5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > VLASTENECTVÍ – PROČ NE?

VLASTENECTVÍ – PROČ NE?

Autor: Josef Gabriel | Datum: 22.1.2007 | Vydání: 1/2007

Do vzdělávacího programu školy výchova k vlastenectví nepochybně patří. V tom, jakým obsahem bychom měli v současnosti slovo vlastenectví naplnit a k čemu bychom měli děti vychovávat, však úplně jasno nemáme.

Podle T. G. Masaryka se opravdová láska k národu rozumí sama sebou. „Proto se o ní mnoho nemluví, tak jako slušný muž nevytrubuje do světa svou lásku k ženě a rodině,“ říkal TGM. V Česku se o lásce k vlasti skutečně příliš nemluví. Naposled se vlna vlastenectví zvedla v roce 1989, před tím v roce 1968. Že bychom my Češi, Moravané a Slezané v sobě ukrývali masarykovsky pojaté vlastenectví, které se projevuje jen za výjimečných osudových okolností, a jinak se nevystavuje na odiv? Nebo je vlastenectví, zvláště pro mladou generaci, už jenom prázdné slovo?

Z LÁSKY K HOKEJI

Hlavně na venkově zdobí mnoho škol nápisy, kde se v různých obměnách praví, že občané školu postavili „z lásky k našim dítkám a k vlasti“. Myslím, že vštěpovat současným dětem lásku k vlasti je daleko těžší než před sto lety. Místo Jiráskových národních pověstí čtou dnes děti Harryho Pottera nebo Pána prstenů nebo nečtou vůbec. Děj těchto knih (a filmů, které vznikly na jejich základě) se odehrává v mytických zemích obydlených čaroději a dalšími kouzelnými bytostmi – s mýty o slavné české minulosti však nemá nic společného. Žáci a studenti (od základní školy až po univerzity) tráví spoustu času u počítače – nejčastěji hraním her nebo surfováním po internetu. Ze sluchátek přitom poslouchají hudbu, která má ke Dvořákovi nebo Smetanovi hodně daleko. Jejich čeština je plná zkomolených anglických slov. Vlastenecké nadšení se mladých mužů (někdy i dívek) zmocňuje jenom při mistrovství světa v hokeji. O historii, kultuře a velikých postavách českého národa často nevědí téměř nic. Ne že by třeba ve škole nikdy nic neslyšeli, ale vnitřně se jich to příliš nedotýká. Jejich akční hrdinové jsou zkrátka z jiné provenience. Televizní inscenace příběhů z české historie v konkurenci s filmem Kill Bill nejspíš neobstojí.

CHYBÍ NÁM OBĚŤ ZA VLASTNÍ ZEM

Nedostatek vlasteneckého cítění se netýká jen mladé generace. Zdá se, že Češi obecně jsou ve srovnání s okolními národy – například Slováky, Maďary nebo Poláky – jen velmi vlažnými vlastenci. Naše národní identita si z minulosti přináší spoustu šrámů. Ty dosud nezhojené souvisejí se způsobem, jakým jsme přežili nacistickou okupaci, padesátá léta, normalizaci a jak jsme vstoupili do nové doby. Některé starší rány se zacelily jen za tu cenu, že nám na příčinách starých sporů už vlastně nezáleží. Už se netváříme, že jsme jeden národ Čechů a Slováků, už neřešíme, zda Rakousko-Uhersko pro nás bylo záchranou nebo žalářem. Spory o smysl českých dějin a od husitských dob trvající náboženské konflikty jsou za námi. Za námi je i rozporuplné dvacáté století a před námi se otevírají perspektivy i rizika života v Evropské unii. Náš národ prošel všelijakými proměnami a my sami si nejsme jistí, zda na sebe můžeme být hrdí. Chybí nám zážitek z boje na život a na smrt o svobodu vlastní země. Poprvé a naposled v našich moderních dějinách jsme se k takovému boji odhodlali při vyhlášení mobilizace v září roku 1938. Následující demobilizace více než jednoho milionu mužů odhodlaných bránit svou vlast proti Hitlerovi předznamenala demobilizaci morální. Jako odpověď na otázku: „Můžeme být my Češi na sebe hrdí?“ se v našich nitrech neozývá jednoznačné „Ano!“ Pokud jde o vztah k vlastnímu národu, je v nás jakési prázdno – jako bychom o sobě ztratili iluze, ale nebyli příliš ochotní to přiznat. Nevážíme si svých hrdinů (například českých letců v Anglii za druhé světové války nebo disidentů), protože my sami jsme „z dobrých důvodů“ žádnými hrdiny nebyli. Nemají se na nás co vytahovat. Postavit se otevřeně proti režimu, ať za protektorátu, v padesátých letech nebo v dobách normalizace, znamenalo „běžet hlavou proti zdi“. Ne každý mohl emigrovat nebo se zařadit mezi známé disidenty. Všichni jsme tak trochu kolaborovali. Stát, oficiální představitel „vlasti“ se svým mocenským aparátem, stál proti bezbrannému občanovi příliš dlouho. Uhnout před panovačnými nároky státní ruky (zhmotněné surovýma a špinavýma rukama mnoha aparátčíků a prospěchářů, konec konců taky Čechů) bylo možné jen do úzké sféry soukromého (rodinného) života. Zvykli jsme si starat se jen o sebe a svůj prospěch, ale hrdí na to nejsme.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 1/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Schola pragensis Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy