlých metodách 19. a 20. století taky vypouští do světa absolventy vhodné spíše pro dávno ztracený čas než pro současnost. Učitel učící na úrovni 20. století je mrtvým učitelem, a jako takový nemůže přinést studentům 21. století to, co potřebují. Vždyť dnes si studenti najdou na internetu jakoukoli informaci, je zbytečné je nutit k paměťové ekvilibristice, vhodnější je učit je různým způsobům myšlení a metodám řešení problémů, je třeba učit je orientaci a výběru, myšlenkové analýze a syntéze. A taky je učit vidět příležitosti a zmocňovat se jich.

Dobrý učitel zvládne i toho nejhůře vzdělavatelného žáka.

O podobnou filozofii ve své škole usiluji a myslím, že díky jejímu naplňování jsou studenti naší školy otevřenější, než je zvykem. S tím jsme měli problém na začátku 90. let, kdy měli někteří lidé pocit, že naši studenti jsou drzejší, méně ukáznění a méně ochotní se podřizovat než studenti jiní. Já jsem pořád vysvětloval, že jsou jenom méně průměrní, méně šediví, méně stádoví, nebojí se prosazovat svoji osobnost a nemají strach říkat otevřeně, co si myslí. Vždyť za komunistů se u nás tak hluboko vžila dvojkolejnost v tom, co si lidé mysleli a co mohli nebo museli říkat, aby neměli problémy s mocí. Tuhle faleš přece nebudeme pěstovat v dalších generacích! V naší škole vedeme studenty k tomu, aby dokázali slušnou formou říct, co se jim líbí nebo nelíbí, ať už proti nim stojí kdokoli. Považuji za svoji povinnost ochránit studenta, který svobodně vyslovil svůj názor a vyslovil ho kultivovanou a slušnou formou, i když třeba s jeho názorem nesouhlasím nebo mě ten názor zlobí. A ještě jednu věc si studenti zaslouží, a to učitele, kteří sami jsou osobnostmi, protože jenom tací mohou ze svých studentů osobnosti vychovat, a pokud jsou opravdovými osobnostmi, pak umí v sobě najít sílu nechat své studenty, aby je přerostli. Nemyslím samozřejmě růst do výšky. Učitel, který si žáka váží, využívá pozitivní motivace, negativní motivaci užije výjimečně jako poslední záchranný pás. Pro mě platí krédo Komenského: „Neúspěch žáka je vždycky neúspěchem učitele.“ Dobrý učitel zvládne i toho nejhůře vzdělavatelného žáka, pokud najde způsob, jak k jeho duši najít klíč.

Liší se práce ředitele soukromé školy od práce ředitelů jiných typů škol?

Před lety po revoluci se lišila daleko více. Měli jsme volnější ruce, mohli dělat věci, které byly do té doby za komunistů nemyslitelné. Mám pocit, že dneska se soukromé školy přiblížily až nezdravě státním školám a unifikace plíživě pokračuje dál, jako bych už někdy cítil Nejedlého jednotné školství, směřující ne k pestrosti a barevnosti, ale choulící se mezi horou předpisů, pokynů a nařízení v beztvaré a bezbarvé šedi. Byrokracie, která prorůstá jako hydra nejen do soukromých, ale i do státních škol, je odrazem celé naší společnosti. Kde seděl nedávno jeden úředník, dneska sedí pět úředníků, kde byla jedna tabulka, dneska je padesát tabulek, a každý, kdo dostane židli, stůl a razítko, vymýšlí tabulky a předpisy další, aby si židli a stůl uchoval. Domnívám se, že 75 procent věcí, které administrujeme ve škole a nad nimiž mrháme časem, který bychom měli věnovat dětem, je naprosto zbytečných. Ale ať to nevyzní jako bohapusté láteření. Je mnoho úředníků, kteří jsou potřební, bez nichž by správa věcí veřejných nefungovala. S mnohými se dobře spolupracuje a jejich práce si vážím. Jenom by bylo třeba arbitra, který by našel nástroj, jak z dýchavičného přetloustlého aparátu vykouzlit mladého štíhlého sportovce, arbitra, který by ty dobré a prospěšné zachoval a ty parazitující poslal dělat jinou práci.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 7/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Schola pragensis Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy