Portál.cz > Úvodní stránka Jak se dítě naučí ctít své rodiče?

Jak se dítě naučí ctít své rodiče?

Nejúčinnějším nástrojem je příklad. První vzorce sociálního chování pozoruje dítě na svých rodičích. Není přitom jen pasivním divákem, neboť všechno dění ve svém okolí vztahuje k sobě. Různá pozorování jsou zároveň zážitky. Dítě tak na svých rodičích vidí, jak se mají rádi, jak si navzájem pomáhají, jak se vyrovnávají se spory a jak se smiřují, jak různost názorů proměňují v kompromis a jak táhnou za jeden provaz tím, že přes všechny rozdíly jsou vždy spojeni poutem vzájemné úcty.

Vzor je důležitý také v jiných situacích, a čím jednoznačněji rodiče jednají, tím snadněji se může dítě naučit sociálním dovednostem. Mělo by zcela jednoznačně pochopit, že ne opravdu znamená ne a že ano je spolehlivým ano. V tomto předvědění je skryt klíč ke spolehnutí se na druhého, k jistotě bezpečí. Opakováním stále téhož postoje se dítěti vepíšou do srdce dobré vzorce jednání. Tímto způsobem je položen základ k budování svědomí.

Je všeobecně známo, že to platí nejen u lidí, ale i u zvířat: Cenu má jen vzor silnějšího. Slabší nenapodobujeme. (Jízdě autem se neučíme od začátečníků, nýbrž od zkušeného řidiče, učitele autoškoly.) Z tohoto pohledu se přirozená autorita příkladu jeví jako zákonitost, která je podmíněna přirozeným řádem. Proto je nezbytně nutné, aby dítě ve věku, kdy potřebuje příklad, mohlo vnímat převahu rodičů. Tak to také zařídila stvořitelská moudrost. Rodiče jsou nejdříve větší, dospělejší a silnější a děti menší, nezralé a slabší. Nejde samozřejmě o sílu, která se projevuje bitím, nýbrž o sílu životní. K této síle náleží také vědomí o opravdových potřebách dítěte a odpovědnosti za jejich naplnění.

Ideologie šedesátých let minulého století hlásala pravý opak. Rodiče a děti jsou podle ní rovnocenní. To znělo zprvu dobře, ale způsobilo to velký zmatek. Rodiče a děti totiž nejsou na stejné úrovni a ani nemají rovná práva. Práva může obdržet teprve ten, kdo převezme také povinnosti a odpovědnost. K tomu jsou na prvním místě povoláni rodiče, nikoli děti.

Pokud se rodiče stavějí s dětmi do role partnerů a kamarádů, tedy na stejnou rovinu, stávají se infantilními, ba dětinskými. Dítě se naopak musí vyhoupnout na rovinu dospělých, na kterou nestačí a do níž může jen dorůst. Na této sobě nepřiměřené úrovni se nemůže cítit ve své kůži, muselo by stejně jako dospělí chápat, jak dospělí rozhodují… Je toho na ně příliš.

Nejde však jen o ztotožnění protikladů „velký“ a „malý“, „dospělý“ a „nedospělý“. Také rovnováha mezi právy a povinnostmi se tak vymkne z kloubů, takže dítě nepřijímá povinnosti, nýbrž pouze práva, a naopak. Rodiče jsou zahlceni povinnostmi a vzdávají se svých práv. V případě Jirky to pak vypadá takto: Dvouletý chlapec by měl při výbuchu své násilné agresivity jen povinnost vyslechnout si rodičovské ne a svou energii by pak měl obrátit jiným směrem, aby odreagoval svůj vzdor – třeba pomocí míče, kterým by si házel o stěnu. A pokud by Jirka trval na svých výpadech vůči jiným dětem, musel by si nechat líbit, že by byl vůči své dosud neřízené agresivitě vymezen, to znamená, že by musel pasivně pozorovat, jak jsou ostatní děti před ním chráněny a jak si spolu pokojně hrají. V tom případě by bylo vlastně jeho jedinou povinností vydržet na klíně rodičů, dokud by se neuklidnil.

Rodiče mu však takovou povinnost neuloží, spíš se domnívají, že má právo na svou svobodu. Sami se cítí vázáni povinností požadovat od dítěte jen to, co samo chce. Tak je tomu také s jídlem. Jako mnoho jiných tyranů nejí Jirka žádnou zeleninu a z ovoce jen jemně rozmixované banány namíchané s nakrájenými kousky kiwi. Také další přání mu okolí plní. Jen občas ho večer s trochou násilí přinutí, aby vydržel v postýlce, když se už po sté přiřítil do rodičovského pokoje. Svou nejdůležitější povinnost, totiž stanovit dítěti jednoznačnou hranici, když je zahrne kopanci a údery pěstičkou, neberou rodiče vážně. Nepřiznávají si ani právo na obranu vlastního citu pro sebeúctu. Tak dochází k tomu, že se dítě stále více stává pachatelem a rodiče obětí. Původně kýžená rovnost vzala za své, roviny se překlopí, dítě je najednou větší a starší než jeho rodiče.

Jinak řečeno, dítě něco dělá a rodiče na to reagují. Scénář má v ruce dosud nezralé dítě a rodiče sebou nechají posouvat a pohybovat jako loutky. Dítě si ve svém magickém světě připadá jako všemocný a soběstačný režisér, který tahá za nitky. Důsledky jsou nám z našich předchozích úvah zřejmé: Vedle slabých a manipulovatelných rodičů se dítě nemůže cítit v bezpečí. Cítí se bezprizorně a není s to vzhlížet k rodičům s úctou, aby se od nich učilo vzorcům svého budoucího chování. Dítěti je odepřeno to nejdůležitější, co potřebuje při svém vývoji; nejprve by mělo být dítětem, aby se pak stalo dospělým. Nedaří se mu však jedno ani druhé. Čím je dítě citlivější, tím více trpí ztrátou bezpečí a orientace. Nové a nové zkušenosti s malými tyrany nás učí, že většinou nejde o urostlé a nebojácné děti, nýbrž o velmi citlivé bytosti, které „slyší trávu růst“ a „větří nebezpečí“. Díky převrácenému domácímu řádu jsou však nuceny nastavovat výhybky a hrát roli Terminátora nebo v mírnější podobě princezny na hrášku, každopádně vždy toho, kdo se o své bezpečí stará sám. Je zvláštní pozorovat, jak citlivé dítě žadoní po řešení takto neúnosné situace. Užívá svou zdánlivou převahu a přebírá nad rodiči moc. Na světě nemá jinou oporu než zmatené rodiče, kteří se jím nechají ovládat.

Čím jsou nitky, jimiž je k rodičům poutáno, tenčí a volnější, tím silněji za ně musí dítě tahat, napínat, cupovat a trhat je. Afektivní rozpolcenost, v níž si rodiče nedovolí říci dítěti jasné ano nebo ne, je pro dítě nesnesitelná. Dvojznačné ano je totiž podle situace vždy odlišné. Jinak zní, když přijde návštěva, jinak, když máma vaří v kuchyni, a zase jinak při nákupu v supermarketu. Snad žádná reakce rodičů není předem vypočitatelná. Na žádné rodičovské gesto není spolehnutí. Neplatí nějaké buď–anebo, nýbrž cosi rozbředlého, neuchopitelného. Neexistuje jasné měřítko, možnost, nelze rozvíjet důvěru. Pocit bezpečí je u dítěte v ohrožení. Je neklidné, nervózní, vystresované. V biblickém smyslu je mu doslova zle. (V Horském kázání se praví: „Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne, vše ostatní je od zlého…“) Vůči tomu je třeba dítě chránit. Bázlivé, spíš introvertní děti pak raději utíkají do své ulity a bývají autistické, nutkavé a depresivní. Dynamické, extrovertní a bojovné děti mají spíš sklon k agresivitě. Chrání se útokem a nesnesitelně rozbředlému jednání čelí tvrdostí, aby se z něj vymanily. Raději něco zničí, než aby se pohybovaly v citovém vzduchoprázdnu. Pokud agresivní dítě tluče ostatní děti ve svém okolí, může se spolehnout na jednoznačnou reakci své matky. Většinou je usazeno do kočárku a s ostudou ujíždí před ostatními dětmi, každopádně to máma nějak zařídí.

Toto zmatení a převrácení hodnot je podle mé zkušenosti důvodem rostoucí agresivity. Rozvine se ještě dřív, než na dítě mohou začít působit televize nebo špatní kamarádi. Když rodiče dítěti příliš povolují nebo od něj příliš očekávají, většinou netuší, že tím nedocílí žádného pokroku ve volní oblasti dítěte, naopak tím rozmnožují jeho nedobré vlastnosti. Než totiž dítě začne rozvíjet vlastní vůli, musí se nejprve cítit v bezpečí. Mnoha dnešním dětem taková zkušenost chybí, a proto jim nezbývá nic jiného než vůči rodičům hrát roli agresora, kterého si nikdo nevšímá, neboť jen v této roli zakoušejí pocit jistoty.

Více se o tématu dozvíte v knize Malý tyran http://obchod.portal.cz/produkt/maly-tyran/

Zpět na seznam témat