Jak mluvit o kulturálních studiích?

Jak mluvit o kulturálních studiích?

Kdykoli jsem někomu poprvé představen a vyslovím své jméno, lidé se obvykle ptají, čím se živím. Další otázka proto nevyhnutelně zní „A co jsou to ta kulturální studia“?_ Jelikož nechci nového přítele unudit k smrti, většinou zamumlám něco o podobnosti s antropologií, která se však týká spíš industrializované společnosti, nebo svůj obor přirovnám ke známější sociologii, „ovšem s důrazem na kulturu“. Nikdy s tou definicí nejsem spokojen, ale pro účely příležitostného společenského rozhovoru dostačuje.V kontextu odbornějšího intelektuálního pátrání by to však nebyla přiměřená odpověď. Autoři spojení s kulturálními studii jsou tedy od dob zrodu oboru vystaveni otázkám po jeho povaze a stejně jako se moji známí ptají mě, rádi se dotazují i sami sebe, „co jsou vlastně kulturální studia“?
Tato otázka je sice pochopitelná, ale do určité míry také zavádějící. Domnívám se, že když se ptáme, co kulturální studia „jsou“, gramatika nás svádí na scestí. Jádru problému nás přiblíží spíš zájem o to, „jak a proč o kulturálních studiích mluvíme?“ než otázka „co jsou kulturální studia?“. Slovo „jsou“ totiž obsahuje předpoklady o možnostech reprezentace světa. Ptáme-li se, co „jsou“ kulturální studia, užití slovesa „jsou“ sugeruje, že něco jako kulturální studia existuje v nezávislém objektovém světě a my to můžeme poznat a pojmenovat. Jinak řečeno, znak „kulturální studia“ vlastně poukazuje na předpokládanou podstatu věci.
Pokud však sloveso „být“ odkazuje buď k metafyzické univerzální pravdě nebo k přesné reprezentaci nezávislého objektového světa, nemůžeme vědět, čím něco „je“. Jazyk nezprostředkovává přesný otisk světa, je to nástroj sloužící k dosahování cílů. Cílem poznání není získat přesný obraz skutečnosti, ale naučit se, jak se úspěšně utkat se světem. Vzhledem k tomu, že jednáme za mnoha různými účely, vyvíjíme různé jazyky. Ptáme-li se tedy „jak mluvíme o kulturálních studiích a za jakým účelem?“ místo „co jsou to kulturální studia?“, odvracíme se od problematiky reprezentace k otázce týkající se užití jazyka. Představa, že nelze jednoznačně určit, co něco „je“, a že k dosažení různých účelů užíváme různé jazyky, není jednoduše jen hájemstvím filozofie jazyka; patří i do „tvrdých“ věd. Například jádrem kvantové fyziky je dualita vlnění a částic, na jejímž základě lze každou kvantovou entitu považovat jak za vlnění, tak za částice, protože se vyskytuje (částice) i nevyskytuje (vlnění) na určitém konkrétním místě. Fotony (jednotky světla) je za určitých okolností užitečné považovat za částice a jindy je zase výhodnější pohlížet na ně z hlediska vlnových délek. Stejně tak elektron považuje klasická newtonovská fyzika za částici obíhající kolem jádra atomu (protony a neutrony), zatímco kvantová mechanika jej pokládá za vlnění obklopující atomové jádro. Oba popisy „pracují“ ve prospěch účelu, který člověk zamýšlí; fyzikální jevy se dostávají „pod nadvládu popisu“ (Davidson, 1984) různých modelů, sloužících k dosažení různých cílů.
Jsem proto příznivcem přístupu, který dovoluje formulovat problémy bez důrazu na reprezentaci – tedy otázku „co něco je?“ –, držet se více při zemi, zajímat se spíš o pragmatičtější záležitosti užití jazyka a ptát se „jakým způsobem o něčem mluvíme a za jakým účelem?“. Také Wittgenstein v práci Theology as grammar uvádí, že „co určitá věc je, nám říká gramatika“. (Wittgenstein, 1957: 373) Co něco „je“, vzniká na základě užití jazyka v rámci konkrétních jazykových her. Když otázku „co jsou to kulturální studia“ takto terapeuticky převedeme na zájem o to, jak o nich mluvíme a za jakým účelem, získáme možnost dívat se na ně jinak než jako na objekt. Kulturální studia totiž nejsou věc, která se dá přesně a pravdivě popsat, ale sestávají z mnoha pohledů na svět motivovaných různými účely a hodnotami.
Historicky vzato se kulturální studia ustavila jako sbor mnoha hlasů či jazyků, které však mají dost společného na to, aby se utvořil samostatný „klan“ propojený „příbuzenskými vazbami“ s jinými rodinami. Kulturální studia lze proto chápat jako jazykovou hru rozehranou kolem teoretických pojmů vyvinutých a užívaných lidmi, kteří své činnosti říkají kulturální studia. Stuart Hall v podobné polemice popsal kulturální studia jako diskurzivní formaci, tedy jako seskupení (či formaci) myšlenek, představ a praktik, které zajišťují, aby se o určitém tématu, sociální aktivitě nebo institucionální pozici ve společnosti dalo mluvit (shromažďovat k nim poznatky a přiměřeně jednat). (Hall, 1997: 6) Kulturální studia tak konstituuje řízený způsob rozpravy o tématech, jimž tato perspektiva dovoluje vyniknout a které se shlukují kolem klíčových pojmů, myšlenek a zájmů.
Kulturální studia se skutečně propracovala do stadia jisté, přinejmenším minimální shody o problémech, tématech a slovní zásobě, ustavujících tento obor. Jak uvádějí Grossberg a kol., pod hlavičkou kulturálních studií vznikla dlouhá řada pojmů, které přišly vhod na mnoha místech země. Ty vytvářejí „historii skutečně úspěšných průlomů, jež dnes tvoří součást tradice kulturálních studií. Kdybychom se bez nich pokoušeli obejít, dobrovolně bychom přijímali vážná omezení.“ (Grossberg a kol., 1992: 8)
Pokud platí teze mnoha autorů kulturálních studií o tom, že slova vytvářejí význam materiálních předmětů a sociálních praktik, které zviditelnil jazyk a jimž rozumíme v pojmech vymezených opět jen jazykem, pak kulturálním studiím dává vzniknout slovní zásoba kulturálních studií. Kulturální studia vytváří jazyk, který užíváme, když říkáme, že se věnujeme kulturálním studiím, a lze je proto chápat z hlediska performativity. Jinak řečeno, o kulturálních studiích můžeme hovořit jen proto, že užíváme určitý jazyk, a tím je také uvádíme do života či „vykonáváme“. Součástí odpovědi na otázku, „co jsou to kulturální studia“, je tedy i tento slovník a současně je také vytváří, ukazuje a konkrétním způsobem je realizuje. Slovník je projevem jazykové hry kulturálních studií, která přispívá k existenci předmětu zájmu, o němž promlouvá.