5000
Kurz jako dárek Rodina a škola jako dárek Kompletní ročník časopisu 2016 Zdrava 5 Právě vyšel nový speciál Nová Psychologie dnes   Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > Za vším hledej babičku

Za vším hledej babičku

Autor: Veronika Válková | Datum: 6.12.2016 | Vydání: 10/2016

Zadala jsem žákům úkol – zamyslet se nad úlohou a postavením dnešních babiček. Ale když jsem o tom začala přemýšlet sama, zjistila jsem, že to vůbec není jednoduché. Ona totiž není babička jako babička a jediné, co mají všechny babičky společné, je to, že jsou matkami jednoho z rodičů svého vnoučete

Za vším hledej babičku

Zkoušela jsem teoretizovat na téma co se od babiček čeká a nečeká, kde jsou hranice jejich nároku zasahovat do výchovy vnoučat a dávat (nevyžádané) dobré rady, jak se liší babičky dnešní drobotiny od babiček našich či jak babičky v mnoha případech z rodiny mizí, protože vícegenerační bydlení už dávno (k radosti mladých párů, leč ke škodě vnoučat) není normou. Ale pak jsem se rozhodla to pojmout jinak. Začít konkrétně mojí babičkou a vzít to retrográdně až někam do pravěku.

Babi, vyprávěj...

Moje babička byla generál. Ač sama jedináček (či spíše právě proto), pořídila si čtyři děti, a když komunisté sebrali dědečkovi lékárnu, kterou koupili za babiččino věno, měla se co ohánět. Než její nejmladší děti dostudovaly, ty starší už jí obdarovaly vnoučaty (například mnou). Jeden čas nás tak ve 4+1 v secesním činžáku na Letné bydlelo deset a pes. Jak to zvládali dospělí, to si vůbec nedovedu představit, my děti jsme si to fantasticky užívaly.

Babička neměla lehký život a často to nebylo lehké ani s ní, uměla udělat pořádný kravál nebo se teatrálně urazit. Ale také dokázala vyjít s desetníkem, udržet čtyři děti na vysokých školách přes nepřízeň soudruhů a za všech okolností (včetně dědečkova pohřbu) si zachovat smysl pro humor. Každé léto, někdy už od května a někdy až do září, sebrala psa a nás tři nejstarší vnoučata a odstěhovala se na chalupu, kterou z jakéhosi rozmaru koupila v Jizerských horách. Elektřina tam, pravda, zavedená byla, ale pro vodu se chodilo k pumpě, topilo se dřevem a uhlím a nejbližší obchod byl jeden a půl kilometru daleko v městečku pod kopcem. Matky dojížděly na (některé) víkendy. I když byla babička trochu rapl a občas po nás házela nádobí, tu dobu, kdy jsme s ní žili v jedné domácnosti a trávili s ní léto na chalupě, dodnes pokládám za nejkrásnější období svého dětství.

Ty úplně nejhezčí okamžiky byly, když jsem zaškemrala: Babi, vyprávěj něco ze svého života! A babička vyprávěla. Někdy nad alby se starými fotografiemi, někdy u škrábání brambor. Vzpomínky ze svého dětství, historky o svém dědečkovi, rodinné příběhy, které jí vyprávěla její vlastní babička. Už jako dítěti se mi tak v hlavě postupně vytvářel náš rodokmen, stávali se mi důvěrně známými lidé, kteří se narodili v polovině 19. století, kteří zažili prusko-rakouskou válku v roce 1866, kteří na zdi vedle tabule ve škole vídali portrét císaře Františka Josefa. Moje kořeny pozvolna vrůstaly hluboko, hluboko do minulosti.

Nejstarší slonice ve stádu

Díky kouzelné větě „Babi, vyprávěj něco ze svého života!“ tak znám příběhy lidí, kteří žili pět generací před tím, než jsem se já narodila. Pokládala jsem to za něco zcela samozřejmého, protože babiččino vyprávění, alba, staré dopisy a pohlednice mě provázely od nejútlejšího dětství. Ale zjistila jsem, že to až tak samozřejmé není. Ne v každé rodině se mluví o vlastních dějinách, přitom rodinná historie je tak fascinující – a tak důležitá. Neznáme-li své kořeny, stojíme v tomto světě velice vratce.

V tomhle podle mě tkví největší význam babiček. Ony mohou předávat rodinnou paměť, to nejcennější „rodinné stříbro“. Matky to nedělají. Matky na to totiž většinou nemají čas ani myšlenky. Ale babičky, babičky mohou. Babičky jako nositelky paměti a zkušeností byly odedávna pro společnost nenahraditelné a nedocenitelné. Asi jako – babičky odpustí ten příměr – nejstarší slonice ve stádu. Nejstarší slonice je nejzkušenější, pamatuje si, kde se dala najít voda za toho příšerného sucha, když byla teprve dvou- nebo tříleté mládě, tedy před nějakým půlstoletím, a dokáže tam své stádo dovést. Když stáda o tyhle staré slonice přicházejí, přicházejí o zkušenosti a vědomosti, stávají se zranitelnějšími a vede to k rychlejšímu úbytku slonů.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 10/2016 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Kores Škola Michael Rozumíme penězům Gymnázium Amazon Budování kapacit pro rozvoj škol II. Všechny učebnice pro základní a střední školy